Rainbow

“Podle vize stepních indiánů se jednou všichni lidé všech barev a národností spojí v jeden duhový kmen a společně vybudují svět, ve kterém budeme respektovat přírodu, ducha, bohy, naše vnitřní i vnější já a sebe navzájem. Hippie v 60tých letech to pochopili a chodili se k indiánům učit jak žít. Došlo jim totiž, že my sami už to neumíme. Tak začlo Rainbow. Srazy jsou snad v každý evropský zemi, pak je jeden celoevropský, co trvá měsíc, od úplňku do úplňku a USA má samozřejmě také svoje akce. Noci s úplňkem jsou svaté. Po celou dobu mezi nimi se žije čistě, bez masa a bez alkoholu,” vysvětluje mi dredatej kluk v ušmudlané košili v lobby rozpadlého hotelu na Tenerifé a jedním dechem dodává: “Jiný drogy? To samozřejmě ano. Už indiáni používali halucinogeny ke svým rituálům. A nejen drogy, ale i výživa je důležitá. Já jsem třeba skoro frutarián. 80-90% mého kalorického příjmu pochází z cukrů z ovoce. Proteiny mi nechybí. To je totiž největší lobby potravinářského průmyslu. Ti nám tvrdí, že potřebujeme proteiny. Přitom všechny esenciální aminokyseliny jsou v ovoci a z toho si sami zesyntetizujeme to, co potřebujeme. Rozbourat a přestavět přijatý protein stojí tělo spoustu energie. Takhle je to efektivnější. Já to celý studoval, mám vystudovanou biologii.” Potom mě obejme a jde si zapálit jointa.

Vydávám se po schodech pokrytých střepy až do šestého patra a na střechu. Budova Merlin Resort Hotelu je vysoká a zábradlí už na ní dávno není, nebo možná ani nikdy nebylo. Fascinuje mě, že při množství zde konzumovaných drog se zatím nikomu z proměnlivého počtu několika desítek obyvatel nic závažného nestalo. Zato já mám závrať kdykoliv, kdy vylezu nad třetí patro. Hotel je obří, každý si může zabrat svůj pokoj a vyzdobit si ho poloroztrhaným sárí a vonnou tyčinkou. Součástí je free room, kde se každý může obléci ze shromážděného oblečení, guest room, ve kterém jsem dostala postel se zašlou matrací, mantra room, tantra room a cuddle pool room, kde je zašlých matrací na zemi víc než dostatek. V cuddle pool roomu se na nich leží na jedné hromadě, chain smokuje se tráva a haš a posílá plechovka piva. Z té se napiju, joint posílám dál. Stanovila jsem si v životě nový pravidlo. Pokud obývám víc než druhé patro bez zábradlí, tak se marihuany netknu. Ne že bych to jindy nějak zásadně dělala, s čestnou výjimkou horského klášteru v Makedonii, kde jsem se zhulila s Markétou a nějakým Turkem pod obřím do krajiny svítícím křížem a pak jsem se o něj opírala s rozpaženýma rukama a volala něco o tom, že se obětuji za všechny hříchy lidstva. Na střeše je improvizovaná kuchyně. Všichni jsou volaní na food circle. To je společné jídlo, uvařené z jídla, které se získalo dumpster-divingem. Skupina, která se vydala za buskingem se chlubí, že vydělali za hodinu a půl ve třech lidech 15 euro. Peníze si předávají vzduchem a vyměňují za kus haše. V podstatě se jedná o jedinou monetární transakci, kterou jsem v této komunitě zaznamenala. Všechno ostatní se sdílí. Jen tráva se kupuje. Pak se zabalí do jointu a až ten se sdílí. Nejžádanějším předmětem je zde kromě zapalovače malá kapesní váha, kterou se dají snadno odměřit gramové a nižší množství.

Guest Room

Večer sedíme na střeše, pijeme víno, kouříme cigarety a trávu. Lidi se sebe mnohem více dotýkají, objímají se a různě po sobě polehávají. Vzhledem k tomu, že jsem dost kontaktní, tak mi to vlastně přijde dobrý. Je teda třeba překonat to, že se tady evidentně nikdo moc nemeje a všichni bydlí ve špíně v rozpadlym hotelu. Časem si ale vysvětlím, že tak nejhorší, co se dá tímto způsobem chytnout je gastroenteritida a asi teda vši a těch se dá celkem snadno zbavit šamponem a malým hřebínkem, který už mám dávno doma. No big deal. Chvíli se tu vždycky něčeho štítím, ale pak si vzpomenu kolikrát jsem kempovala v pobořený ruině někde v Milovicích, na sobě hadry, spala v prachu a krmila se plechovkou psího žrádla, kterou odněkud dotáhl Argon, protože postapo musí být. Ostatní otevírají heart circle. Debatu, při které je možné se otevřít, vyjádřit své niterné emoce a strachy. Často padají témata jako závislost, duševní onemocnění, šikana ve škole, obecný problém zařadit se do společnosti. Ti lidé rozhodně nejsou hloupí, byť tak jejich naprostá fixace na přítomnost a všeobecná vyhulenost může působit. Ptám se, jestli bydlí jenom takhle od squotu k gatheringu. “Já mám trvalý bydliště na berlínském úřadě, takže jsem oficiálně bezdomovec. Je to dobrý, dostávám takhle navíc nějaký peníze a za ty žiju tady na Tenerifé. Ale já bych stejně nějaký peníze dostával kvůli depresím, jsem vedený jako chronicky nemocný,” odpovídá mi dredáč s bradkou.

Laura's Room. Please donate weed or hash every time you enter. Thank you for your cooperation.

