Jedeme do Limbe

Ano, vím, že už jsem sem nic dlouho nenapsala. Pořád jsem čekala, až se mi stane něco podobně zábavnýho, jako tyfová historka, abych to mohla náležitě vylíčit. Jenže pořád se nic neděje. Můj život je úplně všední. Takže jsem se rozhodla, že vám o těch všedních věcech povím víc.

Úplně všední není, že začaly prázdniny mezi druhým a třetím trimestrem a my tak jedeme na dovolenou. Cílem je, na místní poměry turistické (ale zatím jsem tu zahlídla jen jednu další bělošku, jak nastupuje do taxíku a pak jednoho bělocha, jak proti mně šel na ulici, ale když přišel blíž, ukázalo se, že to je Zdeněk), město Limbe na pobřeží Atlantiku. Část výpravy má v plánu vylézt na blízkou čtyřtisícovku Mount Cameroon. Závidím jim to, ale kdo mě někdy viděl lézt do kopce asi pochopí, že bych se měla spíš držet toho psaní. Nebo vlastně čehokoliv jiného.

Cesta začíná tím, že musíme ze školy sejít do údolí na Door Market, odkud jezdí shared taxíky. Je to procházka tak na hodinu a půl a jdu se Zuzkou a dvěma místníma klukama, co stavěli nahoře nový workshop. Řeč se stáčí na sňatky. Se Zůzou jim sdělujeme, že když se chtějí v Čechách dva lidé vzít, tak je to většinou z jejich rozhodnutí a jejich rodiny do toho příliš nezasahují. A taky že moc neřešíme věno. Kluky to zaujme a hned se celí rozzáří. Prý se do České republiky přestěhují, když je tam shánění žen tak snadné. Také říkají, že za takových podmínek by si snadno našli několik žen. Bohužel jim bereme nadšení, když jim povíme, že v Čechách lze mít jenom jednu manželku. Jeden z nich komentuje, že to by nechtěl. Že chce alespoň tři a s každou pět dětí. Ptáme se Kvaka, kolik žen by chtěl on. „Jenom jednu,“ povídá a my jsme se Zuzkou potěšené, dokud nedodá: „Já bych na víc neměl peníze.“ Zůza se ještě zeptá, jestli by i žena mohla mít více manželů. Kluci celí strnou. Evidentně je taková možnost nikdy ani ve snu nenapadla. „Ne, ne, ne, to by rozhodně nešlo. To by ta žena nemohla stihnout. To jde jenom, když je má tajně,“ rezolutně myšlenku odmítají.

Noc trávíme v Bamendě, abychom se další večer mohli nalodit do autobusu. Všimla jsem si, že Česká republika teď žije tím, že skrz ní projel americký konvoj. My tu také máme konvoje. Jezdí v nich noční autobusy, aby se nemusely bát pravděpodobně nepravděpodobné možnosti útoku Boko Haram a pravděpodobně pravděpodobné možnosti prasklé pneumatiky. Každopádně náš autobus do Limbe v konvoji nejel, tak nevím, jak si to vyložit. Ačkoliv jsem možná jenom nepoznala, jak takový konvoj vypadá. Zdeněk tvrdí, že to, že jsme občas minuli jiný autobus, bylo ono.

Opět jsme jeli mikrobusem se sklápěcíma sedačkama v uličce. Opět jsem seděla na sklápěcí sedačce v uličce. Tentokrát se aspoň dala opřít hlava, a kdyby mě nebudilo každé zastavení, kdy se mi do očí rozsvítilo prudké světlo a začali přese mně přelézat lidé, tak bych i spala. Teda, ještě bych nějak musela odstínit všudypřítomný křesťanský popík, který na mně proudil z reproduktoru přímo nad mou hlavou. Dozvěděla jsem se z něj, že za všechny problémy Nigérie nemůže ani kolonizace západem, ekologické hrozby nebo stále větší vliv korporací, ale „you and me“, protože se málo modlíme. Ale naštěstí jsem se hned v další (a další a další) písni dozvěděla, že mě Ježíš přesto miluje. To máte tak. Když pro vás náboženství není v Čechách tématem, jediné, co musíte udělat, je jednou za pár měsíců odmítnout příliš horlivého svědka Jehovova. V Kamerunu na něj ve veřejném prostoru narazíte na každém rohu. Normálně s tím nemám problém, beru to jakou součást toho, jak to tu chodí, ačkoliv mi trochu vadí, jak je sem křesťanství natlačené Evropou a tak nějak si obecně myslím, že misijní činnost není fér k lokálnímu obyvatelstvu s vlastní původní kulturní tradicí. Ve tři ráno bych ale ocenila, kdyby mě Ježíš miloval o trochu méně. Nebo alespoň méně hlasitě. Na tomhle musím ještě zapracovat. Myslím, že takovou cestu lokálním autobusem bych si ve skutečnosti mohla docela užít, kdybych vnitřně akceptovala, že to bude nepohodlný, ale stojí to za to (jako to koneckonců akceptuju při cestování docela často). Už se mi to víceméně daří při denních přejezdech, ale při těch nočních mi to sahá na spánek a to je věc, kterou ještě neumím vyklidnit.

Soyaman na Door Marketu

Ráno přijíždíme do Limbe. Necháváme se překvapit úkazy, jako je semafor (jeden a moc ho nikdo nepoužívá) a zelený odpadkový koš (jeden a moc ho nikdo nepoužívá). Ubytováváme se v hotelu, kde sice na začátku vymýšlíme, že budeme bydlet ve čtyřech na dvoulůžkovém pokoji a střídat se na karimatce na zemi, nakonec ale zvítězí touha po pohodlí. Máme tak každý svojí postel, což minimálně mě naplňuje, po noci v autobuse, hlubokým štěstím. Hned tohoto luxusu využívám a budím se až pozdě odpoledne. Dochází mi, že jsem naposledy jedla sóju před nástupem do autobusu předešlého večera. Sója je tu moje oblíbené jídlo. Vegetarián se nesmí nechat zmást. Sója jsou kousky zpravidla hovězího masa, napíchané na špejli a důkladně ogrilované. Po syrovém masu sice trochu lezou mouchy, ale věřím tomu, že vysoká teplota všechno špatné zničí. Prý je lepší nakupovat u soyamenů, kteří mají konstantní stánek s grilem (vyrobeným z barelu), než u těch, kteří vše potřebné, případně jenom hotový produkt, vozí na vozíčku. Sója se podává s cibulí (jak mi dnes došlo, nakrájenou stejným nožem jako to syrové maso, ale už ji jím měsíc…) a případně pepe omáčkou. Pepe je místní varianta chilly papričky, kterou taky pěstujeme a prodáváme v e-shopu na podporu neziskovky, pro kterou pracuju - http://kedjom-keku.com/kategorie-produktu/pepe-african-habanero/. Jo a Pepe je taky členka naší smečky psů – skoro všichni se jmenují po jídle. Každopádně se zvedám z postele a nakupuju něco na oběd, abych dohnala holky u moře.  Sedí na skále s výhledem na vlny, tmavý bahnitý písek a ropný vrt. Sledujeme líný oceán, jíme a čteme si. Jak říkám, žiju tu všední život.

