Všední den

Stálou adresu nemám už přinejmenším dva roky. Déle, když nepočítám bydlení na Erasmu.  Místo toho si pronajímám postel podle toho, kde se zrovna geograficky nacházím. Všední dny nevedu. Nudí mě. Zuby nehty se bráním přijetí standardního rytmu pracovního týdne. 5-2-5-2-5-2… Od devíti do pěti. Od devíti k pěti.

Místo toho vám popíšu, jak vypadal můj dnešní den. Předem upozorňuji, že se nebude konat žádná zásadní pointa, bude to poněkud rozvleklý a pravděpodobně to nebude pro čtenáře tak zábavný, jako pro aktéra, tedy mně. Nebudu vám tak vyčítat, když odpadnete. Ale byl to den, který byl přesně takový, jaké je chci mít. A vlastně mi nepřijde špatně tu vedle anekdotálních cestovatelských historek přiblížit i to, jak vypadá moje běžné modus operandi. Kdybych teda vedla něco, jako běžné.

Ráno jsem vstala až těsně před devátou. Dala jsem si kafe a vyšla na valladolidskou ulici. Slunce už pořádně pálilo, tak jsem si mázla tváře krémem. U pouličního stánku jsem koupila tři tacos, s kuřetem, salsou verde a cibulí. Mohla bych se po nich utlouct. Vozík má na jedné straně pracovní plochu, na druhé, oddělené plexisklem, se jí. Pozorovala jsem cvrkot kolem a snažila se sníst taco tak, aby ho většina neskončila na tričku. Takhle ve stoje je to větší výzva, než by jeden řekl. Následně jsem pokračovala až k nejbližší cenote. Cenote jsou krasová jezírka, kterých je po Yucatánu všude plno. Některá jsou otevřená, jiná vypadají spíš jako jeskyně. Z okrajů se do nich spouští dlouhé kořeny stromů, které tak získávají vláhu. Voda je čistá, tmavě modrá a plavou v ní černé ryby. Plaváním v cenote jsem nahradila ranní sprchu. Ono se tu stejně nemá moc smysl sprchovat, jak mi vysvětlila majitelka jednoho hostelu. V tomhle počasí je to tak do deseti minut vlastně úplně jedno, protože jste zase znova ulepení od potu. Na mokré plavky natahuju oblečení, protože se není kde v soukromí převléci. Jdu přes město zpátky do hostelu a zlobí mě, že mi uschly vlasy dřív než kalhoty, takže to teď už nevypadá, že jsem plavala, ale že jsem se prostě počůrala.

V hostelu sbalím svou krosnu, které říkám familierně cirkus, a ještě se vybíhám podívat na španělský klášter z 16. století. Baví mě, jak jsou tu všechny koloniální sakrální stavby opevněné, kamenné, bytelné. Vevnitř nacházím obří barokní oltář, dochovalé španělské střelné zbraně a hlubokou studnu. Kromě toho v klášterní zahradě pobíhají krocani. Nikdy jsem si vlastně nevšimla, jak moc zábavný zvíře je takový krocan. Od zobáku jim visí takový blemcátko, mají disproporčně malou hlavu a vydávají hudravé zvuky. Počítám, že ten krocan o mně smýšlí podobně. V hostelu si házím na záda cirkus a vyrážím hledat mikrobus, collectivo, který mě odveze na ruiny Ek Balam. V mayštině to znamená něco jako černý jaguár, nebo taky hvězdný jaguár. Najít takové collectivo ale není jen tak. Všichni vás totiž informují, že collectiva už takhle odpoledne nejezdí a musíte si vzít taxíka. Dostávám se do spínu. Taxíka nechci, pro mně samotnou by to vyšlo moc draho. Sedám si na batoh a tvářím se pasivně agresivně na sbíhající se taxikáře. Splín zaháním zmrzlinou. Ještě než jí stihnu dojíst, problém se vyřeší sám, jak to tak během cestování bývá. U krajnice staví moc pěkné collectivo, řidič mě bere dovnitř a odváží mě na Ek Balam. “To teda za to vstupný nestojí,” říkám si, když míjím dvě na mayský ruiny spíš průměrné stavby.

Hlavní loď kláštera ve Valladolidu

klášter ve Valladolidu

Modlitební stolek může být evidentně i na podstavci pod šicí stroj

klášter ve Valladolidu připomíná spíš pevnost

Vánoční stromeček může vypadat různě

Nejenom já mám cirkus!

Najednou zajdu za stromy a otevře se přede mnou obří akropole. Na vrchol vedou příkré, úzké schody. Na prostředním odpočívadle nacházím dokonale zachovalé vstupy do chrámu nebo co, zdobené sochami lidí, bohů, zvířat. A pak dojdu na vrchol a všude kolem mně, do 360 stupňů, není vidět nic jiného, než zelený les. Jediné, co z něj kouká, jsou vrcholky těch dvou ruin, co mě prve tak zklamaly. Jiný svět, jiná planeta. Překvapuje mě, že není vidět moře. Sedím nahoře dost dlouho, protože je to tam prostě dobrý. Tak dlouho, že bere za své plán dneska dojet do Meridy. Místo toho si skočím ještě k jedné cenote, co je hned vedle Ek Balam. Během jednoho dne tak navštěvuji hned dvě místa, co by se mohly směle zařadit do první desítky nejkrásnějších sladkovodních koupaček, co jsem dosud navštívila. Škoda jenom, že je tam tolik lidí.