Ráno sedíme u kamínek na starý dříví a vaříme kafe. Najednou někdo najde starý utržený telefonní sluchátko. “Room service? Prosila bych si láhev šampaňského a vejce k snídani,” předstírá do něj holka v dlouhym svetru hovor na hotelovou recepci. Přijde mi to jako dobrý fór, tak rychle skočím do nejbližšího supermarketu a kupuju láhev lacinýho sektu a dvě plata vajec. Donesu to nahoru a za bujarého veselí boucháme bublinky a začínáme vařit. “Ty vejce uděláme tady s těma houbama,” říká mi holka, co předtím předstírala objednávku až na pokoj a mluví o něčem, co vzdáleně připomíná bedly. “A to jsou houby z obchodu, nebo jste je někde našli?” ptám se naivně. “Rostly za hotelem.” “A jsi si jistá, že jsou jedlý?” “Jasně, stoprocentně jistá.” Uděláme tedy vejce s houbama. Nakonec si na poslední chvíli vysvětlím, že tohle je jíst fakt blbost. Po tom, co ostatní houby stejně sní, přijde jiná holka a říká: “Jé, vy jíte ty houby? Ty včera jedla Anna a teď zvrací a je jí fakt špatně.” Kdoví, z čeho Anna zvrací, možností se nabízí hned několik. Ale toto tvrzení přesto vyvolá v komunitě potřebu na to nějak reagovat. Nakonec vyhodí zbytek hub na kompost a Polák Maciej odněkud vytáhne poslední tři tablety aktivního uhlí. Následně se rozhodne, že z lidí, co jedli houby vyberou tři s nejslabším žaludkem a každý z nich dostane jednu vzácnou tabletu. Tím je celá věc uzavřená ke všeobecné spokojenosti.

Obecně je být doktorem v této skupině na bolehlav. Nejsem ani zdaleka freak na čistotu, ale alespoň nějaké základní hygienicko zdravotní poučky mi přijdou jako dobrý nápad. Třeba že věru nelze doporučit konzumovat kuřecí maso v prostředí bez lednice na subtropickém ostrově, zejména pakliže bylo vytaženo z popelnice již včera. Nebo že po zapíchnutí si dlouhého střepu do nohy je dobré myslet na to, kdy jsem měla naposled tetanovku. “To je v pohodě, já si to vypláchla citrónem.” Když se Jan dozví, že jsem doktor, tak toho hned využije a nechá si převázat zahnisanou nohu. Naštěstí s sebou nosím vždy pohotovostní rukavice, tak mu tuto službu ráda poskytnu. “To je super mít tady doktora. Naposled jsme tu měli doktora jen, když jsme předstírali, že ten, kdo má narozeniny je doktor. A vlastně byl doktor jen Ray. A to ani neměl narozeniny,” říká mi nadšeně a jak jinak, než že si potáhne z jointu.

Tajný agent v převleku za hippieka

Členem Rainbow se myslím nestanu. Ne, že bych tomu vlastně nerozumněla. Koneckonců ony ty naše LARPy musí zvenku působit asi tak stejně bizardně. A ve výsledku mají do jisté míry stejný účel. Kompenzujeme si jimi to, co normálně nemáme. Poskytujeme si komunitu lidí, co jsou podobně švihlý. A ačkoliv se nám daří lépe držet takový ty velký kameny, jako je mít práci, peníze a platit zdravotní a sociální pojištění, tak si většina z nás s obecnou společností rozumí asi tak stejně jako Jožka, který právě žehná vonnou tyčinkou prašivé potulné fence, která bydlí v hotelové kuchyni, aby si od ní potom nechal olízat obličej. Jenže mě by z Rainbow jeblo. Je krásný, že se rozhoduje komunitně, všichni si říkají bratře a sestro, každý poskytuje a bere si podle svých potřeb a všichni se neustále zajímají o emoce ostatních a celý je to jedna velká skupinová terapie. Dokonce bych i prominula to new age ezo, který to celý prostupuje, ačkoliv debatu na téma, jak znamení zvěrokruhu ovlivňují naše životy, jsem s vážnou tváří a neurážlivě schopná vést asi tak dvě minuty. Nedala bych ale, jak neefektivní ta společnost je. Třeba ta prašivá fenka. Je celá rozdrbaná od blech a spí na matracích, na kterých všichni sedí a připravují jídlo. “Ten pes potřebuje veterináře. Když už ne navštívit, tak aspoň koupit odčervovací tablety, takovou tu pipetu za krk proti ektoparazitům a když se hodně rozšoupnu, tak injekci proti vzteklině. A nejenom kvůli tomu psovi, ale hlavně kvůli nám lidem, co s ním máme kontakt,” zkouším to pomalu u snídaně. “Taky jsme si to říkali,” dostane se mi odpovědi. Vytáhnu telefon a zjistím, že nejbližší veterinář je 2 kilometry pěšky odsud. Normální by bylo naložit psa do auta a prostě to vyřešit. Nebo tam dojít. “To je dobrý nápad. Můžeme vytáhnout magic hat a vybrat na to peníze,” slyším a říkám si, že se to třeba pohne. Nikdo se ale nemá k tomu, to opravdu udělat. Navrhuju, že to třeba zaplatím a pak můžou vytáhnout magic hat a třeba se mi něco vrátí. Nikdo se ale nemá ani k tomu se zvednout a jít k tomu veterinářovi. “Víš, já mám pocit, že tohle není teď naše mise. Nejdřív to totiž musíme probrat na večerním vision circle, aby se k tomu mohli vyjádřit všichni a každý k tomu mohl něco říct,” schovává se lenost za vznešené komunitní řízení. Vzdávám to. Koneckonců já zvedám kotvy a jestli jsem do teď blechy nechytla, tak už je nechytnu.