Jak se stoná v Kamerunu...

Tak jo. Stvořitel si ze mě dělá legraci. Ale asi mě zároveň, jako svou oblíbenou hračku, nechce úplně zničit. Připadám si jako ten umolousanej plyšovej medvěd, kterýho za sebou dítě za ucho všude tahá. Ukázalo se, že nemám břišní tyfus. Dennis jen usoudil, že v nemocnici, kterou běžně ostatní Češi používají, bychom dlouho čekali a vzal mě do jiné, o dost úrovní horší. Já to nepoznala, protože jsem vůbec nečekala, že by mě vzal jinam a místní nemocnice od sebe nepoznám. Teda, teď už jo. Nemůžu se na něj za to úplně zlobit, protože z jeho pohledu to pravděpodobně dávalo smysl. Minimálně proto, že si myslím, že je zakoukaný do místní sestřičky. Každopádně to byla chyba, která mě stála 4 intravenozní aplikace širokospektrých antibiotik v kombinaci s jinýma, perorálníma. Všechno bylo jednorázový, takže HIV nebo HepC z toho snad nedostanu, ale moje střevní mikroflóra se bude chvíli vzpamatovávat. A to je blbý, protože ji tu fakt docela potřebuju.

Odpoledne druhý den léčby na tyfus jsem řekla, že chci nemocnici změnit (po tom, co mi víc jak den trvalo zjistit, že jsem v jiné a o dost horší). Pořád jsem měla teplotu a nebylo mi dobře. Ukázalo se, že to je větší problém, než jsem si myslela. Existuje tu asi docela konkurence a bylo mi řečeno, že když léčbu někde začnu, musím jí tam taky dokončit. Že by z toho Dennis měl jako doporučující člověk problémy. V nové nemocnici už navíc asi nikdo není, takže jsem souhlasila ještě s poslední večerní dávkou v té staré. Myslím, že jsem se v životě tolik nebála a nebyla tak na dně, jako když jsem po ní přijela k Dennisovi domů. Tekly mi slzy, které jsem se dost marně snažila zastavit. Dennis se ptal, proč brečím. Nemohla jsem mu moc odpovědět. Nelze totiž říct: „No, víš, brečím, protože zdravotnictví ve vaší zemi, kam jsem přijela dobrovolně, a ve který ty budeš pravděpodobně žít celý život, i kdybys nechtěl, stojí za starou bačkoru a jsem nešťastná, že tu nemám přístup ke svému hypermodernímu, na které jsem zvyklá. Bojím se, že dostanu sepsi a protože tu není jednotka intenzivní péče, tak prostě umřu, stejně jako kdokoliv z lidí, co tu bydlí…“ Utřela jsem tváře a povídala něco o tom, že pláču, protože jsem nemocná daleko od lidí, který miluju, nebo tak… Bylo mi blbý dělat scénu vevnitř, ale zase na druhou stranu jsem si nemohla pomoct. Poprosila jsem je, že potřebuju chvíli pro sebe a budu venku na zápraží. V Africe ale nejste nikdy sami. Myslím, že se tu na ten koncept prostě nehraje. Ať už kulturně, kdy nesdílí náš individualismus, tak čistě prakticky. V okamžiku, kdy celá početná rodina žije v jedné místnosti, osobní auto má běžně devět míst a na základní škole chodí to třídy padesát a více dětí (do té naší ne, my máme třídy malinkaté), tak si lze představit, že soukromí není úplně to, co by bylo na denním pořádku. Vylezla jsem s opuchlejma očima ven, sedla na stoličku a trvalo půl minuty, než za mnou přišel Dennis, aby se zeptal, jestli jsem v pořádku. Sakra, potřebovala jsem být sama a vybrečet se. Řekla jsem mu, aby mi prosím dal pět minut. Odešel. Trvalo dvě minuty, než za mnou poslali svého osmiletého syna: „Why are you crying? There is food inside, come!“ nedal mi šanci. Sebrala jsem poslední zbytky energie na to se uklidnit a šla jsem si dát pečený banán a papáju.

Ráno se ukázalo, že Dennis přece jenom domluvit, že se půjdu léčit do jiné nemocnice. Jako záminku zvolil, že tam mají wifi, o kterou jako cizinka stojím. Pro mě za mně. Dala jsem jim sešit s dokumentací z minulé nemocnice (dokumentace se tu píše do školních sešitů, každý pacient má svůj). Sestra protočila oči. Za nějakou dobu přišel doktor. Koukl na sešit a točil očima ještě nějakou dobu. Pak mě uklidnil, že jsem v dobrých rukou, poslal znovu na testy, a když jsem se vrátila, pořád se mu ještě protáčely oči. Prý nemám tyfus. Druhá nemocnice jen absolutně neví, co dělá. Doktor mluví perfektní angličtinou a už jen vizuálně je vidět, že jsem v úplně jiném prostředí. Jsem jen normálně nastydlá, pravděpodobně viróza. Říkám mu, že jsem se ráno koukla do krku v zrcadle a našla jsem si na mandlích úplně příšernej čep. To mi přijde spíš bakteriální. Bylo to ale utržené zrcátko od auta, které zmenšovalo, tak jsem si ho nemohla pořádně prohlídnout. Kouká mi chvíli do krku a že prý ne. Až později ten den jsem se prohlédla v zrcadle na sesterně. Domnělý čep byla rostoucí osmička, od mandlí na tři hony daleko. Ale já už jsem byla tak vystresovaná, že jsem nebyla schopná do pěti napočítat. A hlavně v tom zrcátku to fakt byl jen bílej flek někde v puse. Doktor řekl, že bude lepší, když si tu pár dní odpočinu. Najednou jsem si nebyla jistá, jestli jsem na ten tyfus neumřela a neocitla jsem se v nebi. Dostala jsem SVŮJ pokoj. Jsem tu SAMA. Personál dokonce (většinou) KLEPE! Mám tu koupelnu se splachovacím záchodem evropských tvarů. Sprcha tu není, ale aspoň je tu dost vody na polejvání ze sudu a dá se dopustit další (když teče). Na posteli je matrace. V zásuvce elektřina. Instant heaven.