Nad světem

Slunce už sestupovalo docela nízko k obzoru a bylo tak potřeba do toho šlápnout. Chci pokračovat do městečka Tizimin, měla by tam být další dost dobrá kostelopevnost. Collectiva ale zase nikde. Rozhodnu se jít pěšky k nejbližší velké křižovatce a cestou třeba něco stopnout. Najednou za sebou slyším motorku. Motorka zastavuje hned vedle mně a na ní sedí kluk oblečený v tradičním mayském oblečení. Přes den se fotí s turisty. Teď mi říká, ať si naskočím. Chvíli zpochybňuji svou schopnost porovnat se na motorce i s cirkusem, ale pak si vzpomenu na Afriku a přehazuju nohu přes sedadlo. Je to zase bizár. Svištím si to tak na motorce s krosnou a mayským válečníkem. Proč ne. Ale neříkejte mi, že tam nahoře není Bůh, který to celý režíruje.

Na křižovatce se loučíme a já přemýším, co dál. Asi budu muset stopovat, collectiva už se moc netváří. A zůstat tu sama přes noc na křižovatce nebude o moc bezpečnější. Do kapsy si dávám protimalarický repelent. Z toho, jak se mi jednou dostal do očí vím, že to je chemická zbraň hromadného ničení. Lepší než pepřák. Výstřih si zahaluju do plážového šátku. Ještě než to ale stihnu udělat, už vedle mě zastavuje desperadobus. Dveře od zavazadlového prostoru otevírá ještě za jízdy a jak brzí, tak se mu práší od kol. Je to scéna jak z Harryho Pottera, prostě pro mně přijel záchranný autobus, co se ukáže, když někdo potřebuje pomoct. Dost bych se divila, kdyby řidič nebyl Stan Silnička. Dovezl mě až do Tiziminu, ve kterém ale jak se ukázalo není pořádný hostel. Koukla jsem se tak na pokraji tmy na ten kostel (za to ten výlet stál) a chytla večerní autobus zpátky do Valladolidu. A teď sedím v baru na náměstí, piju ledovou margaritu a černý pivo, co se jmenuje příznačně Bohemia Obscura, pokukuju po Italech z hostelu u vedlejšího stolu (ale z New Orleans vím, že to ještě tři roky nemá cenu) a píšu si deníček. Nebyl to špatný den.

¡Somos amigos!

Mexiko je hrozně dobrý. Fakt. Po dvou týdnech v USA je jako balzám na duši. Je tu prach. A chaos. Všechno je barevný. Někdy jasně, někdy pastelově, ale barevný. Nebe je přes den šmolkový a večer růžový. Palmy jsou zelený, stejně jako křoví a prales. Moře je tyrkysový, písek světlý a dohromady tvoří pohled jak z pohledu. Po ulici chodí ženy v tradičních bílých šatech, vyšívaných obrovskými květy. Neodolám a za chvíli si kupuji stejně ozdobenou čelenku. Muži chodí v klobouku. Když se o budově říká, že je stará, pak už je tu po staletí. Ne po desetiletí, a to ještě v tom lepším případě, jako na Floridě. Staré budovy jsou buď ruiny mayské kultury, nebo španělské koloniální kostely. Obojí je báječné. Lidem v žilách koluje horká krev, na ulici mě zdraví a přejí mi pěkný den bez toho, aby se mi zároveň snažili něco prodat. Začala jsem se učit španělsky. Je to nezbytnost. Es necesario. A zároveň mě to hrozně baví. Polovinu slov už totiž vlastně znám, buď z angličtiny, nebo z latiny, nebo tak nějak z češtiny. Během chvíle se naučíte pár spojek a už jste schopní vést konverzaci. V přítomném čase prostém. Ale konverzaci. A ruku na srdce, kdo v Karibiku nežije prostě v přítomnosti?

Nejlepší škola jazyka je si jít s někým popovídat. Za tímto účelem volím místní salón. Jedná se o jednoduchou nálevnu, od ulice opticky oddělenou takovými těmi lítačkami jak z westernu. Vevnitř je plno, vzduch je ulepený od potu a rozlitého piva. A testosteronu. Ostré mexické slunce zrovna zapadlo. Ve výčepu jsem jediná žena, ve vedlejší místnosti jsem napočítala holky celkem dvě. Objednávám si pivo. Una cerveza, ¡por favor! Z balíčku v kabelce vytahuju padesát Pesos a natahuju ruku přes bar. Ještě než je stihnu podat vrchnímu, zjišťuji, že pivo už je zaplacené. Od vedlejšího stolu na mně mávají veselí chlapíci. Rozhovor začínám obligátním disclaimerem „No soy Americana, soy de la Republica Checa“. Nemám nejmenší tušení, jestli mám všechny koncovky dobře, ale nikdo nevypadá, že by mi to chtěl vyčítat. “Hablo Español un poquito...” přiznávám něco, co je všem už dávno jasné.

Turistka v jejich baru je ale tak zábavné vytrhnutí z každovečerní chlastačky, že mám kolem najednou hlouček kámošů, co nadšeně volají “¡La Republica Checa! ¡Checoslovakia! Říkají mi co dělají, ukazují mi fotky svého domu, vánočního stromečku, rodiny. Do dvou minut letí na stůl zip sáček naplněný bílým práškem. Tady se ví, co je to fiesta. Kokain odmítám, ale místo toho mi přistává na hlavě klobouk. Moji amigos se se mnou nadšeně fotí. Příchází valladolidský učitel. El maestro de esculia primaria. Potřásám mu rukou. Potřásám si rukou s půlkou lokálu. Na mobilu chválím video, na kterém José z ranče jezdí na koni. Říkám Josému, že jeho kůň je dobrý. Tienes bueno caballo. Bohužel, celý večírek dopadá jediným možným způsobem. První nabídky kvalitního sexu dostávám přibližně tak s posledními doušky třetinky piva. Zvedám kotvy. S expresivně zvednutou rukou nad hlavou zvolávám ¡No quiero el nuevo! Nechci přítele! Amigos se smějí a uvolňují mi cestu ven. A pak že je pro samostatně cestující holku America Latina moc nebezpečná!