Takovej normální rezort. La Caleta

Jedu se podívat ještě na pláž v La Caletě, kde novodobí hippies z celé Evropy tráví měsíce i roky svého života. Kempují ve stanech, přístřešcích z palmy a v jeskyních v černém vulkanickém podloží, asi tak 20 minut pěšky od hotelového rezortního městečka. Kolem rostou kaktusy a jiná subtropicko-tropická flóra. Opálení polonazí lidé sedí u ohně, koukají na moře, mazlí štěňata, hrají na kytaru a kouří trávu. Občas požebrají kolemjdoucího turistu o nějaký to euro. Když na zemi leží pytlíček, tak ho pečlivě prozkoumají, jestli někdo náhodou nepotratil trochu ganji. Celý den, celý týden, celý rok. Nějaký Litevec, u kterýho jsem nechytla ani jméno, mě provází po okolí. Najednou se ke mně bez velkého varování natáhne a začne mě líbat. Setřesu ho a řeknu něco o tom, že volná láska je sice super, ale dneska beze mně a uteču do bezpečí. Sedím na skále, pozoruju bouřící oceán a přemýšlím nad tím, jestli to s tím padesátihodinovým pracovním týdnem, kariérou a londýnským stresem vážně trochu nepřeháním. Aspoň teď mám plán. Ve většině Evropy právě tvrdě mrzne a po facebooku se burcují lidé, aby zakoupili nocleženky. Dochází mi, že jestli někdy budu chtít být bezdomovcem, je to mnohem lepší dělat na Tenerifé než v Praze nebo v Londýně.

Hlava XXII.

Londýn je hostilní prostředí. Většina londýňanů je milá, dává se do řeči. Ptají se mě na jméno, já odpovídám, oni mi nikdy nerozumí, protože Tereza tu není moc obvyklá a ještě jí vyslovují tak, jak se mi to nelíbí. “Tereza, jako vaše premiérka, Theresa May…” opakuji. “Oh, such a cunt. I’m sorry you have to be named the same,” dostane se mi většinou soucitné odpovědi. Jmenovat se tu Tereza je něco jako jmenovat se Adolf. Londýňané jsou milí, ale jejich země ne. Protože je Anglie pořád v EU, tak mi nikdo nemůže zakázat se sem přestěhovat a začít tu pracovat. Můžou mi to ale znepříjemnit tak, že doufají, že se sama seberu a odejdu. Upřímně kdybych sem přijela na blint a neměla dopředu domluvenou práci, tak o tom už tak touhle dobou začnu vážně uvažovat. Jsem tu přibližně týden.

Připadám si jako hlavní hrdina románu, který spojenými silami napsali ve skupině kreativního psaní Franz Kafka, Joseph Heller, Albert Camus a Monty Pythoni. Je to komedie. Alespoň myslím.

Každý den se snažím vyřídit kus paperworku. Už se mi docela hladce povedlo zaregistrovat do GMC (obdoba České lékařské komory). To vidím jako svůj dosud největší úspěch. Rovněž mám od konce září domluvené bydlení a už teď si tam mohu nechat posílat poštu. To je s výhodou, byť se nejedná o potvrzenou adresu. Potvrzená adresa je taková, ke které vlastníte Proof of Adress. Jako Proof of Adress lze užít mnoho dokumentů. Nejjednodušší je výpis z britského účtu. Na to, abyste si v Británii mohli otevřít účet nepotřebujete mnoho. Stačí pas. A Proof of Adress. Pozornější čtenář již začíná chápat. Jako Proof of Adress může sloužit také například účet za energie. Na to, abyste mohli platit energie potřebujete tak nějak bankovní účet. A taky místo, kde platíte energie, což naprostá většina hostelů a sdílených bytů není. Zato nájemní smlouva na pokoj od soukromého vlastníka bytu Proof of Adress nepředstavuje. To by totiž bylo moc jednoduché. Zatím mám v záloze dopis na hlavičkovém papíře, kde se HR nemocnice zaručí za to, že u nich budu pracovat. Pokud se ale nezaručí v tomto dopise i za mojí adresu, pak se nebude jednat o Proof of Adress a budu opět na začátku. Zjistím to zítra, až se vrátí z dovolené jediná žena v celé velké nemocnici, která ví, zda se HR může za mojí adresu zaručit. V opačém případě budu muset spoléhat na to, že jako Proof of Adress budu moci použít dopis o vygenerování National Insurance Number, který by mi měl přijít do pouhých čtyř týdnů.

National Insurance Number je další věc, bez které se tu nehnete. Ačkoliv všude píší, že ho nepotřebujete proto, abyste mohli začít pracovat, dobrá žena v HR kanceláři mě ubezpečuje o tom, že bez něj nebudu moct nastoupit. Zároveň NIN potřebujete k tomu, abyste si mohli otevřít bankovní účet. Bez NIN tak pravděpodobně nemohu získat Proof of Adress, který po mně chce i paní z HR k nástupu. Do toho můj nastávající šéf deklaruje, jak nevidí problém v tom, abych nastoupila ještě tento týden. Snažím se mu říct, že podle informací z HR by to mohlo trvat několik týdnů. “Vždyť není žádný racionální důvod, proč bys nemohla hned nastoupit,” říká mi. V podstatě s ním souhlasím.

Aby vám bylo přiděleno NIN, tak musíte zavolat na telefonní linku (Telefonní linku. Telefonem. Žádný online formulář. Zavolat!), kde vás dvacet minut přepojují na operátora. Do toho hraje hodně dysmorficky změněná vážná hudba. Takový kříženec kakofonie na průměrné berlínské techno party a mým pokusem o to, hrát na housle. Na housle neumím hrát ani trochu. Nakonec se ozve operátor. Musíte vyspellovat přesně své jméno, které se píše hodně jinak, než by Brit odhadl. Vlastním papír, na kterém British Council deklaruje, že mám znalost angličtiny na úrovni C2, ale tohle je na hranici mých možností.  O like Ontario. N like Nebrasca… začínám po zkušenostech s komunikací s prodejci letenek. “C like Charlie. H like the second letter in Charlie,”… dochází mi trpělivost. Nakonec dostanu schůzku na pracáku hned na zítřek. Paní se mně tam ptá na naprosto stejné otázky, na které jsem již nadiktovala odpověď do telefonu. V počítači je překopírované nemá. Celá záležitost s telefonem tak slouží jen jako bariéra pro cizince.