Odpoledne mi doktor Nick zavolal na mobil, jestli se nechci stavit u něj v kanclu. Tím jsme založili takovou tradici. Chodím si s ním k němu do kanceláře povídat. Od Kamerunu čekáme, že to je taková díra v Africe, kde jsou všichni chudí a umírají hlady, nesvítí světlo a jediná mezinárodní korporace, která se sem jakž takž dostane, je Coca-cola (protože ta se, přiznejme si, dostane prostě všude. Vsadím se, že když dělal Neil Armstrong malý krůček pro člověka - velký skok pro lidstvo, došel si jím přímo pro vychlazenou černou tekutinu.) Doktor Nick je určitě o dost bohatší než já. Má obrovský, nový, černý džíp, děti mu studují prestižní obory na prestižních univerzitách a on si tu vede nemocnici a vysokou školu pro sestry a zdravotnické techniky (kde studuje dobrá stovka, spíš víc, studentů za školné, které bych já měla dost problém dát dohromady). Ukazuje mi obrovsky zvětšené fotky jeho rodiny. Když míjí manželku, obligátně se svěřuje, že měl girlfriend, ale manželce se to moc nelíbilo a tak už jí nemá. Girlfriend tu tak nějak mají všichni. Fascinuje mě ale, jak rychle se k nim přiznávají. Samozřejmě je za tím trochu zištnosti, aby se jako zjistilo, jak na to budu reagovat. Stejně mě to vždycky překvapí. Když si odcházím koupit něco do města, políbí mi doktor Nick ruku na rozloučenou.

Druhý den už mě nakládá do svého bouráku a bere do hotelu nad městem na oběd. Je to takový ten podnik, co si strašně roztomile hraje na to, že je západní, aby mohl být třikrát tak drahý. Nechápejte mě špatně – ráda jím v místních restauracích a nerozhodí mě, že si třeba musím sama vylovit z hrnce podivný kus slepice, o kterém jsem neměla ponětí, že na tom ptákovi existuje. Vadí mi, nebo spíš fascinuje mě, jak ze sebe tento podnik dělá něco, čeho a priori nemůže dosáhnout, třeba už jen proto, že personál nikdy v pravé francouzské restauraci nebyl. Mají teplý švédský stůl, který je ale úplně studený, protože jsme jediní zákazníci. Paní ale říká, že to není problém, ať si nandáme, že nám to dá ohřát do mikrovlnky. Nandáme si. Na výběr jsou vegetariánské špagety, ryba a kuře. Volím rybu. Jdem si sednout ke kulatému stolu s bílým (ale poněkud plastovým) ubrusem až na zem. Leží na něm použité párátko. Paní všechno dost trvá, ale nakonec dostaneme onu ledovou Coca-colu, bez které by cestování nebylo cestování. Jídlo nám donese ještě přikryté plastovou fólií, do které talíř zabalila, než ho dala do mikrovlnky. Důležité ale je, že jsou to dva talíře na sobě, přece se tu jede pořádná francouzská gastronomie, že jo! Pořád čekám, že plastovou fólii sama sundá a odnese. Paní ale prostě odejde. Sundám si jí tedy sama a zmuchlám pod horní talíř. Ženatý doktor Nick, který se při čekání na mikrovlnku neváhal zeptat, jak že to mám s tím přítelem, se před jídlem pomodlí a vysvětlí mi, že je katolík. Ryba je prostě upečená, ale moc dobrá. Po jídle se vrátíme do auta, kde mě doktor Nick vzal za ruku. Musela jsem se trochu vymluvit, že nechci urazit jeho manželku. Vracíme se do nemocnice a řešíme, jak dlouho ještě zůstanu. Všem stranám (a zejména straně sester) je už dost jasný, že jsem vlastně skoro zdravá a není jediný medicínský důvod, abych byla v nemocnici. Beztak si z ní odcházím, kdy chci a používám ji trochu jako hotel, kde se vás ale třikrát denně zeptají, kolikrát jste močili a „Stolice byla?“. Bavím se představou, že jsem ubytovaná v Hiltonu a recepční se mně vždycky, když jdu okolo, otáže, jestli jsem náhodou nezvracela. Doktor Nick ale o mně ještě nechce přijít a tak navrhuje, že bych se měla úplně doléčit a zůstat do neděle. To ale znamená, že budu muset schovávat paralen. Jednou jsem ho totiž odmítla, protože jsem už neměla teploty. Od tý doby jsem při každý vizitě za odmítačku léků a místní se nějak vůbec neumí vyrovnat s tím, že by někdo nedělal něco přesně tak, jak doktor nařídil. Teď už si ho od sester soucitně beru a pak ho prostě vyhazuju. Je mi ale dost blbý být v nemocnici, kterou nepotřebuju. To radši doktora Nicka normálně navštívím. Obávám se, že je čas opustit ráj a vrátit se do reality. Ona ta realita je totiž taky dost dobrá a byla by škoda jí strávit něčím, čeho se můžu přesytit v Praze.

Melou pomalu, ale jistě.

K hlavním životním milníkům: první pusa, první pivo, první sex, nyní přidávám první africkou infuzi…

Ale než začnu, povím vám historku, co se stala už před několika lety a trochu zvedla stojaté vody naší lékařské fakulty. Mám kamaráda doktora. Infektologa. Moji spolužáci o tom, že se známe, nevěděli a tak jsme se rozhodli, že si z nich vystřelíme. Na jeho kliniku jsme dotáhli jiného kamaráda, který předstíral, že je třicetiletý pacient s břišním tyfem, který byl sice léčený, ale byl stále ještě infekční. Už šestnáct let. A tenhle chudák tam byl prostě zavřený, aby nemohl ohrozit své okolí. Na břicho jsem mu lakem na nehty udělala tyfovou rozeolu, dostal plínu a nemocniční košili. Jiný kamarád mu založil facebookový profil, kam jsme si ho všichni přidali, takže měl desítky přátel. Jasně, takhle to zní jako totálně prokouknutelný, zvlášť když jste medik ve čtvrtém ročníku. Ale já bych to taky nepoznala. Autorita lékaře, který vám něco říká, je totiž dost vysoká. Hráli to s námi ostatní doktoři i sestry na oddělení. Měl vyrobenou pečlivou dokumentaci, včetně archivní verze zažloutlých papírů „ze začátku jeho onemocnění.“ A navíc, vůbec nečekáte, že by se něco takovýho mohlo stát a někdo by vám během výuky tak moc lhal. Doktor mně a dvě moje spolužačky zabalil do jednorázových ochranných pomůcek a poslal nás za ním, abychom odebraly anamnézu a vyšetřili ho. Holkám se na pacienta nechtělo moc šahat a plánovaly, jak si potom vyperou boty. Vůbec se jim nedivím. Následně jsme to důkladně probrali, nejprve výukově s mým kamarádem, potom samozřejmě v kuloárech. Všichni byli šokováni. Troufám si ale říct, že víme o břišním tyfu mnohem víc, než kdyby se to nestalo. Druhý den jsme došli do nemocnice a bublina praskla, když byl pacient zmíněn na jiném oddělení, které to s námi ale nehrálo a doktorka vůbec netušila, o čem mluvíme: „To si z vás asi někdo vystřelil.“ Přišel čas kápnout božskou: „Já se vám musím k něčemu přiznat…“ No, co dodat, žehlila jsem to ještě dlouho.