Neworleanský woo-doo

Jsem pozitivistické klubíčko. Nevím přesně, co to ten pozitivismus je, ale prý něco o tom, že exaktní věci jsou fajn, stejně jako důkazy, logika, korelace a kauzalita. Nevěřím na homeopatii, krystaly, witchcraft a šťastné konce romantických komedií. Jedna z prvních věcí, co jsem tak v New Orleans udělala, byla zcela samozřejmě návštěva kartářky.

Madame Catherina má takovej kutloch hned vedle Frenchman street. Sdělila nám, že z ruky čte již 54 let a je tak nejzkušenější věštkyní ve Státech. Její stánek je potom druhým nejstarším zařízením ve městě. Nebo tak nějak. Prý je i v Guinessově knize rekordů. Vlastně jsme šly kolem s Claire, co s ní bydlím v hostelu, a ona nás nalákala dovnitř. Bránila jsem se, že nemám žádnou hotovost, jen kartu. Bylo mi to ale houby platný, protože pohotová čtenářka dlaní vytáhla zpod stolu bezdrátový terminál. Prý je bezkontaktní. Rozhodla jsem se, že za těch deset dolarů mi ta sranda stojí, nadechla se, sedla si na židli a natáhla na stůl ruku.

Blíže jsem se Catherinu vyfotit neodvážila, bála jsem se, že by mě uřkla...

Catherina prohlásila hlasem hlubším než oceán a tajemnějším než noc v novu, abych jí podala kartu. Sáhla jsem po balíčku na stole a zeptala se, jestli mám sejmout. Taroty. “Myslela jsem kreditku,” odpověděla Catherina suše.

Z terminálu vyjel účet a já ho podepsala. “Tomu říkáš podpis? Takhle nadrápaný? Jsi snad doktor, nebo co?” kárá mě Catherina. Ve mě hrkne. “Doktor zatím ne, musím dodělat medicínu. Jste snad věštkyně, nebo co?” snažím se napravit si reputaci po trabli s kartou. Catherina pro můj břitký humor nemá pochopeni. Mlaskne si pod vousy, povzdechne si a přitáhne si mou ruku pod velkou lupu s kýčovitě zdobeným držátkem.

A tak jsem musela obrázek vygooglit...

“Jsi žena s pevnými názory, za kterými si stojíš. Když si chceš něco prosadit, jdeš za tím tvrdě a neohlížíš se na ostatní. Láká tě dobrodružství a ráda zkoušíš nové věci. Všechno ale jen jednou.” To už je mi trochu nepříjemně. Tak nějak vím, že kartářky fungují na tom, že vám řeknou obecný věci a vy si za ně dosadíte to, co chcete slyšet. Ale po tom, co tak mimochodem odhadla, že jsem (skoro) doktor, dostává pozitivismus poněkud na frak. “Brzy začneš se specializací, ale nevydržíš u toho a změníš jí. Na něco ohledně srdce. Tvoje štastné dny v roce 2016 budou úterý, čtvrtek a neděle, plánuj si důležitá rozhodnutí, podpisy smluv i věci, co by mohli dopadnout špatně, právě na tyto dny. Šťastné měsíce budou duben, srpen a prosinec, šťastná čísla potom 9, 7 a 0.” Na to to trochu nevydržim a dojde mi, že moje šťastný čísla nápadně připomínají vstupní kód na dveře mého pokoje v hostelu - 9370 - což také nadšeně sděluju Claire. Náhoda? Nemyslím si! A rozhodně si nedosazuji to, co chci slyšet! Catherina, která mě pro mé chování už asi úplně odepsala, mi místo komentáře jen prstem přejede rýhu na dlani. “V lásce se ti to naprosto nedaří. Nejsi schopná si nikoho udržet, jen se vždycky rychle zamiluješ, hodně si od toho slibuješ, potom to rychle selže a ty se v tom utápíš. Takhle to bude ještě další tři roky. Potom potkáš profesora, ale ne lékaře. Má však taky něco společného se srdcem. Je to cizinec, má cizí akcent a je to tmavý typ. Snad řek nebo ital. Budeš mít tři děti, tři syny. Dožiješ se 93 let, takže doporučuji investovat do kvalitního krému proti vráskám. Hodně štěstí.”

Odcházíme s Claire na Frenchman street, kde jen tak na ulici jammuje černošský band na nejrůznější trumpety, bubny a saxofony. Opodál v červeně nasvícené, otevřené maringotce sedí holka a hraje na klavír, zády k nám. Má hluboký výstřih a zpívá. Jiná skupina přidává do nástrojového arsenálu valchu. Hudba se ozývá taky ze všech barů, živá, jak jinak. Směs jazzu, blues a kdoví čeho. V baru si dávám kolu a přemýšlím nad tím, že na světě neexistuje síla, která by mě během příštích tří let donutila holit si nohy a protrhávat obočí.

.

O RLY?

Orlando je město, které jsem nepochopila. Lepší urbanistický plánování má i Bamenda v Kamerunu. Ve skutečnosti mi Orlando svým uspořádáním Bamendu hodně připomíná. Není tu žádné centrum, jediné výškové budovy jsou hotely, které vyrůstají jakoby z ničeho, mezi nimi je volné prostranství, silnice, křižovatky. Ostatní baráky jsou jen přízemní. Z hlediska architektury je to tu úplně nezajímavý. Betonový peklíčko. Aspoň je tu teplo, sluníčko a palmy. Poměrně velkou část města tvoří rezorty. V takovém rezortu se potom sjede americká vyšší střední třída, jedou sem na dovolenou. Podívat se do Disney Landu. Je to poměrně exluzivně bílý klub, občas se přidá asiat. Černoši a hispánci jsou prakticky jen mezi obsluhou. Taková společenská segregace mě pořád v 21. století nepřestává udivovat. Na druhou stranu, my taky nejsme zrovna přeborníci v otázce integrace menšin, takže to asi nemám právo pokrytecky kritizovat. 