Sedím v hostelu a čekám na zítřek, abych si mohla dojít zažádat o NIN. Všechno mi leze na nervy. Vzpomínám na psychologické experimenty z 80tých let. V 80tých letech muselo být s lidmi něco hodně v nepořádku, protože to, co prováděli bylo fakt hodně úchylný. Třeba vzali psa a pouštěli mu do podlahy jeho klece elektrický šoky. V kleci bylo tlačítko, který když zmáčknul, tak šoky přestaly. Pes se brzy naučil mačkat tlačítko a vyhnout se tak utrpení. Druhý krok byl nechat mu v kleci tlačítko, které ovšem přestalo vypínat pouštěné šoky. Ve třetím kroku tlačítko opět fungovalo, ale pes se ho již ani nesnažil mačkat a místo toho šoky snášel bez nejmenší snahy změnit svojí nezáviděníhodnou situaci. Ležím v hostelové posteli a přemýšlím nad příznaky deprese. Jedním z nich je neschopnost donutit se k osobní hygieně. Dochází mi, že jsem si už dva dny nevyčistila zuby a nedala si sprchu. Ihned po tomto zjištění odcházím do koupelny.

Prohlížím se v zrcadle. Na těle mám spoustu červených teček. Sice pořád nemám Proof of Adress nebo NIN, ale zato jsem chytla štěnice.

Mojí finanční situaci lze i přes veškerý eufemismus označit jako za nejistou. Na jednu stranu píšu noviny, na stranu druhou jsem tuhle nechala pětadvacet tisíc na sociálce za zálohy a hlavně penále, protože se ukázalo, že dle nového zákona musíte při určitém příjmu platit zálohy i za vedlejší činnost. Rozbil se mi laptop a tak jsem si musela koupit nový. Nečekaných výdajů bylo hned několik za sebou. Najednou se stěhuju do jednoho z nejdražších měst na světě a potřebuju kapitál. Na první nájem. Na kauci. Na to, než dostanu první výplatu. Místo toho se mi rozbije mobil.

Na účtě mám stanovený limit na platbu kartou u obchodníků. Dá se změnit jen za pomocí zadání kódu, který vám přijde na mobil. Bez mobilu si tak nejde koupit mobil. Už jsem z těch smyček číslo XXII. unavená.

Potřebuju mobil se dvěma SIM kartama, jednou britskou a jednou českou. Jdu tak do velkého obchodního řetězce s telefony a ptám se, co mi mohou nabídnout. Nemohou mi nabídnout vůbec nic. Ukazuje se, že duální SIM je v Británii nelegální prodávat, dá se koupit jenom online nebo second-hand. Konsternovaně na prodavače hledím, Čekám už leccos, ale tohle ne. Prodavač mi na to povídá: “Víte, ona duální SIM je nelegální ve všech evropských státech, to byste musela někam do Asie.” “Hm,” odpovídám.

V second-hand elektronickém shopu kupuju mobil. Přestává fungovat ještě ten večer.

Kdykoliv mě zklame další britský úředník, kupuji si malou lahvičku Shirazu.

Začínám se uchylovat k alkoholismu.

Na sucho!

Sedím v metru a věnuji se své oblíbené činnosti. Pozoruji lidi kolem. Jsou pozoruhodně sušší. A teď nemluvím o pověstném britském humoru. Ze mně odkapává déšť co na mně napadal cestou na stanici. Přemýšlím, jak to ti lidé dělají. Nevidím žádné složené deštníky, žádné kapuce nebo pláštěnky. Asi adaptace. Vzhledem k tomu, že slušná část se jich narodila v úplně jiném klimatu, tak pravděpodobně negenetická. To mi dává naději, že pode mnou časem taky nebude loužička. Nestálý obyvatel Londýna se pozná nejenom podle toho, že je mokrý, ale taky proto, že chodí v protisměru. To se má tak. Když se řídí na druhý straně, tak se na druhý straně i chodí. To, jak vás už učitelka ve školce učila, že na eskalátoru se vpravo stojí a vlevo chodí, to vás teď zrazuje. Metro přijíždí z druhého konce tunelu, než byste ho čekali. Aspoň že hodiny jdou po směru hodinových ručiček. Od Britů by mě nepřekvapilo ani to. Jdu se nechat zaregistrovat do britské lékařské komory. Na záchodě se nejdřív suším pod sušákem. Přece nebudu mít na fotce v databázi mokrý vlasy.