Každopádně, znáte to. Můžete tomu říkat Boží mlýny. Karma. Zvrhlej stvořitelův smysl pro humor. Jen co jsem dosedla na letiště v Douale a v podstatě proběhla inkubační doba břišního tyfu, dostala jsem horečku. Jsem na něj sice očkovaná, ale vakcína chrání jen něco kolem 70-80%. Dva dny jsem se válela a nic nemohla, abych třetí den poprosila Dennise, aby mě odvezl do nemocnice. Na motorce, přirozeně. Je až podivuhodné, jak si jde rychle zvyknout na cokoliv. Už jsem zkušený spolujezdec a bojím se jen skopce, zvlášť když jsou na jeho spodku díry v silnici. Hrdě hledím smrti přímo do očí a neuhýbám pohledem. Nebo tak to aspoň cítím, skutečnost pravděpodobně tak dramatická není – jinak by tu bylo nehod víc. Tak se to tady prostě dělá a všichni jsou na to zvyklí. Jediná nepříjemnost byla, když se utrhl gumový špagát, kterým jsou přidělaná zavazadla, a švihnul mě do ruky. V tu chvíli jsem byla vděčná za to, že jsem přibalila koženou bundu. Jízdu v protisměru už ani nezmiňuju, normálka, ne? Dojeli jsme do nemocnice. Je to takový baráček, jedna místnůstka s doktorkou nebo sestrou, co má za vzdělání jsem se neptala. Druhá místnost labina, dva pokoje po dvou postelích, porodnická místnost. Nebo tak nějak, přesně se mi to spočítat nepovedlo. Nečekala jsem. Paní mi změřila tlak, zvážila mě, zeptala se na pár otázek. Obecně mi to přišlo hodně praktický, v Čechách se s tím sice mažeme víc, ale na druhou stranu paní přesně zjistila, co potřebovala. Udělala mi laboratorní testy (je to privátní klinika, takže samozřejmě po tom, co jsem zaplatila 10 000 franků – asi 400 korun), brala ASLO, test na břišní tyfus (což přesně nevím, jak se dělá), malárii a počet bílých krvinek. Mimochodem, motorka s mým pasem na palubě stála celou dobu venku a Dennis řekl, že se jí nic nemůže stát. Má pravdu, nic se nestalo. Zase to s tou podezřívavostí přeháním.

Hodinu čekání na výsledky jsme vyplnili nakupováním a vybíráním z bankomatu. To totiž vůbec nebyla legrace. U prvního jsem si uvědomila, že mám nízko postavené limity a proto mi nechce dát peníze. Připojila jsem se, limity změnila (operace tak na dvacet minut, s připojením riskujícím cévní mozkovou příhodu vznětlivějších uživatelů, a mým mobilem, který se kdoví proč rozhodl, že mi nebude v Kamerunu pořádně zobrazovat zprávy). Vrátila jsem se k bankomatu – a byl mimo provoz. Přitom ještě před dvaceti minutami fungoval. No, jeli jsme na benzínku. Ve zdejším bankomatu ale nebylo dost peněz, chtěla jsem vybrat 250 000 Franků (zní hogo fogo, co? Ale je to asi 10 000 Kč), protože platím své bance docela velké poplatky za zahraniční výběr. Třetí bankomat, stejný problém. Nakonec jsem se smířila s 200 000.

V nemocnici mi pověděli to, co už asi tušíte. Ano, mám břišní tyfus.

Léčba spočívá mimo jiné v pětidenní aplikaci (2x denně) intravenózních antibiotik. Musím tedy zůstat tady dole ve městě, nahoře bychom to asi nezvládli – na to, abych si sama napíchla žílu jsem málo feťák. Dennis mi okamžitě nabídl, že můžu bydlet u něj v domě, který je hned u nemocnice. Má tu manželku a tři děti. Jedna místnost, jedna postel za závěsem, kuchyně před závěsem a v ní obývák s  gaučem. Moc se sem toho nevejde. A stejně to prý vůbec není problém. Jsem vítaná. Jeho manželka se na mně usmívá zeširoka, aby mě uvedla dovnitř. Z evropského pohledu neuvěřitelné a hrozně milé. Jediný trochu trapný moment je, když mi se stejně zářivým úsměvem nabídne, že mí ohřeje vodu na umytí. Asi jsem opravdu hodně špinavá i na africký poměry. Jak jsem psala minule, docela to v tomto smyslu nahoře rozjíždíme. Ptám se taky paní domu, kde bych našla „bathroom“. Nerozuměly jsme si. Já hledala záchod, ona mi ukázala budku, ve které se umývají. Naštěstí mi bylo dostatečně  divný, že tam není žádná díra a šla jsem se zeptat. Zažehnala jsem tak potenciální průšvih. Po umytí mě Clariss zabalila do africké sukně s motivem oslavy Mezinárodního dne žen a dala mi šátek na hlavu na místní způsob. Líbí se mi to, odteď to tak budu nosit pravidelně. Začala mě učit vařit podle jejich receptů. Já jsem na oplátku slíbila náš tradiční guláš. Trochu to kazí jen fakt, že se nechci dotýkat společného jídla, ačkoliv desinfikuju ruce jak šílená. Večer koukáme na „african movie“. Je to velké drama, kde na začátku byli dva bratři, jeden měl jen syny a druhý jen dcery. A oba měli manželku. Jenže pak otec dcer zemřel a druhý pár se je, i s jejich matkou, snaží vystrnadit z domu. Sekce rodiny dcer hystericky brečí dokonce víc, než postavy na průměrném LARPu od Rolling, o. s. Do toho se motá witchcraft. Pravá čarodějnice je matka synů. Připraví ale „medicine“, kterou ofoukne všechny ostatní (ten trik bych vám přála vidět), aby si mysleli, že čarodějnice je matka dcer. Ta se pak chce oběsit, ale najednou je průstřih záběru na Bibli svatou a zpět na matku. Oprátka zázrakem zmizela. Podbarveno napůl synťákovou, nepřetržitou hudbou. Telenovela po Kamerunsku. Večer mě uloží na matraci mezi gauči pod obrovskou moskytiéru. Za ní jsem vděčná. Přestava, že bych si pořídila ještě malárii mě nijak vysokou tohou nenaplňuje. Dennis doveze dovnitř ještě svou motorku. Mohla bych před vámi předstírat, že mi to přijde přinejmenším pozoruhodný, ale protože jsem s motorkou na chodbě už v životě nemalou dobu bydlela, tak to spíš příjemně připomíná domov. Nakolik jen bylo nádraží Brno-Chrlice mým domovem. 