Náš hotel má představovat italské městečko. Tvoří ho centrální záliv s lodičkami, kolem kterého jsou postaveny úzké baráčky ve středomořském stylu s nakašírovanými okenicemi a markýzami. Na recepci zásadně zdraví “Bonžórno” s akcentem, který by jim mohl závidět i Brad Pitt. V italské restauraci obsluhují číšníci v bílých smokinzích (nebo smokingách?). Až na to, že každého, kdo v životě zahlíd Itálii třeba jen z rychlýku, to neuvěřitelně tahá za oči. Kýč jak blázen. Přitom za cenu jedné noci by hosté pořídili letenku do pravé Itálie. A ještě by jim zbylo na zmrzlinu a flašku vína. Orlando jsem nepochopila. Orlando ztělesňuje všechno, co jsem nepochopila na americké kultuře jako takové. Všechno to, proč bych v Americe nechtěla žít. Bez auta se tu nedá vůbec nic. Protože Orlando není vyhnaný do výšky, ale do šířky, tak je tu všechno hrozně daleko. Hromadná doprava je spíš virtuální. Centrem společenského života jsou dvě outletová centra, spojená vláčkem. Hromada obchodů a Starbucks. Kromě toho se tu dá jít do zábavního parku. Všechno je to navíc docela drahý. 

Orlando jsem nepochopila. Nechápu, proč sem ty lidi jezdí. Jasně, je tu teplo, ale to je jen o kousek dál v Karibiku taky. Jasně, je tu pláž. Na tu jsem se ale nedostala. Nemám auto. A tak sedím u outletu, piju kafe z červeného kelímku (letos bez symbolů Vánoc) a koukám na policajty na kolech v krátkých kalhotách. Na Budhistický mnichy v oranžových róbách, jak si vykračují se svým dvojitým frapuccinem z nízkotučnýho mléka, stévií a dýňovým sirupem v podobném plastovém kelímku, jako mám já. Na celý ten vyčpělý americký sen. A byť se snažím exponovat jiným kulturám a pochopit, co možná nejvíc, přiznám se, že tady naprosto selhávám. Pravděpodobně víc, než když jsem byla v tý Bamendě.

Babylon

Znáte to. Máte fakt rádi nějakou budovu. Třeba rozpadlý hlavní nádraží v Detroitu. Dáváte si jí do profilovek na facebooku a tak... A když jste ve městě, kde stojí, tak si jí chcete užít. Akorát je zapečetěná a nesmí se tam, protože tam před váma docela dost lidí dělalo bordel, brali tam drogy a tak. Zkusíte se zeptat dělníků, co jí konzervují (konečně!), jestli by vás nevzali dovnitř, ale prý to nejde. Tak si jí aspoň chcete celou obejít, kouknout se, kde byly dřív nástupiště a tak. Akorát je tam trochu cedule "No Tresspassing", která vás ale nerozhodí, protože taková cedule není zeď. Zkusíte zalézt na takovou polňačku kolem kolejí, kde se nemůže stát nic ani vám, ani nemůžete nic způsobit někomu jinýmu. Není to vůbec za tím plotem kolem zmiňované budovy, prostě kousek vedle, pár metrů od silnice. Hned přiběhne policajt a vyhrožuje vám, že vás zavře. Tak odejdete, ale vrátíte se tam později, když už tam žádný policajt není. Budovu si pěkně obejdete, uděláte s ní nějaký moc báječný selfíčka, a když se vracíte, zablokuje vám cestu obrovský auto pohraniční stráže (jste od Kanady co by kamenem dohodil) a nějak je vůbec nezajímá, že už jste na odchodu. Ptají se po ID, tak jim dáte občanku, i když víte, že ve skutečnosti chtějí pas. Akorát vás tak nějak prudí, že vás zbytečně buzerujou. Pořád chtějí pas. Dáte jim ho. Hned se zhurta ptají: "Máš u sebe zbraň?!!! Kde???" Trochu vás to jako první otázka překvapí, nějak na to z Evropy nejste zvyklí. Odpovíte, že skutečně zbraň nemáte a co byste s ní tady asi tak dělali. "Whats your status?!!" oni na to. "I dont even understand what that question means:" odpovídáte popravdě. "Kde máš auto?!!!" "Nikde, přišla jsem pěšky" Kulturní nedorozumění kulminuje. Představa, že někdo přišel pěšky nerezonuje. Na to co tu dělám, říkám, že se mi ta budova moc líbí a šla jsem si jí vyfotit. Policajt evidentně nechápe, co mě na ruině přitahuje, ale vzdává to a pouští mě. Říkám, že žije v báječném městě s báječnou architekturou. Na odchodu tančím taneček, jen proto, že mám potřebu olizovat v zimě zábradlí a ukázat disrespekt k autoritám a zbytečným pravidlům pro pravidla. Cestou zpátky ztrácím tu občanku. Babylon. Znáte to.