Slyšela jsem, že je teď v módě, když se pražští intelektuálové převlíkají za prostý lid a píší o tom po internetu. Nerada bych zůstala pozadu. Žiju v nejlevnějším hostelu v Londýně, stojí šest Liber za noc. Pokoj sdílím s jednadvaceti spolubydlícími a do jedné do rána mi za papírovou zdí hraje popová muzika z baru. Ráno rychle típu budík, abych nikoho nevzbudila. Rozhlídnu se, ale není moc koho. Pokoj je skoro prázdný. Všichni už vstali a šli do práce. Taková Barcelona naruby. V Barceloně by byl pokoj taky prázdný, ale jen proto, že se ještě paří, pije sangrie a do postele se dostanete, až když je slunce vysoko nad hlavou. Poznávám svět lidí, co dělají mizerně placenou práci v Londýně. V levných hostelech je jich víc než turistů. Hostely se tomu snaží bránit tak, že mají maximální dobu pobytu čtyři týdny. Potom tam i půl roku nemůžete. Musíte se tak co chvíli přestěhovat. Na druhou stranu jim to asi vlastně taky vyhovuje. Holka na recepci se diví, že tam chci spát jen dvě noci. Hostelů je i tak v Londýně tolik, že se to nějak dá. Důležitý je udělat si ze spodní postele na palandě svůj pokojíček. Rozvěsit si tam kapsáře z Ikey. Dát si tam prostěradlo místo závěsu. A pořídit si špunty do uší. Nevím, kdy se mi podaří nastoupit do práce. Může to trvat dva dny a můžou to být dva měsíce. Přemýšlím, co budu dělat, když se to přikloní spíš k té druhé variantě. Možnost je samozřejmě jet do Prahy. To je ale trochu srabácký. Místo toho bych si mohla najít práci za barem, v kavárně nebo za pokladnou a žít další tři týdny a pět dní v hostelu na Seven Sisters, než se přesunu do hostelu v Tottenhamu. Když to zvládla Saša Uhlová, nevidím důvod, proč bych to nemohla zvládnout i já.

Postavíme sněhuláka!

Několik posledních dní jsem strávila v Meridě, hlavním městě Yucatánu. Dopřála jsem si tak menší pauzu před tím, než se vydám z komfortní bubliny turisticky vděčného Mexika do dobrodružnějších zemí Mezoameriky. Vstávala jsem pozdě a pak jsem celé odpoledne popíjela kafe nebo pivo na stinném dvorku s palmama. Hostel byl v příjemné, chladné budově snad někdy ze začátku dvacátého století. Místnosti od sebe oddělovala zeď, která ale dosahovala jenom asi do dvou třetin výšky domu, pod stropem se tak otvíral velký spojený prostor. Strop byl vysoko i na poměry někoho, kdo vyrostl na pražských Vinohradech. Koloniálnímu dojmu pomáhala okna, která sahala až k zemi a dala se otevřít, aby dovnitř proudil příjemný vánek. Fasáda byla natřená, stejně jako u všech domů okolo, pestrýma barvama. Každý den jsem si došla na velké tržiště, kde jsem nakoupila čerstvou zeleninu a ovoce. Avokáda, co se prodávají po kilech. Žlutý manga, takový ty zralý, sladký, co dostanete jen v zemích, kde se pěstují. Svěže zelený salát a ředkvičky, co pálí na jazyku stejně, jako pálívaly, když jsem byla malá. V Čechách už ředkvičky nikdy nepálí. U stánku jsem si koupila čerstvě vylisovaný grepový džus. A na rybím trhu si dala taco s krevetama. Vůbec se mi nechce tohle vyklidnění opouštět. Ale už jsem tu dlouho a kdybych zůstala ještě dýl, tak se nikam nedostanu. Nic naplat, balím cirkus, je čas vyrazit. Je prvního ledna 2016 a rozhodla jsem se, že uzrál čas nechat Mexiko za sebou a vzít to přes Belize do Guatemaly. Na hranici dojedu nočním autobusem a pak se uvidí.

Z Meridy se dá sjet autobusem do rybářského městečka Celestunu. Žijí tam divocí pelikáni a plameňáci.

 

Na autobusáku čekám na nejbližší spoj asi 4 hodiny. Věnuji se svému oblíbenému koníčku. Moje máma říká, že jsme tak silní, jak silná je naše baterka. Sama je novinářka a píše na laptopu i během čekání na metro. Hledám zásuvku, abych u ní mohla rozbít základní tábor. Objevné expedice hledali v podobném případě vodní proud, já hledám proud elektrický. Jedna vhodná je přímo pod řvoucí televizí a reprákem s opakujícím se hlášením ve španělštině. Nelíbí se mi. Pokračuji v průzkumu. Mám s ním rozsáhlé zkušenosti z letiští. I kdyby na ní měla být jenom jedna jediná zásuvka, pak jí najdu. I za cenu vypojení nápojového automatu. Hledám dráty a vydávám se podle jejich délky, dokud nedojdu ke zdroji. Úplně jako ti dobrodruzi, pátrající po prameni. Heuréka. Našla jsem moc pěknou prodlužku, do který je zapojený obří, několikamertový nafukovací sněhulák. Dvě místa jsou volná. Problém je, že musím používat redukci pro mexický konektor. Někdy je tak problém se s dalším přístrojem porovnat. Vytahuji sněhuláka ze zdi. Empiricky jsem tak potvrdila, že je elektřina nutná nejenom proto, aby pěkně svátečně svítil, ale zejména proto, aby zůstal nafouknutý. Kompresor přestává vrčet. Nevěřili byste, jak rychle kolabuje. Celá veselá postava s kloboukem a mrkví místo nosu se vrávoravě předklání, jako kdyby to včera poněkud přehnala s novoročními oslavami. Jeho cerebellární funkce je přinejmenším diskutabilní. 