Držte mi palce, aby mi zabrali antibiotika a moje střevní mikroflóra neprodělala apokalypsu. S tím koktejlem, co beru, to totiž není úplně hypotetická možnost. Už zvažuju, jak se na mém blogu bude vyjímat historka o tom, jak jsem si po domácku prováděla transplantaci stolice (schválně si to hoďte do googlu). I když si za to vlastně můžu sama. Nemám si dělat legraci z ostatních, že jo!

O hygienických standardech

Ostatní učitelé se mi svěřili, že mi před mým příjezdem samozřejmě pořádně prolustrovali facebook. Našli tam tak také příspěvek, ve kterém žádám kamarády, co by měli cestu do Ameriky, aby mi dovezli oblíbený šampón. Nálepky útlocitně čistotné paničky se tak teprve budu muset zbavit. Osobně mám dojem, že se mi to dost daří, místní norma je ale pořád někde jinde. Původně jsem si říkala, že si vodu v kotli na ohni ohřeju na mytí jednou za dva dny, budu tedy mít koupel zhruba s poloviční četností, co v Praze. A když se jede na víkend, tak se taky nemeju každý den, že jo. Jsem tu druhý týden a jsem na pěti. Předpokládám, že se dostanu na, zde běžný, týden. Zkouším si alespoň čistit pravidelně zuby. To mi zatím docela jde. Zároveň děkuji Bohu za vlhčené kapesníčky, které vnímám jako kompenzaci za to, co nám ženám na tomto světě připravil za hygienické výzvy. Jako by si zpětně po cimrmanovsku uvědomil, že tohle opravdu nedomyslel. 

Naše koupelna je vedle kuchyně a nad ní je spací patro. S tímto prostorem je u stropu propojená, takže horká pára stoupá až k místu, kde spíme a slyšíme se navzájem šplouchat. Polévám se tak teplou vodou, když na mně Zdeněk shora volá „Ty jo, Terezo, co tam používáš? To voní, jako kdybys měla nějakou vroucí olejovou vonnou lázeň s nějakýma esencema, nebo co…“ „Šampón,“ odpovídám suše. Holky mi říkají, že to taky používaly, dokud si ty svoje nevyplácaly. Od té doby mají, stejně jako všichni okolo, hrubé mýdlo. Pere se s ním, myje nádobí, myje tělo, myjou vlasy. Holky ale mají vlasy pěkný, takže až budu mít chuť na výzvu, půjdu do toho taky. Zatím se ale pořád ještě stříkám deodorantem a používám krém na opalování. Parfémovaný. Kdykoliv se s ním namažu, místní osazenstvo, podobným pachům již odvyklé, si toho po čuchu všimne. Jenže já jsem ještě bílá jako stěna, což je v Kamerunu jak pěst na oko. Potřebuju se trochu opálit, zároveň se ale bojím, abych se nespálila. A tak se mažu. 

Musím ale říct, že snížení hygienických standardů má svoje pozitiva. Kromě určité volnosti, zažívané snad Hippies ve sladkých šedesátých, také mnohem víc oceníte, když se k očistě konečně dokopete. To se mi povedlo dneska. Umyla jsem se úplně celá. Včetně nohou. Jakože fakt. Potom jsem se nastříkala deodorantem, vyčistila zuby, vzala si čistý prádlo a čistý kalhoty. Najednou jsem byla jen čisté triko od dokonalosti. Našla jsem ho čerstvě usušené sluníčkem na šňůře, na kterou mi ho připravila místní paní, která pro nás pere (což je, mimochodem, báječné). Blaho, srovnatelné snad jen s narozením prvorozeného syna nebo zvukem zapínající se myčky na nádobí. Čistota mi mravenčila až do konečků prstů. Dokonce jsem zakázala dětem mi zaplétat vlasy. Vydrželo to, vzhledem k všudypřítomné hlíně, asi tak pět minut, ale rozhodně to stálo za to.

Jak jsem se přidala do jungee

V Kedjom-Keku jsem potkala docela zajímavou komunitní tradici, o kterou bych se s vámi chtěla podělit. Jungee znamená v místním jazyce setkání. Nepovedlo se mi zjistit, jestli se pořádají v celém Kamerunu, nebo jenom v oblasti, kde teď sídlím, třeba časem. Všichni jsme se sešli u místňáka Martina doma. Martin tu provozuje místo, kde si jde dát pivo a koupit cigarety. Do hospody to má daleko, ale nikoho to netrápí. Schází se nás asi deset, z toho tak půlku tvoří Češi. Jungee se koná každé dva týdny. Už začalo období dešťů, takže sedíme uvnitř dřevěného domku. Tradice velí, že je třeba sehnat nemalé množství palmového vína, mléčně zakalené tekutiny v kanystru, která chutná trochu jako slabý burčák, trochu jako lák od kysaného zelé. Upřímně, moc dobrý to není. Ale ani to nikoho netrápí. Svůj první lok dostanu ochutnat ve zdobené misce udělané z kokosu, pokračuju s plastovým hrnkem. Každý účastník Jungee má nárok na jedno pivo, které vzápětí dostávám a zapíjím s ním palmové víno. 

Martin mě slavnostně vítá, říká, že je rád, že se madame Tereza rozhodla přidat. Na posílení hloubky svých slov mi dává dárek – druhou flašku piva. Přebírám ji od něj oběma rukama, na znamení toho, že si ho vážím. Dávám si u toho taky pozor, abych neměla nohu přes nohu, to je totiž neslušné. Uklízím jí ale pod lavici, ještě jsem nejedla a alkoholu je na mně najednou trochu moc, což zjišťuju s plnou sílou, když vylézám z temné chatrče do bílého dne, abych si odskočila. Motá se mi hlava a mám ten zvláštní pocit, který se vám stane, když se opijete ještě před setměním. Vracím se právě včas, abych stihla formální část setkání. Je to vážná věc, jde o peníze. Nejprve se přečte, kolik kdo dnes platí. Je to jednoduché, v podstatě všichni mají dát 10 000 franků (1Kč je asi 25 franků). Chvíli se řeší, co se udělá s účastnicí, která se nedostavila, ale jde to trochu mimo mě, palmové víno mě lehce ukolíbává. Matně si pamatuju, že kolem mě někdo nese za nohy dvě živé slepice. Potom každý vytáhne bankovku a dá ji do společného paklíku, sejde se tam 100 000. Školník Peter ho potom vezme obřadně do ruky a (oběma rukama, jak jinak), ho s projevem vděčnosti předá Martinovi. Martin je totiž dnes na řadě, aby peníze dostal. Uzavírá tak celý kruh, který se od příště rozjede na novo a já s ním. Systém je jednoduchý. Každé Jungee se vyberou peníze a vždy je dostane jeden člen, který má zrovna nečekané výdaje, nebo je prostě jenom jeho kolo. Každý tak dostane to, co do jungee vloží, ale má našetřenou větší částku najednou a může si tak koupit něco pořádného. Po tom, co Martin dojatě převezme peníze, jede další kolo. Tentokrát se vybírá 1000 franků na občerstvení na příště. To už se přidávám i já. 

