Jedeme do Limbe

Ano, vím, že už jsem sem nic dlouho nenapsala. Pořád jsem čekala, až se mi stane něco podobně zábavnýho, jako tyfová historka, abych to mohla náležitě vylíčit. Jenže pořád se nic neděje. Můj život je úplně všední. Takže jsem se rozhodla, že vám o těch všedních věcech povím víc.

Úplně všední není, že začaly prázdniny mezi druhým a třetím trimestrem a my tak jedeme na dovolenou. Cílem je, na místní poměry turistické (ale zatím jsem tu zahlídla jen jednu další bělošku, jak nastupuje do taxíku a pak jednoho bělocha, jak proti mně šel na ulici, ale když přišel blíž, ukázalo se, že to je Zdeněk), město Limbe na pobřeží Atlantiku. Část výpravy má v plánu vylézt na blízkou čtyřtisícovku Mount Cameroon. Závidím jim to, ale kdo mě někdy viděl lézt do kopce asi pochopí, že bych se měla spíš držet toho psaní. Nebo vlastně čehokoliv jiného.

Cesta začíná tím, že musíme ze školy sejít do údolí na Door Market, odkud jezdí shared taxíky. Je to procházka tak na hodinu a půl a jdu se Zuzkou a dvěma místníma klukama, co stavěli nahoře nový workshop. Řeč se stáčí na sňatky. Se Zůzou jim sdělujeme, že když se chtějí v Čechách dva lidé vzít, tak je to většinou z jejich rozhodnutí a jejich rodiny do toho příliš nezasahují. A taky že moc neřešíme věno. Kluky to zaujme a hned se celí rozzáří. Prý se do České republiky přestěhují, když je tam shánění žen tak snadné. Také říkají, že za takových podmínek by si snadno našli několik žen. Bohužel jim bereme nadšení, když jim povíme, že v Čechách lze mít jenom jednu manželku. Jeden z nich komentuje, že to by nechtěl. Že chce alespoň tři a s každou pět dětí. Ptáme se Kvaka, kolik žen by chtěl on. „Jenom jednu,“ povídá a my jsme se Zuzkou potěšené, dokud nedodá: „Já bych na víc neměl peníze.“ Zůza se ještě zeptá, jestli by i žena mohla mít více manželů. Kluci celí strnou. Evidentně je taková možnost nikdy ani ve snu nenapadla. „Ne, ne, ne, to by rozhodně nešlo. To by ta žena nemohla stihnout. To jde jenom, když je má tajně,“ rezolutně myšlenku odmítají.

Noc trávíme v Bamendě, abychom se další večer mohli nalodit do autobusu. Všimla jsem si, že Česká republika teď žije tím, že skrz ní projel americký konvoj. My tu také máme konvoje. Jezdí v nich noční autobusy, aby se nemusely bát pravděpodobně nepravděpodobné možnosti útoku Boko Haram a pravděpodobně pravděpodobné možnosti prasklé pneumatiky. Každopádně náš autobus do Limbe v konvoji nejel, tak nevím, jak si to vyložit. Ačkoliv jsem možná jenom nepoznala, jak takový konvoj vypadá. Zdeněk tvrdí, že to, že jsme občas minuli jiný autobus, bylo ono.

Opět jsme jeli mikrobusem se sklápěcíma sedačkama v uličce. Opět jsem seděla na sklápěcí sedačce v uličce. Tentokrát se aspoň dala opřít hlava, a kdyby mě nebudilo každé zastavení, kdy se mi do očí rozsvítilo prudké světlo a začali přese mně přelézat lidé, tak bych i spala. Teda, ještě bych nějak musela odstínit všudypřítomný křesťanský popík, který na mně proudil z reproduktoru přímo nad mou hlavou. Dozvěděla jsem se z něj, že za všechny problémy Nigérie nemůže ani kolonizace západem, ekologické hrozby nebo stále větší vliv korporací, ale „you and me“, protože se málo modlíme. Ale naštěstí jsem se hned v další (a další a další) písni dozvěděla, že mě Ježíš přesto miluje. To máte tak. Když pro vás náboženství není v Čechách tématem, jediné, co musíte udělat, je jednou za pár měsíců odmítnout příliš horlivého svědka Jehovova. V Kamerunu na něj ve veřejném prostoru narazíte na každém rohu. Normálně s tím nemám problém, beru to jakou součást toho, jak to tu chodí, ačkoliv mi trochu vadí, jak je sem křesťanství natlačené Evropou a tak nějak si obecně myslím, že misijní činnost není fér k lokálnímu obyvatelstvu s vlastní původní kulturní tradicí. Ve tři ráno bych ale ocenila, kdyby mě Ježíš miloval o trochu méně. Nebo alespoň méně hlasitě. Na tomhle musím ještě zapracovat. Myslím, že takovou cestu lokálním autobusem bych si ve skutečnosti mohla docela užít, kdybych vnitřně akceptovala, že to bude nepohodlný, ale stojí to za to (jako to koneckonců akceptuju při cestování docela často). Už se mi to víceméně daří při denních přejezdech, ale při těch nočních mi to sahá na spánek a to je věc, kterou ještě neumím vyklidnit.

Soyaman na Door Marketu

Ráno přijíždíme do Limbe. Necháváme se překvapit úkazy, jako je semafor (jeden a moc ho nikdo nepoužívá) a zelený odpadkový koš (jeden a moc ho nikdo nepoužívá). Ubytováváme se v hotelu, kde sice na začátku vymýšlíme, že budeme bydlet ve čtyřech na dvoulůžkovém pokoji a střídat se na karimatce na zemi, nakonec ale zvítězí touha po pohodlí. Máme tak každý svojí postel, což minimálně mě naplňuje, po noci v autobuse, hlubokým štěstím. Hned tohoto luxusu využívám a budím se až pozdě odpoledne. Dochází mi, že jsem naposledy jedla sóju před nástupem do autobusu předešlého večera. Sója je tu moje oblíbené jídlo. Vegetarián se nesmí nechat zmást. Sója jsou kousky zpravidla hovězího masa, napíchané na špejli a důkladně ogrilované. Po syrovém masu sice trochu lezou mouchy, ale věřím tomu, že vysoká teplota všechno špatné zničí. Prý je lepší nakupovat u soyamenů, kteří mají konstantní stánek s grilem (vyrobeným z barelu), než u těch, kteří vše potřebné, případně jenom hotový produkt, vozí na vozíčku. Sója se podává s cibulí (jak mi dnes došlo, nakrájenou stejným nožem jako to syrové maso, ale už ji jím měsíc…) a případně pepe omáčkou. Pepe je místní varianta chilly papričky, kterou taky pěstujeme a prodáváme v e-shopu na podporu neziskovky, pro kterou pracuju - http://kedjom-keku.com/kategorie-produktu/pepe-african-habanero/. Jo a Pepe je taky členka naší smečky psů – skoro všichni se jmenují po jídle. Každopádně se zvedám z postele a nakupuju něco na oběd, abych dohnala holky u moře.  Sedí na skále s výhledem na vlny, tmavý bahnitý písek a ropný vrt. Sledujeme líný oceán, jíme a čteme si. Jak říkám, žiju tu všední život.