Rychle přehazuji zásuvku do jiné zdířky, kompresor naskakuje, sněhulák se opět staví na svou spodní kouli. Pak připojuji laptop. Bohužel má nějak volný kontakt s redukcí a tak je potřeba si s tím trochu hrát, najít tu správnou pozici, kdy začne nabíjení fungovat. A to je přesně ta činnost, která narušuje kontakt mezi prodlužkou a sněhulákem. Kolem něj si hrají děti. Mám trochu strach, aby se na ně nezbortil a třeba je nezavalil. Kontroluju jeho tíhu, ale je to v podstatě jen plátýnko, masu tvoří jen vzduch. Zoufale se snažím najít pozici, kdy bude sněhulák stát a notebook se bude dobíjet. Třímetrový sněhulák předvádí divoký vrávoravý tanec. Mám pozornost celé čekací haly. Konečně! Sedám si na deku hnusňačku a dělám to, co dělám nejlépe. Kempím při čekání na dopravní prostředek. Po několika hodinách to balím a chci jít k autobusu. Jenže se stalo to, co se stane koneckonců vždycky. Ze všech mých kabelů, sluchátek, nabíječek a spojovaček se udělal jeden velký chumel. Takovej ten uzel, co nejde rozmotat a nerozumíte tomu, jak může vznikat tak rychle. No a tenhle uzel do sebe zavzal navíc ještě prodlužku s kabelem od sněhuláka. Gorlický uzel. Vypojuju sněhuláka, abych ho mohla vymotat, ten jde samozřejmě hned k zemi. Celý proces začíná na novo. Sněhuláka každou chvíli na moment připojím a dofouknu, stejně na sobě cítím pohled několika desítek očí. Nakonec se mi to povede. A sněhulák stojí, zubí se a vysmívá se mé snaze. Potvora jedna plastová! Jsme jen tak silní, jak silná je naše baterka... A jak silný je náš kompresor.

Všední den

Stálou adresu nemám už přinejmenším dva roky. Déle, když nepočítám bydlení na Erasmu.  Místo toho si pronajímám postel podle toho, kde se zrovna geograficky nacházím. Všední dny nevedu. Nudí mě. Zuby nehty se bráním přijetí standardního rytmu pracovního týdne. 5-2-5-2-5-2… Od devíti do pěti. Od devíti k pěti.

Místo toho vám popíšu, jak vypadal můj dnešní den. Předem upozorňuji, že se nebude konat žádná zásadní pointa, bude to poněkud rozvleklý a pravděpodobně to nebude pro čtenáře tak zábavný, jako pro aktéra, tedy mně. Nebudu vám tak vyčítat, když odpadnete. Ale byl to den, který byl přesně takový, jaké je chci mít. A vlastně mi nepřijde špatně tu vedle anekdotálních cestovatelských historek přiblížit i to, jak vypadá moje běžné modus operandi. Kdybych teda vedla něco, jako běžné.

Ráno jsem vstala až těsně před devátou. Dala jsem si kafe a vyšla na valladolidskou ulici. Slunce už pořádně pálilo, tak jsem si mázla tváře krémem. U pouličního stánku jsem koupila tři tacos, s kuřetem, salsou verde a cibulí. Mohla bych se po nich utlouct. Vozík má na jedné straně pracovní plochu, na druhé, oddělené plexisklem, se jí. Pozorovala jsem cvrkot kolem a snažila se sníst taco tak, aby ho většina neskončila na tričku. Takhle ve stoje je to větší výzva, než by jeden řekl. Následně jsem pokračovala až k nejbližší cenote. Cenote jsou krasová jezírka, kterých je po Yucatánu všude plno. Některá jsou otevřená, jiná vypadají spíš jako jeskyně. Z okrajů se do nich spouští dlouhé kořeny stromů, které tak získávají vláhu. Voda je čistá, tmavě modrá a plavou v ní černé ryby. Plaváním v cenote jsem nahradila ranní sprchu. Ono se tu stejně nemá moc smysl sprchovat, jak mi vysvětlila majitelka jednoho hostelu. V tomhle počasí je to tak do deseti minut vlastně úplně jedno, protože jste zase znova ulepení od potu. Na mokré plavky natahuju oblečení, protože se není kde v soukromí převléci. Jdu přes město zpátky do hostelu a zlobí mě, že mi uschly vlasy dřív než kalhoty, takže to teď už nevypadá, že jsem plavala, ale že jsem se prostě počůrala.

V hostelu sbalím svou krosnu, které říkám familierně cirkus, a ještě se vybíhám podívat na španělský klášter z 16. století. Baví mě, jak jsou tu všechny koloniální sakrální stavby opevněné, kamenné, bytelné. Vevnitř nacházím obří barokní oltář, dochovalé španělské střelné zbraně a hlubokou studnu. Kromě toho v klášterní zahradě pobíhají krocani. Nikdy jsem si vlastně nevšimla, jak moc zábavný zvíře je takový krocan. Od zobáku jim visí takový blemcátko, mají disproporčně malou hlavu a vydávají hudravé zvuky. Počítám, že ten krocan o mně smýšlí podobně. V hostelu si házím na záda cirkus a vyrážím hledat mikrobus, collectivo, který mě odveze na ruiny Ek Balam. V mayštině to znamená něco jako černý jaguár, nebo taky hvězdný jaguár. Najít takové collectivo ale není jen tak. Všichni vás totiž informují, že collectiva už takhle odpoledne nejezdí a musíte si vzít taxíka. Dostávám se do spínu. Taxíka nechci, pro mně samotnou by to vyšlo moc draho. Sedám si na batoh a tvářím se pasivně agresivně na sbíhající se taxikáře. Splín zaháním zmrzlinou. Ještě než jí stihnu dojíst, problém se vyřeší sám, jak to tak během cestování bývá. U krajnice staví moc pěkné collectivo, řidič mě bere dovnitř a odváží mě na Ek Balam. “To teda za to vstupný nestojí,” říkám si, když míjím dvě na mayský ruiny spíš průměrné stavby.

Hlavní loď kláštera ve Valladolidu

klášter ve Valladolidu

Modlitební stolek může být evidentně i na podstavci pod šicí stroj

klášter ve Valladolidu připomíná spíš pevnost

Vánoční stromeček může vypadat různě

Nejenom já mám cirkus!