Tím jsou podstatné věci uzavřené a začínají se dít věci neméně podstatné. Chlapi přináší banánové listy (pro ty, co neviděli banánovník, jsou obří, oválné a docela tuhé, takže zde slouží jako obal na jídlo nebo prostírání). Na ně dávají to, z čeho za chvíli vznikne kati-katy. Připravuje se tak, že vezmete slepici, zabijete jí a celou, včetně peří, ji hodíte na oheň. Peří ohoří, slepice se upeče a vy ji donesete na banánovník. Potom vezmete mačetu a celou ji rozsekáte na malé kousky. Seberete je a dáte do kotle s připravenou omáčkou z maggi, česneku, koření a dalších ingrediencí, které pro mě ale zatím zůstaly skryté. Následně ji podáváte na talíře s jamanem-jamanem (listí rostliny upravené trochu jako špenát) a fu-fu (kompaktní hmota udělaná z kukuřičné mouky). Všichni jíme, pijeme palmové víno a já si nechám otevřít druhé pivo. Držím ho u toho, přirozeně, oběma rukama. Potom už je čas se zvednout a jít zpátky do školy. 

Večer, jakmile se setmí, se rozhoduji, že dnes budu spát na terase a nechám se uspat zvuky nočního lesa. Před usnutím se ještě koukám na kus filmu Blood Diamond, ve kterém rebelové v Sieře Leonne pořádají masakr na všechno, co se hýbe. Říkám si, že to možná není dobrá kulturní náplň pobytu v Africe, ale plně si to uvědomuji až, když mě po pár hodinách spánku budí naši psi. Vehementně štěkají k přístupové cestě, kde září baterka. Boko Haram! Pomyslím si a celá se rozetřesu strachy. Vzhledem k filmu, na který jsem koukala, mi to dává perfektní smysl. Teda jenom do chvíle, kdy se ukáže, že se jedná o školníka Petera, který to poněkud přehnal s palmovým vínem a teď se snaží dohrabat domů. V cestě mu ale stojí zákeřná zamčená brána. Stejně ale nenechávám nic náhodě, beru si svoje spací věci a vracím se pěkně za ostatníma na prkenné patro. Tam jsme totiž, jak známo, před Boko Haram v bezpečí.

Hell Ride

Ráno mě čekala osmihodinová cesta autobusem z Doualy do Bamendi. Jeli jsme mikrobusem, naše zavazadla byla přivázaná na střeše ve velké hromadě, přikryté plachtou. Dovnitř jsem si vzala jen příruční tašku s počítačem a podobnými cennostmi, která však byla tak velká, že se mi skoro nevešla pod nohy a nepohodlně překážela – tedy, spíš místo pro nohy bylo tak malé. Mikrobus měl původně dvě sedačky nalevo a jednu napravo. Ulička by ale v Kamerunu byla zbytečným mrháním cenným místem v dopravním prostředku a byly tak do ní přivařeny sklápěcí sedačky s nízkým opěradlem. A právě jednu takovou jsem vyfasovala já, takže o nějakém velkém prostoru nešlo mluvit. Namačkali jsme se dovnitř a konečně vyjeli z horkého hlavního města. U dveří ale zůstala stát nějaká paní. Nejdřív jsem si říkala, že na ní nevyzbylo místo k sezení, ale ukázalo se, že se jedná o, mimo západní svět v podstatě všudypřítomnou, autobusovou prodejkyni. Tahle na to ale šla chytře. Ještě stále jsem se nerozhodla, jestli dám prvenství v originalitě jí, nebo tomu pánovi v Hondurasu, co sugestivně vyprávěl o tom, jak dětem dáte všechno, všechno na světě a oni stejně neprospívají! „Krmíte je, šatíte je, staráte se o ně a nic! A můžou za to červy v jejich střevě. Ano, tito červi!“ Načež vytáhl zavařovačku plnou škrkavek ve formaldehydu a najednou si nabízený albendazol koupila půlka autobusu. Tahle paní nejdříve hovořila o lásce k Ježíši. Vedla jakousi improvizovanou bohoslužbu, zpívala se všemi oslavnou píseň a pořád se ptala: „Are we connected?“ Vysvětlovala, že Bůh v srdci je to nejdůležitější, ať už jste třeba student nebo nezaměstnaný. Protože můžete mít fyzickou krásu, bohatství, slávu, ale pokud nemáte víru, nemáte nic. Are we connected? Vyzvala nás, abychom se všichni usmály na oba naše sousedy, protože soudržnost a radost jsou v životě důležité. Po asi deseti minutách potom najednou vytáhla příručku do domácnosti „Pro studenty a nezaměstnané“ a řekla, že Bůh nás miluje a proto pro nás má tuhle báječnou publikaci jenom za 1500 Franků. Kdo si jí koupí? Všichni už věděli, že se musí počkat. Paní dala special promotion a knížka najednou stála jen 1000 Franků. To už si jí koupilo asi pět cestujících. Potom paní vytáhla mýdlo, udělané podle receptu v příručce. Zeptala se, kdo už si ho od ní někdy koupil. Chlapík vzadu se nesměle přihlásil. Prodejkyně toho hned využila a vyzvala ho, aby všem řekl o jejím mýdle cokoliv, ale hlavně hezkého. Mladík nevěděl a prodejkyně spustila: „Look how handsome he is! It is because of the soap! Are we connected?“ Evidentně to fungovalo, také mýdlo si několik cestujících koupilo. A já jsem tak zažila své první propojení s Kamerunci.