Jak se stát funkcionářem

Po dvou dnech na policejní stanici mi napsal Kenneth, jestli se s ním nechci vydat za Oku do vesnice Dom, kde pracoval ve své první neziskovce a každý měsíc se tam vrací, aby na ní dohlídl. Kenneth je botanik, je vzdělaný, chytrý, moc fajn a jeden z mála místních, které pokládám za skutečné přátelé, ne jen za lidi, se kterými zdvořile smalltalkuju. Kenneth je také opravdový gentleman. Díky němu s plnou silou zažívám, co jsme jako ženy s emancipací ztratily. Otevírá mi dveře, stará se o mně a neustále trvá na tom, že bude platit, kvůli čemuž vedeme četné spory. Na druhou stranu mi Kenneth taky dokazuje, že ztráta gentlemanských ohledů je dost férová cena za to, co jsme emancipací získaly. Když mi bylo v Domu špatně a chtěla jsem jet do hotelu, hned mě chtěl jet na motorce doprovodit a pak se vrátit zpátky na pivo, jen proto, aby mi otevřel dveře. „Ale Kennethe, co kdybys mi místo toho dal klíče a přijel, až to tu dokončíš?“ povídám a on na to: „Jenže co kdyby se ti nedařilo ty dveře otevřít?“ Už dlouho jsem si nepřipadala pokládaná za tak nekompetentní, jako když jsem sesedla z motorky (řidič si ode mě, na Kennethovu instrukci, jak jinak, nenechal zaplatit) a hladce otočila klíčem v zámku. Neřekla bych v noci. V noci tu házím za hlavu veškerou hru na západní feministku a nadšeně se nechávám doprovázet až domů. Ale byl bílý den. Další den o tom s Kennethem diskutujeme. Dostaneme se ke kvalitě hotelu, kde bydlíme. Říkám, že je úplně v pohodě (což taky je, až na incident s generátorem, který mi kouří do pokoje a kluk co to tu obsluhuje, s tím odmítá cokoliv dělat). Kenneth mě ale začne přesvědčovat, že nejsem v pohodě, že to jen tak říkám, jako typická žena. Já ale opravdu v pohodě jsem, nedaří se mi mu to nicméně vysvětlit. Odpoledne mi bylo zas blbě a měla jsem chuť na ovoce. Ve vesnici jsem na trhu žádný neviděla a tak jsem poprosila Kennetha, jestli kdyby někde viděl ananas, tak ať mi ho vezme. Přidala jsem větu, ať se tím rozhodně moc nezatěžuje, prostě kdyby na něj náhodou narazil, protože už se známe, že jo. Long story short. Kenneth do operace ananas zatáhl další dva kluky, kteří mi z místa, kde se pěstují, dovezli na motorce dva obrovský ananasy. Zaplatit si je ode mně samozřejmě nenechali. Prozaické vysvětlení by bylo, že se mě Kenneth snaží sbalit. Kdyby to tak ale bylo, tak už měl nespočetně příležitostí, kdy jsme spolu byli sami, nalití tak akorát. Nicméně, nikdy se o nic ani náznakem nepokusil. Myslím, že Kenneth se tak prostě k holkám chová. Poslední příslušník svého druhu, kriticky ohroženého gentlemana.

Když prší, je třeba zakrýt korbu plachtou

Abych se vrátila k cestě do Domu. Sraz byl v poledne a vyjeli jsme už v půl třetí, což je na kamerunský poměry úspěch. Jedeme obří Toyotou s korbou vzadu, konečně ten správnej auťák. Kromě mně a Kennetha ještě John z neziskovky ANCO, který řídí. Omlouvají se mně, že nás nečeká zrovna „smooth journey.“ „Do I look like I prefer my life smooth?“ ptám se na to já. Jedeme krásnou krajinou vulkanického původu, s ostrými vrcholy a hlubokými, strmými údolími. Sem tam vodopád. Jednotlivé ostrovy hor od sebe oddělují široké roviny. Všude se pasou ovce, kozy a krávy. Po nějaké době dojedeme do městečka Ndop, kde zastavujeme, abychom počkali na zbytek konvoje, jak dvouvozidlový útvar nazývají Kenneth s Johnem. Sedáme si do hospody a protože mám hlad, chci si koupit kuře. Paní mi ho ukazuje a sama mu moc nevěří, říká něco jako že už je od rána. Dávám si ho stejně, čímž jsem získala novou životní zkušenost, která zpětně hodnoceno vypadá jako samozřejmá. Když už tu i prodejce přede mnou říká, že tomu jídlu nedůvěřuje, je blbost ho jíst. Mohla jsem se tak vyhnout dvoudenní gastroenteritidě. Ale co už, není první a pravděpodobně ani poslední. (Poznámka autorky: V době psaní textu jsem ještě nevěděla, že kuře je v tom nevinně. Skutečným viníkem byl totiž komár, respektive prvok. Ano, mám malárii.) Začíná pršet. Pro ty z vás, kdo neví, jak moc prší během období dešťů, sdělím, že prostě leje jako z konve. V podstatě jako když pustíte sprchu. Sedíme vevnitř v kamerunskym baru a pijeme palmový víno, otevřenýma dveřma sleduji to boží dopuštění venku. Víno v Ndopu je mnohem lepší než to, co jsem pila na njangee, vůbec nechutná jako voda od kysaného zelí, spíš jako málo sladký burčák. Taková palma je hrozně užitečná rostlina, ze které lze získat spoustu věcí. Palmové víno se stáčí z její vrchní části, kde se odsekne ten kus, ze kterýho by jinak vyrůstaly plody. Odebraná tekutina už je alkoholická, ideální je jí nechat ještě dvě hodiny před konzumací dokvasit. Tímto způsobem lze získat tři litry z jednoho odběrového místa denně a jde to točit tak, že údajně opravdu dostanete asi 90 litrů za měsíc (což se mi zdá dost neuvěřitelný, ale prodávám, jak jsem koupila). Pokud nic neodseknete, vyrostou vám plody (palm nuts), které se dají buď přímo jíst, nebo z nich jde vylisovat „red oil“, tedy surový palmový olej se specifickou pachutí, který se tu hojně používá. Pachuti se dá víceméně zbavit rafinací, vznikne pak olej světlý, podobný našemu slunečnicovému. Kromě toho palma poskytuje dřevo, dá se použít na výrobu nějakých vláken, jestli jsem to dobře pochopila, a její listy jsou výborné jako košťata. A nejlepší na palmě je, že v ní žijí nutričně velmi zajímavé larvy brouků.