Najednou zajdu za stromy a otevře se přede mnou obří akropole. Na vrchol vedou příkré, úzké schody. Na prostředním odpočívadle nacházím dokonale zachovalé vstupy do chrámu nebo co, zdobené sochami lidí, bohů, zvířat. A pak dojdu na vrchol a všude kolem mně, do 360 stupňů, není vidět nic jiného, než zelený les. Jediné, co z něj kouká, jsou vrcholky těch dvou ruin, co mě prve tak zklamaly. Jiný svět, jiná planeta. Překvapuje mě, že není vidět moře. Sedím nahoře dost dlouho, protože je to tam prostě dobrý. Tak dlouho, že bere za své plán dneska dojet do Meridy. Místo toho si skočím ještě k jedné cenote, co je hned vedle Ek Balam. Během jednoho dne tak navštěvuji hned dvě místa, co by se mohly směle zařadit do první desítky nejkrásnějších sladkovodních koupaček, co jsem dosud navštívila. Škoda jenom, že je tam tolik lidí.

Nad světem

Slunce už sestupovalo docela nízko k obzoru a bylo tak potřeba do toho šlápnout. Chci pokračovat do městečka Tizimin, měla by tam být další dost dobrá kostelopevnost. Collectiva ale zase nikde. Rozhodnu se jít pěšky k nejbližší velké křižovatce a cestou třeba něco stopnout. Najednou za sebou slyším motorku. Motorka zastavuje hned vedle mně a na ní sedí kluk oblečený v tradičním mayském oblečení. Přes den se fotí s turisty. Teď mi říká, ať si naskočím. Chvíli zpochybňuji svou schopnost porovnat se na motorce i s cirkusem, ale pak si vzpomenu na Afriku a přehazuju nohu přes sedadlo. Je to zase bizár. Svištím si to tak na motorce s krosnou a mayským válečníkem. Proč ne. Ale neříkejte mi, že tam nahoře není Bůh, který to celý režíruje.

Na křižovatce se loučíme a já přemýším, co dál. Asi budu muset stopovat, collectiva už se moc netváří. A zůstat tu sama přes noc na křižovatce nebude o moc bezpečnější. Do kapsy si dávám protimalarický repelent. Z toho, jak se mi jednou dostal do očí vím, že to je chemická zbraň hromadného ničení. Lepší než pepřák. Výstřih si zahaluju do plážového šátku. Ještě než to ale stihnu udělat, už vedle mě zastavuje desperadobus. Dveře od zavazadlového prostoru otevírá ještě za jízdy a jak brzí, tak se mu práší od kol. Je to scéna jak z Harryho Pottera, prostě pro mně přijel záchranný autobus, co se ukáže, když někdo potřebuje pomoct. Dost bych se divila, kdyby řidič nebyl Stan Silnička. Dovezl mě až do Tiziminu, ve kterém ale jak se ukázalo není pořádný hostel. Koukla jsem se tak na pokraji tmy na ten kostel (za to ten výlet stál) a chytla večerní autobus zpátky do Valladolidu. A teď sedím v baru na náměstí, piju ledovou margaritu a černý pivo, co se jmenuje příznačně Bohemia Obscura, pokukuju po Italech z hostelu u vedlejšího stolu (ale z New Orleans vím, že to ještě tři roky nemá cenu) a píšu si deníček. Nebyl to špatný den.

¡Somos amigos!

Mexiko je hrozně dobrý. Fakt. Po dvou týdnech v USA je jako balzám na duši. Je tu prach. A chaos. Všechno je barevný. Někdy jasně, někdy pastelově, ale barevný. Nebe je přes den šmolkový a večer růžový. Palmy jsou zelený, stejně jako křoví a prales. Moře je tyrkysový, písek světlý a dohromady tvoří pohled jak z pohledu. Po ulici chodí ženy v tradičních bílých šatech, vyšívaných obrovskými květy. Neodolám a za chvíli si kupuji stejně ozdobenou čelenku. Muži chodí v klobouku. Když se o budově říká, že je stará, pak už je tu po staletí. Ne po desetiletí, a to ještě v tom lepším případě, jako na Floridě. Staré budovy jsou buď ruiny mayské kultury, nebo španělské koloniální kostely. Obojí je báječné. Lidem v žilách koluje horká krev, na ulici mě zdraví a přejí mi pěkný den bez toho, aby se mi zároveň snažili něco prodat. Začala jsem se učit španělsky. Je to nezbytnost. Es necesario. A zároveň mě to hrozně baví. Polovinu slov už totiž vlastně znám, buď z angličtiny, nebo z latiny, nebo tak nějak z češtiny. Během chvíle se naučíte pár spojek a už jste schopní vést konverzaci. V přítomném čase prostém. Ale konverzaci. A ruku na srdce, kdo v Karibiku nežije prostě v přítomnosti?

Nejlepší škola jazyka je si jít s někým popovídat. Za tímto účelem volím místní salón. Jedná se o jednoduchou nálevnu, od ulice opticky oddělenou takovými těmi lítačkami jak z westernu. Vevnitř je plno, vzduch je ulepený od potu a rozlitého piva. A testosteronu. Ostré mexické slunce zrovna zapadlo. Ve výčepu jsem jediná žena, ve vedlejší místnosti jsem napočítala holky celkem dvě. Objednávám si pivo. Una cerveza, ¡por favor! Z balíčku v kabelce vytahuju padesát Pesos a natahuju ruku přes bar. Ještě než je stihnu podat vrchnímu, zjišťuji, že pivo už je zaplacené. Od vedlejšího stolu na mně mávají veselí chlapíci. Rozhovor začínám obligátním disclaimerem „No soy Americana, soy de la Republica Checa“. Nemám nejmenší tušení, jestli mám všechny koncovky dobře, ale nikdo nevypadá, že by mi to chtěl vyčítat. “Hablo Español un poquito...” přiznávám něco, co je všem už dávno jasné.