Po příjezdu do Bamendy jsem udělala něco, co subjektivně pokládám za jeden z nejnebezpečnějších počinů ve svém životě. Asi bych si na to ale měla zvykat, protože to budu dělat příštích pět měsíců. Dennis mě vyzvedl v Bamendě na autobusáku, jak bylo plánováno. Naložil na motorku moje věci a připevnil je gumovými špagáty. Můj laptop si vzal přes rameno. Najednou jsem si uvědomila, že jsem v šatičkách a chystám se na jízdu na motorce. Nutno dodat, že jsem už tři dny nepotkala ani postel, ani koupelnu, takže moje kognitivní výkonnost nebyla úplně na výši. Poprosila jsem ho tedy, jestli můžu ty špagáty zase rozmotat a vyndat si aspoň bundu a kalhoty. Naštěstí byl shovívavý. Přioblíkla jsem se tedy, ač nevěřící, krátce se pomodlila a připravila se na cokoliv. A pak nastal hell ride. Držela jsem se vzadu svého kufru, jakoby to mohlo něčemu pomoci. Nohy opřené o silně vibrující stupátka. Řítíme se silnicí mezi auty, chodci, Afrikou. Dennis se zkušeně vyhýbá provozu a z dvouproudé silnice tím vytváří přinejmenším tříproudou. Dokonce kličkuje skoro mezi všemi dírami. Skoro. Občas nějakou naberem a motorka poskočí. Vlasy mi vlají ve větru a zacuchávají se do jednoho velkýho smotku. V tu chvíli ještě netuším, že hned další den dokonají zkázu nesčetné páry dětských ručiček, pro které je nejlepší hrou na světě mi zkoušet dělat copánky, hned potom, co si do ruky utřou věčně unudlaný nos. Na hlavě tak budu mít hrozný jezevec, který se s přibývajícími dny v Kamerunu jen posiluje a vytrhávajíc nejhorší uzly, budu snít o kondicionéru. Dennis troubí na každého, na koho to jen trochu jde a každý troubení zase opětuje. Do kopce si to už skoro začínám užívat. Adrenalin z nuly na sto. Najednou zjišťuju, že se směju od ucha k uchu a na zubech se mi usazuje všudypřítomný červený prach. Jenže pak přijde kopec dolů a já jsem zase podělaná strachy. Dole Dennis přibržďuje, aby se se mnou pochlubil svým kumpánům. Prý jsem jeho nová žena. Jedem dál, provoz pomalu slábne, naopak kolem mě se vyloupnou hory. Najednou je klid a Dennis si se mnou začne povídat. Chce zjistit, jak na tom jsem se vztahy. Obratně tedy zvolí konverzační opening: „Is your boyfriend beating you?“ Rozený mistr small talku! Usoudím, že si šťavnaté podrobnosti své ložnice nechám pro sebe a vágně odpovídám, že je na mně moc hodný. Aby taky nebyl, když je fiktivní. Trochu se proklínám, že jsem si zapomněla navléct prstýnek, ale Dennis je fajn a pracuje pro školu často, tak bych mu stejně nechtěla  lhát přespříliš. Dennis mi tak vysvětlí, že by chtěl přítelkyni. Teda, má manželku, ale přítelkyně by bodla. V jednom dechu se pochlubí, že je novopečeným otcem. Synovi je teď jen malinko přes měsíc. Ale ta přítelkyně, to by bylo fajn. Z asfaltky se stala prašná silnice, z té cesta a z té pěšina. Mám pocit, že se kolo motorky musí co nevidět smýknout a my skončíme na boku. Dennis ale nejede poprvé. A jak mi Martin na letišti vysvětlil, motorka se překlápí spíš v období dešťů. Konečně dojíždíme do cíle. Otevíráme bránu a nechávám se přivítat osazenstvem. 

Školu tvoří dřevěná konstrukce, z jedné strany jsou obytné prostory, z druhé pak tři třídy, pod tím je kulatý přístřešek, který tvoří školku. Spí se na prkenném patře ve spacáku, vaří v kuchyni na ohni. Ze všeho nejvíc se chci umýt. Na ohni si tak ohřeju kotel vody a polévám se s ní v koupelně, což je místnost s podlahou udělanou z víček od piva, která má v rohu odtok. Svítím si k tomu petrolejkou. Obecně to tu hodně připomíná letní tábor. Když jsem hotová, dostanu na přivítanou plastový pytlíček s kávovým rumem. Má to objem 3 cl a 48% a je to dost sladký. Mezitím se setmělo. A ve škole se chodí spát a vstává se slepicema. Ačkoliv si na to budu muset zvykat, dneska mi to vůbec nevadí, protože už se sotva držím na nohou. Ráno vstáváme výjimečně v pět a jdeme zkusit poslouchat šimpanze. Zrovna se totiž prý zdržují blízko školy. Venku je ještě tma a úplněk. Jdeme po cestě z kopce dolů, dobíhá nás pes Odito, který formálně patří starostovi, a my se bojíme, že nám je vyplaší. Nenechá se ale zahnat a tak ho necháváme jít s námi. Nemáme moc na vybranou. Přivážeme ho alespoň tkaničkou těsně před místem, kde chceme poslouchat. To ale podceňujeme Oditovu touhu po společenském životě. Během chvíle se utrhne a dobíhá nás. Já už v té době ležím na zemi a poslouchám džungli. Odito mi nacpe čumák do obličeje a dokud se s ním nezačnu kamarádit, nedá pokoj. Šimpanzi už se asi stejně posunuli a pes aspoň hřeje, tak se s nastálou situací snadno smiřuji. V noci tu totiž je docela zima. Nahoře je úplně jiné klima než v Douale. A stačí sejít dolů do údolí a místo spacáku a deky stačí na noc na přikrytí jen šátek. Přitom je to pár kilometrů. Okolo se pomalu rozednívá a les kolem nás ožívá denními zvuky. Voní to tu jako v ZOO, zvířata zanechávají pižmové značky. Kopce jsou vysoké a zahalené do oparu, jakoby se na ně člověk díval přes mléčné sklo. Všechno je zeleno-žluté a suché, období dešťů má přijít až za pár týdnů.  Vracíme se do školy, kde za chvilku začíná vyučování…