Včelařka z Domu

V Kumbe sjíždíme z velké silnice a přecházíme na polňačku. Auto skáče po kamenech jako pominutý a bude to dělat přibližně další tři hodiny. Cestou jen jednou zapadneme na mostku mezi vyjeté koleje, ale naštěstí se nám povede Toyotu poměrně rychle dostat ven. Do Domu dojíždíme už dávno za tmy, v baru si dáváme ještě nějaký piva a jdem spát. Ráno mi Kenneth ukazuje vesnici a aktivity, které organizace ANCO poskytuje. Podporují konzervaci přírody tím, že založili „komunitní les“, do jehož ochrany aktivně zapojují místní obyvatelstvo. Snaží se zavádět techniky dlouhodobě udržitelného zemědělství a rozšiřují včelaření, které je kromě pozitivního ekonomického aspektu také výrazně ekologické. Založit úl je záležitost, kterou si může dovolit v podstatě každý. Med se potom dá docela dobře prodat za peníze, což se rozhodně nedá říct o každé plodině. V Kamerunu jsou totiž peníze komodita sama o sobě, která má vyšší cenu než je jejich nominální hodnota, což poněkud popírá důvod, proč jsme si je jako společnost pořídili. Zemědělci generují produkty, kterými se buď přímo živí, nebo je mezi sebou vyměňují jako naturálie. Spoustu věcí si ale lze koupit jenom za peníze, ať už sofistikovanější zboží, dopravu, nebo třeba lékařskou péči. Peníze mi tu tak připomínají něco jako tuzexové bony. A med je kvalitní vexlák. Kromě toho ale včelaři mají vyšší potřebu chránit vegetaci, protože je dobrá pro včely. Zároveň nemusí tolik vytěžovat krajinu zemědělstvím, protože už tak mají dobrý zdroj příjmu. Včelařka z Domu, která má 10 úlů, se mi svěřila, že na medu vydělá 60 000 CFA měsíčně (asi 2500 Kč), což je dost dobrý, když si vezmete, že minimální plat za povětšinou fyzickou práci je 27 000 CFA. Navíc včelařit mohou i ženy a tato aktivita tak má velký emancipační potenciál. Ženský z Domu jsou na to náležitě hrdé, včelaří jich asi padesátka. 

Hrdost místních obyvatel na své produkty mám koneckonců možnost na vlastní oči pozorovat na páteční slavnosti. Je to velký mecheche. Na hřišti od základky vyrostly stříšky, pod nimi jsou vyrovnané barevné plastové židle. Naproti, na zápraží školy, jsou další židle a křesla pro honoraci. A že jí tu nebude málo. Zástupci organizace ANCO, ochranáři lesa, zástupkyně městské rady, zástupci z lokální pobočky ministerstev zemědělství a forestry and wildlife (jo, jsem líná to překládat), jejich manželky, kněz… a dokonce má přijet i „správce“ oblasti. Celá sláva má začít v devět a fakt, že začala v půl jedný, pořád pokládám za úspěch. Během čekání se uchyluji pod strom s notebookem, potřebuji něco dopsat. Najednou mě obklopí asi 30 dětí z místní základky. Koukají na mně, jako bych byla první běloch, co v životě vidí (což asi nejsem, ale i v Bamendě tu potkáte bělocha tak jednou za dva týdny). Kruh kolem mě se neustále uzavírá. Vypínám laptop a bavím se s nimi, ale upřímně řečeno mi z toho jde trochu husina po zádech. Sahají mi na vlasy, aby se ujistili, že i na dotek jsou stejně divný jako na pohled. Ptají se, jestli jim ukážu své děti. Říkám jim, že nemám děti. Upřímně se tomu podivují. „No, víte, mně je teprve 25, já jsem ještě na děti mladá,“ říkám a společně se povedenému vtipu zasmějeme. Prolomí se tak ledy, které ještě víc rozbořím tím, že je naučím hru „Dobrý den, pane pojďte ven.“ Jenže jsem taky naivní, že jo, když si myslím, že to nějak uběhám. Všechny děti, včetně těch fakt malejch holčiček mě vždycky chytnou. Nakonec to vzdávám, koneckonců za chvíli už opravdu začne ta velká sláva. 

Posadím se do normálního publika pod pergolou. Pořád mi tu ale někdo přisuzuje statut, který mi nepřísluší, na základě toho, že jsem bílá. Na slavnost jsem se přijela podívat vlastně jako turista, ale neustále mi někdo děkuje a tváří se, jako bych měla v ANCO nějaký zásluhy. Lidi se se mnou chtějí fotit, potřásají mi rukou jeden za druhým. Stejně jako kdekoliv jinde v Kamerunu nemám chvilku jen pro sebe, kdy bych třeba jenom šla. Je mi to dost trapný, ale to je asi tak všechno, co s tím mohu dělat. Usadím se na židli, když tu moderátor do mikrofonu vyhlásí, že přijíždí ten správce a že ho následující lidé mají jít přivítat. Pak zahlásí několik jmén lidí, kteří tu opravdu něco dělají a „The Czech volounteer girl, who is smiling in the front row“. Auto je už téměř u tribuny, takže nemám žádnou možnost tuto poctu odmítnout. Chtě nechtě se zvedám, rudá jak rajče, a jdu potřást rukou místnímu papalášovi v béžové uniformě.