Turistka v jejich baru je ale tak zábavné vytrhnutí z každovečerní chlastačky, že mám kolem najednou hlouček kámošů, co nadšeně volají “¡La Republica Checa! ¡Checoslovakia! Říkají mi co dělají, ukazují mi fotky svého domu, vánočního stromečku, rodiny. Do dvou minut letí na stůl zip sáček naplněný bílým práškem. Tady se ví, co je to fiesta. Kokain odmítám, ale místo toho mi přistává na hlavě klobouk. Moji amigos se se mnou nadšeně fotí. Příchází valladolidský učitel. El maestro de esculia primaria. Potřásám mu rukou. Potřásám si rukou s půlkou lokálu. Na mobilu chválím video, na kterém José z ranče jezdí na koni. Říkám Josému, že jeho kůň je dobrý. Tienes bueno caballo. Bohužel, celý večírek dopadá jediným možným způsobem. První nabídky kvalitního sexu dostávám přibližně tak s posledními doušky třetinky piva. Zvedám kotvy. S expresivně zvednutou rukou nad hlavou zvolávám ¡No quiero el nuevo! Nechci přítele! Amigos se smějí a uvolňují mi cestu ven. A pak že je pro samostatně cestující holku America Latina moc nebezpečná!

Neworleanský woo-doo

Jsem pozitivistické klubíčko. Nevím přesně, co to ten pozitivismus je, ale prý něco o tom, že exaktní věci jsou fajn, stejně jako důkazy, logika, korelace a kauzalita. Nevěřím na homeopatii, krystaly, witchcraft a šťastné konce romantických komedií. Jedna z prvních věcí, co jsem tak v New Orleans udělala, byla zcela samozřejmě návštěva kartářky.

Madame Catherina má takovej kutloch hned vedle Frenchman street. Sdělila nám, že z ruky čte již 54 let a je tak nejzkušenější věštkyní ve Státech. Její stánek je potom druhým nejstarším zařízením ve městě. Nebo tak nějak. Prý je i v Guinessově knize rekordů. Vlastně jsme šly kolem s Claire, co s ní bydlím v hostelu, a ona nás nalákala dovnitř. Bránila jsem se, že nemám žádnou hotovost, jen kartu. Bylo mi to ale houby platný, protože pohotová čtenářka dlaní vytáhla zpod stolu bezdrátový terminál. Prý je bezkontaktní. Rozhodla jsem se, že za těch deset dolarů mi ta sranda stojí, nadechla se, sedla si na židli a natáhla na stůl ruku.

Blíže jsem se Catherinu vyfotit neodvážila, bála jsem se, že by mě uřkla...

Catherina prohlásila hlasem hlubším než oceán a tajemnějším než noc v novu, abych jí podala kartu. Sáhla jsem po balíčku na stole a zeptala se, jestli mám sejmout. Taroty. “Myslela jsem kreditku,” odpověděla Catherina suše.

Z terminálu vyjel účet a já ho podepsala. “Tomu říkáš podpis? Takhle nadrápaný? Jsi snad doktor, nebo co?” kárá mě Catherina. Ve mě hrkne. “Doktor zatím ne, musím dodělat medicínu. Jste snad věštkyně, nebo co?” snažím se napravit si reputaci po trabli s kartou. Catherina pro můj břitký humor nemá pochopeni. Mlaskne si pod vousy, povzdechne si a přitáhne si mou ruku pod velkou lupu s kýčovitě zdobeným držátkem.

A tak jsem musela obrázek vygooglit...

“Jsi žena s pevnými názory, za kterými si stojíš. Když si chceš něco prosadit, jdeš za tím tvrdě a neohlížíš se na ostatní. Láká tě dobrodružství a ráda zkoušíš nové věci. Všechno ale jen jednou.” To už je mi trochu nepříjemně. Tak nějak vím, že kartářky fungují na tom, že vám řeknou obecný věci a vy si za ně dosadíte to, co chcete slyšet. Ale po tom, co tak mimochodem odhadla, že jsem (skoro) doktor, dostává pozitivismus poněkud na frak. “Brzy začneš se specializací, ale nevydržíš u toho a změníš jí. Na něco ohledně srdce. Tvoje štastné dny v roce 2016 budou úterý, čtvrtek a neděle, plánuj si důležitá rozhodnutí, podpisy smluv i věci, co by mohli dopadnout špatně, právě na tyto dny. Šťastné měsíce budou duben, srpen a prosinec, šťastná čísla potom 9, 7 a 0.” Na to to trochu nevydržim a dojde mi, že moje šťastný čísla nápadně připomínají vstupní kód na dveře mého pokoje v hostelu - 9370 - což také nadšeně sděluju Claire. Náhoda? Nemyslím si! A rozhodně si nedosazuji to, co chci slyšet! Catherina, která mě pro mé chování už asi úplně odepsala, mi místo komentáře jen prstem přejede rýhu na dlani. “V lásce se ti to naprosto nedaří. Nejsi schopná si nikoho udržet, jen se vždycky rychle zamiluješ, hodně si od toho slibuješ, potom to rychle selže a ty se v tom utápíš. Takhle to bude ještě další tři roky. Potom potkáš profesora, ale ne lékaře. Má však taky něco společného se srdcem. Je to cizinec, má cizí akcent a je to tmavý typ. Snad řek nebo ital. Budeš mít tři děti, tři syny. Dožiješ se 93 let, takže doporučuji investovat do kvalitního krému proti vráskám. Hodně štěstí.”

Odcházíme s Claire na Frenchman street, kde jen tak na ulici jammuje černošský band na nejrůznější trumpety, bubny a saxofony. Opodál v červeně nasvícené, otevřené maringotce sedí holka a hraje na klavír, zády k nám. Má hluboký výstřih a zpívá. Jiná skupina přidává do nástrojového arsenálu valchu. Hudba se ozývá taky ze všech barů, živá, jak jinak. Směs jazzu, blues a kdoví čeho. V baru si dávám kolu a přemýšlím nad tím, že na světě neexistuje síla, která by mě během příštích tří let donutila holit si nohy a protrhávat obočí.

.