Jak jsem vyjela do Afriky... a brala to přes půl Evropy

Z Prahy jsem vyjela ve čtyři ráno spolujízdou. Táhla jsem velkou krosnu a kufr na kolečkách, co mi nabalili rodiče kamerunské sekce. Vezu tak do Afriky ovesné vločky, vruty do vrtačky a především dlouhé papírky. V Mnichově se otočím na autobusáku, přesedám do busu do Bruselu a snažím se naspat, co to dá. Do Bruselu příjíždím v jednu ráno a plánuju přespat na letišti. Nejdřív se na něj ale musím dostat. Centrum Evropské unie evidentně nepočítá s lidmi, co tam chtějí jet uprostřed noci a nemají na taxíka. Nakonec na internetu nalézám informaci o nočním autobuse. Jede hodinu a půl po mém příjezdu z místa asi kilometr ode mě. Lístek za 4 Eura v předprodeji, za 6 při nástupu. Beru svoje věci, které jsou pomalu větší než já a odebírám se prázdnými ulicemi přímo za nosem. Kolem mě vyzývavě přibržďují taxíky, ale asi je jim jasné, že spolu deal neuděláme. Na místě, kde má autobus stavět, není na zastávce psaný. Ptám se jediného chodce v okolí, jestli o něm něco neví. Je to takový ten člověk, co vám chce hodně pomoct, ale navrhuje absurdní řešení a nedá se ho zbavit. Teda přesně navrhuje, ať si vezmu toho taxíka. Nebo ať přespím ve svém hotelu a jedu ráno. Když řeknu, že hotel nemám, rovnou se natáhne do ulice a jedno taxi zastaví. Vysvětluju jemu, i nově přivolanému řidiči, že s ním opravdu jet nechci. Řidič odpovídá, že tu nic do šesti do rána nepojede. Tyhle triky ale už znám, na to nemusím jezdit do Afriky. Odcházím na druhou stranu ulice, krátce konzultuji s posádkou sanitky, která stojí na světlech. Ne, že by něco věděli, ale měli pocit, že jsem v nesnázích. Konečně nacházím správnou zastávku, teď už tu jen půl hodiny počkat. Říkám si, že teda aspoň seženu nějaký automat na lístky, když stejně nemám co dělat, abych to měla levnější. Vedle je zastávka metra, eskalátory stále osaměle jezdí do podchodu. Beru kufr, beru krosnu, beru příruční tašku přes rameno. Je to těžký jak prase a jsem s tím mimořádně nepohyblivá. Ale co naplat, dvě éčka jsou dvě éčka. Vlezu na eskalátor. Najednou koukám, že dole končí do zdi. Nebo spíš do nějakých dvěří, co se jima metro na noc uzavírá. Stejně tak do zdi končí i eskalátor nahoru a jediná možnost, jak se od spodního konce dostat, je přelézt přes ten nerezový val, co je oba odděluje. Jenže já už jedu dolů. Lehká panika. Spousta věcí. Krátká analýza. Nejlepší bude se otočit a proti směru jízdy to vyběhnout. Lepší než přelézat s desítkami kilo mezi jedoucími eskalátory. Běžím nahoru s kufrem v závěsu. Zakopávám o tu část, co byla ještě před chvilkou plochá a najednou se tam otevřel schod. Ustojím to a konečně vybíhám nahoru. Nemám tušení, jak jsem to udělala, když jsem s tím vším ještě před chvílí sotva šla. Ale když je to potřeba, jde všechno. Autobus za nějakou dobu přijede a kupodivu si řekne o Eura tři. Celý héroický výkon byl zbytečný. Ale nestěžuju si. 

Na letišti si rozložím věci v dětském koutku, který je podložený jakoby gumovými dlaždicemi. Lepší než studená tvrdá zem. Své věci opírám o nějaký domeček, nebo co to je, tak, aby každý, kdo by mě chtěl okrást, musel projít kolem mé hlavy. Natvrdo usínám, tuhle schopnost mám silně vyvinutou. Neruší mě světlo, fakt, že kolem chodí lidi ani společenská nevhodnost mého počínání. Akorát ráno mě probudí děti, co si chtějí s domečkem hrát. Co naplat, stejně je čas se zvednout. Na hajzlech se umeju, co jen to v umyvadle jde a umeju si vlasy. Lidi kolem na mně trochu divně koukají, zvlášť, když to dělám v podprsence, ale už jsem na cestě přes 24 hodin a další dva dny budu a to se pak snadno ztrácí zábrany. Let do Istanbulu bez komplikací. Docházím až k bodu, ze kterého již není návratu. Nechávám se naboardovat do letadla do Doualy. Zvedáme kotvy a opouštím Evropu. 

Ve vzduchu se rozhoduji, že budu držet tradici bílých mužů, co při cestě do exotických zemí pijí gin. Nechávám si ho míchat s domácí limonádou. Postupně z posádky vyrazím tři takové drinky, když se zase ozve v rádiu, že shání doktora. Co naplat, přelezu cestující a jdu se přihlásit. Ukazuje se, že nějakou paní prý bolí hlava. Letuška mi vysvětluje, že ji sama nemůže dát paralen a musím to udělat já. Chci se radši paní zeptat na pár otázek, přece jenom se mi honí hlavnou ebola podnícená iracionálním strachem mých prarodičů. Jestli má teplotu a tak. Paní teda jako vypadá úplně zdravě, ale když už jsem teda zareagovala na medical emergency on the board, tak aspoň budu vypadat důležitě. Narážíme na jazykovou bariéru, mezi blízko sedícími spolucestujícími nikdo neumí jak anglicky, tak francouzsky. Nakonec rezignuju, dám jí (její) paralen a řeknu, ať se pořádně napije. Letuška mi hrozně děkuje, jak jsem ochotná. Využívám to k tomu, abych z ní vyrazila další oblíbený drink. Donese mi ho v bussiness class kvalitě, limonáda je lepší, s plavajícím citronem a mátou. Konečně se letadlo začne snášet dolů. Vystupuju do horka a vlhka. Klima je příšerný. Jsem v Africe. Se surreálním pocitem procházím pasovou kontrolu. Všechno je trochu volezlý, ale nic příšernýho. Dokonce dorazily i kufry. 

Vyzvedává mě Martin s Ernestem a vylézáme před letištní budovu, kde se rozhodneme prokempit noc na betonovém rantlu, asi metr širokém a několik metrů dlouhém. Přidávají se k nám Afričanky v pestrobarevných šatech. Pozoruji cvrkot kolem sebe a ptám se, jestli jsou tu malarický komáři. Martin povídá: „Jo, to Já vždycky malárii v Douale chytnu.“ Říká to ale potom, co stejným tónem ironicky okomentoval představu evropanů o Africe. Nevím, jestli si ze mě dělá legraci, nebo ne. Vytahuju tedy repelent a on na to: „To ti stejně nepomůže, ty mrchy na tebe stejně půjdou. Ono to není tak hrozný chytit. Tak na posedmý už ti to ani nepřijde.“ Koukám, že nežertuje. Snažím se zjistit další informace o zítřku. Doprovodí mě na autobus a pošlou samotnou přes půl Kamerunu. Má ale pravdu, nevypadá to tu nijak strašně nebezpečně. V Bamendě mě prý vyzvedne nějaký člověk na motorce. Přiděláme na ní moje těžké kufry a pojedeme hodinu a půl ve dvou do Kedjom Keku. Asi dávám trochu najevo nedůvěru, takže Martin dodává: „To přece nic není, tady jsou motorky běžně pětimístné,“ komentuje využití motocyklu pro stejný počet osob, jako u nás pojme osobní auto. Ptám se ještě na to, jestli budu mít helmu, ale samotný je mi jasný, že to je otázka spíše řečnická. Vzpomínám na heslo, kterým jsem se rozhodla se uklidnit, kdykoliv mi to bude připadat moc africký. „Ono to nějak dopadne, protože to vždycky nějak dopadlo,“ opakuju si mantru, dokud na betonovém rantlu neusnu.