Potom si všichni zazpíváme národní hymnu, pomodlíme se, proběhne řada proslovů, jejichž dobrou polovinu obsahu tvoří zdvořilostní fráze (Kamerunci si na zdvořilostní fráze obzvláště potrpí, včetně obligátního oslovení sir/madame) a zvolí se nový zástupce vesnice pro les. Občas se stane, že se na mně některý Kamerunec obrátí s žádostí o radu, jako kdybych byla nějaká morální autorita. Doktor z Ndopu má například potíž s tím, že je jeho přítelkyně o 3,5 roku starší než on a že to jeho rodina a okolí špatně přijímá. Ukázal mi fotku a ptal se, co si o tom jakože myslim. Jako hlavní argument proti této paní udával, že za 15 let jí bude 46 a třeba bude už v menopauze (sic!) a on bude stále mlád. Během dne jsem také získala funkci porotce v soutěžní zemědělské výstavě (rovněž k té jsem přišla jako slepý k houslím). Musela jsem tak ohodnotit očíslované vzorky a vybrat kupříkladu ten nejlepší kýbl kukuřice z deseti úplně stejných kýblů kukuřice. Protože jsem neměla sebemenší páru, jaká kritéria zvolit, dostávaly body zejména zeleniny, který vtipně vypadaly, nebo jsem je viděla poprvé v životě. A nebo ta hodně divná věc číslo 127, co vtipně vypadala a zároveň jsem ji viděla poprvé v životě. Pravděpodobně to bylo něco jako obří, obří brambora, ale nebylo to pravidelný, ale spíš tvaru mořskýho korálu. Tu jsem myslím svým hlasem dokonce propašovala do finále, ačkoliv se na ní ostatní porotci tvářili spíše skepticky. 

Vyberte nejlepší kukuřici!

Plodina č. 127 v popředí v červeném škopku

Některé kulturní střety tak zvládám docela dobře, jinde mi to jde hůř. Určité faux-pas jsem udělala, když jsem v přítomnosti Fona (něco jako starosta vesnice, ale velmi tradiční role, spíš takový král vesnice vyvolený nadpřirozenými silami) nejdřív stála ve dveřích a potom jsem měla propagační kšiltovku neziskovky ANCO nasazenou kšiltem dopředu. Tak nějak by vás přirozeně napadlo, že když už to má význam, tak by mohl být urážlivý kšilt dozadu, ve stylu problémové mládeže ze sídliště 90. let. Chyba lávky. Tradiční pokrývky hlavy totiž nic jako kšilt nemají a fona tak uráží, že zasahují do obličeje. Kšiltovku jsem si prďácky otočila a krizi jsem zažehnala. Nutno dodat že jako večerní film volím tématicky diktátora.

Rays from Above

Update z Kamerunu: Vzhledem k neshodám osobního charakteru jsem se rozhodla pokračovat po vlastní ose.

Prvním krokem bylo najít si bydlení. Chci v Bamendě zůstat ještě tak dva, tři týdny, abych mohla dodělat nějaké rozjeté věci. I napsala jsem doktorovi Nickovi, jestli by o něčem nevěděl. Od kamarádky Nadege jsem věděla, že platí za pokoj 10 000 CFA měsíčně (asi 400 korun) a je hodně basic (což mi nevadí) a na dost zapadlém místě (což bych se bála). Rozhodla jsem se, že za těch pár týdnů tedy obětuji kolem 30 000 CFA, s důrazem na bezpečnost. Doktor Nick se činil a během jednoho dne mi psal, že mi našel báječné, „absolutely secure“ místo. Píšu si s mámou a ta se mi směje, jestli nechci rovnou bydlet na policejní stanici. Doktora Nicka mám potkat v St. Louis, protože majitel bytu odjel do Bafutu a vrátí se až zítra, takže dneska přespím v nemocnici, která tak zůstává mým oblíbeným hotelem. V nemocnici má doktor Nick zrovna nějaký meeting v aule, tak že tam mám dojít. Sedla jsem do taxíku a nechala se dovézt do St. Louis. Na sesterně jsem si nechala baťoh (taková recepce) a dozvěděla  se, že meeting je ve skutečnosti křest knihy jedné ze sestřiček. Blížím se k aule (takové konferenční centrum). Před vchodem je dokonce registrace jak na kongresu, studenti-brigádníci v bílých košilích a černých kalhotech, musím se zapsat na registrační arch. Následně mě jeden student doprovází, aby mi ukázal místo, kde se můžu posadit. Nabídne mi pití, donese až ke stolku, dostanu sendvič (podobnost s kongresovým hotelem čistě náhodná) a celou dobu mě oslovuje madam. Powerpoint promítá na stěnu obálku knihy „Rays from above“ a vedle vysmátou fotku autorky, jak ji drží v ruce. V místnosti je obrovská sešlost, moderuje moderátorka, zpívá zpěvačka, sponzoři sponzorují. Má to grády. Zpěvačce teda omylem pustí hudbu, ještě než dojde na podium, takže je zoufale moc vidět, že to jede na playback. Publikum se ale chová jako by si toho nevšimlo, nadšeně tleská a aplauduje. A do toho sedím já a snažím se udržet vážnou tvář. Ono je to totiž zase docela bizár, najednou se objevit uprostřed křtu pravděpodobně nábožensko-duchovní knížky uprostřed Kamerunu. Ve skutečnosti v tu chvíli vůbec ani nevím, o jakou knihu se jedná, jediné vodítko poskytuje promítaný slide. Najednou kolem mě prochází autorka, a když mě vidí, tak se ke mně nadšeně vrhne a děkuje mi, že jsem přišla. Já mám ale dojem, že jsem ji zatím nepotkala. Tohle je totiž hrozně ošemetné. Rozpoznávání tváří máme nejvyvinutější u lidí stejné rasy a upřímně řečeno i doma se mi dost často stává, že někoho sice znám, ale neumím si ho zařadit. Tady jsem ale zoufalá. Neustále dělám faux-pas, protože někoho zařadím špatně, nezdravím, i když se známe, nebo naopak zdravím, ačkoliv je to někdo úplně cizí. Je to ještě ztížené o to, že se k vám nadšeně hlásí úplně cizí lidi na ulici a představí se mi tak tolik nových lidí, že to prostě nejde sledovat. Usoudím, že jsme se s autorkou poznaly, když jsem byla v nemocnici a gratuluji ke knize. Podobně se ke mně během křtu přitočí i Nadege, kterou taky hned nepoznám, má úplně jinak udělané vlasy než normálně. Ach jo. Moderátorka začla obcházet lidi jednoho po druhém a posílat je dopředu. Nevím přesně proč, ale trochu se bojím, aby mě neposlala taky a já neudělala hroznou ostudu, protože ani nevím, co mám tam vpředu dělat. Už je skoro řada na mně. Srdce se mi celé rozbušilo, ale naštěstí mě zachránil doktor Nick, který mě také přišel pozdravit a moderátorku ode mě poslal pryč. Po akci se za ním prý mám stavit. Mezitím jsem zjistila, že vpředu probíhá autogramiáda a nechala si od Nadege donést podepsanou kopii, takže už vím, že Rays from Above je sbírka poezie. Radši jí tu nebudu hodnotit, to nechám na vás. Co mě ale fascinuje je, že tady se evidentně všem moc líbí. Jasně, určitou roli v ocenění literatury hraje vzdělání, ale zrovna tady sedím na půdě vysoké školy, byť hodně technicky orientované. Obecně jsem v Kamerunu vypozorovala velký smysl pro kýč. Pro lesklé stuhy na plastikových květinách. Pro patetická hesla. Pochodování v průvodech. S naším sarkasmem se to pěkně tříská.

Abych to trochu vydejchala, došla jsem si po skončení celé slávy koupit ananas a pivo. Pivo jsem přelila do plastové flašky. Ze dvou důvodů. Zaprvé vás flašky odnikud nenechají odnášet, protože jsou zálohované – a placení zálohy konečným zákazníkem tu nějak není zvykem. A za druhé jsem to pivo chtěla propašovat do nemocnice tak, aby nebylo nápadný. Ležet v nemocniční posteli, koukat na seriály a pít z petky pivo, tomu říkám sobotní večer! Ráno jsem musela obligátně počkat, než se všichni vrátí z kostela. Před polednem tu v neděli nejde vyřešit vůbec nic. Potom mě doktor Nick vyzvedl, že mě zaveze na to báječné místo, kde odteď budu bydlet. Jedeme na kopec, v podstatě až mimo město, dokud nedojedem k oplocené, opevněné budově. Ptám se doktora Nicka, co vlastně dělá ten jeho kamarád. „Je to policajt. Má byt na policejní stanici, kde má volný pokoj, tak tě tam nechá bydlet. Chtěla jsi něco bezpečnýho, máš to mít,“ říká, když projíždíme obří železnou bránou. Myslím, že máma se podělá smíchy, až to uslyší. A já koneckonců taky. V Čechách jsem nějakou dobu bydlela na nádraží, v Kamerunu jsem k tomu přidala základku, nemocnici a policejní stanici. Z veřejných institucí mi myslím chybí už jen hasičárna, knihovna a poslanecká sněmovna. Co myslíte, že se stane, až se jim tam objevím z baťůžkem na prahu?  

Moje policejní stanice

V tomhle domečku bydlím

Divoký tanec

Věřím na to, že lidé mají superschopnosti. Ne, že bychom uměli lítat, cestovat v čase nebo zastavovat kulky ve vzduchu a pak mezi nimi uhýbat. Někdo ale cítí, kudy tečou peníze. Nikdy se v byznisu neztratí. Jiný na cokoliv šáhne, na to má talent. Moje nevyžádaná superschopnost, kromě přitahování zvláštních situací, je, že kdykoliv se jakýkoliv umělecký soubor rozhodne vytáhnout někoho z publika, je poměrně slušná šance, že to budu já. Což je, když nad tím tak uvažuju, vlastně podmnožina přitahování bizáru. Naposledy se mi to stalo v Praze, když jsem šla na představení 120 dní sodomy od Depresivních dětí toužících po penězích. Z publika tehdy vytahoval chlapec v overallu s vystřiženou dírou na zadku, pod kterou měl tanga. Na nohou vysoké jehly. Seděly jsme v první řadě a všichni ho sledovali trochu vyděšeně, takovým tím pohledem „hlavně ne mně“. Vydržel na nás upřeně koukat dobrou půlminutu, dokud jsem, nervózně se ošívajíc na sedačce, omylem nekopla do plechovky od piva. Bylo to jasný. Na prknech, která znamenají svět, se mě potom před vyprodaným sálem dotazoval, jaké mám zkušenosti s análníma praktikama.

Tentokrát jsme šly na festival africké kultury, který se tu v Limbe právě koná. Zaujal nás taneční soubor, který byl oblečený v barvě kamerunské trikolóry, na černé kůži kontrastní fleky, udělané bílou hlinkou, hrozně dobře tancovali a bylo to prostě moc dobrý na pohled. Protože na mně pražilo sluníčko, koupila jsem si u místní prodejkyně úplně nejvíc příšerný, kýčovitý slamák s obrovskou krempou (zvykejte si na něj, od srpna spolu budeme pravidelně navštěvovat náplavku). Koukám se tak na ten tanec a asi už tušíte, co se stalo. Najednou mě jeden z kluků, ten v zeleném, bere za ruku a než se stihnu rozkoukat, stojím uprostřed kola diváků a chce se po mně, abych tancovala. Spustí se hurónský smích. Je to dost bžunda, koukat na bílou holku v obřím slamáku, jak se snaží napodobit africký styl a taneční soubor kolem ní, zase v zájmu zábavy, napodobuje naopak její pohyby. Registruji několik foťáků, mobilů a I-Pad, kterým mě evidentně natáčí na video. To tu ještě nebylo, že jo! V duchu oceňuju, že sem internet ještě moc nepronikl a pravděpodobně se tak okamžitě neobjevím na youtube. Exibicionisticky si přece jenom trochu popularity vychutnám, před tím, než se vrhnu do bezpečí za hradbu diváků. Týpek v zeleným mi ukazuje zvednutý palec. Aspoň, že se tentokrát nikdo neptal na ty anální praktiky.  

Festival v Limbe je něco mezi festivalem v Riu a Spartakiádou. Říznuté Afrikou.