Všední den

Stálou adresu nemám už přinejmenším dva roky. Déle, když nepočítám bydlení na Erasmu.  Místo toho si pronajímám postel podle toho, kde se zrovna geograficky nacházím. Všední dny nevedu. Nudí mě. Zuby nehty se bráním přijetí standardního rytmu pracovního týdne. 5-2-5-2-5-2… Od devíti do pěti. Od devíti k pěti.

Místo toho vám popíšu, jak vypadal můj dnešní den. Předem upozorňuji, že se nebude konat žádná zásadní pointa, bude to poněkud rozvleklý a pravděpodobně to nebude pro čtenáře tak zábavný, jako pro aktéra, tedy mně. Nebudu vám tak vyčítat, když odpadnete. Ale byl to den, který byl přesně takový, jaké je chci mít. A vlastně mi nepřijde špatně tu vedle anekdotálních cestovatelských historek přiblížit i to, jak vypadá moje běžné modus operandi. Kdybych teda vedla něco, jako běžné.

Ráno jsem vstala až těsně před devátou. Dala jsem si kafe a vyšla na valladolidskou ulici. Slunce už pořádně pálilo, tak jsem si mázla tváře krémem. U pouličního stánku jsem koupila tři tacos, s kuřetem, salsou verde a cibulí. Mohla bych se po nich utlouct. Vozík má na jedné straně pracovní plochu, na druhé, oddělené plexisklem, se jí. Pozorovala jsem cvrkot kolem a snažila se sníst taco tak, aby ho většina neskončila na tričku. Takhle ve stoje je to větší výzva, než by jeden řekl. Následně jsem pokračovala až k nejbližší cenote. Cenote jsou krasová jezírka, kterých je po Yucatánu všude plno. Některá jsou otevřená, jiná vypadají spíš jako jeskyně. Z okrajů se do nich spouští dlouhé kořeny stromů, které tak získávají vláhu. Voda je čistá, tmavě modrá a plavou v ní černé ryby. Plaváním v cenote jsem nahradila ranní sprchu. Ono se tu stejně nemá moc smysl sprchovat, jak mi vysvětlila majitelka jednoho hostelu. V tomhle počasí je to tak do deseti minut vlastně úplně jedno, protože jste zase znova ulepení od potu. Na mokré plavky natahuju oblečení, protože se není kde v soukromí převléci. Jdu přes město zpátky do hostelu a zlobí mě, že mi uschly vlasy dřív než kalhoty, takže to teď už nevypadá, že jsem plavala, ale že jsem se prostě počůrala.

V hostelu sbalím svou krosnu, které říkám familierně cirkus, a ještě se vybíhám podívat na španělský klášter z 16. století. Baví mě, jak jsou tu všechny koloniální sakrální stavby opevněné, kamenné, bytelné. Vevnitř nacházím obří barokní oltář, dochovalé španělské střelné zbraně a hlubokou studnu. Kromě toho v klášterní zahradě pobíhají krocani. Nikdy jsem si vlastně nevšimla, jak moc zábavný zvíře je takový krocan. Od zobáku jim visí takový blemcátko, mají disproporčně malou hlavu a vydávají hudravé zvuky. Počítám, že ten krocan o mně smýšlí podobně. V hostelu si házím na záda cirkus a vyrážím hledat mikrobus, collectivo, který mě odveze na ruiny Ek Balam. V mayštině to znamená něco jako černý jaguár, nebo taky hvězdný jaguár. Najít takové collectivo ale není jen tak. Všichni vás totiž informují, že collectiva už takhle odpoledne nejezdí a musíte si vzít taxíka. Dostávám se do spínu. Taxíka nechci, pro mně samotnou by to vyšlo moc draho. Sedám si na batoh a tvářím se pasivně agresivně na sbíhající se taxikáře. Splín zaháním zmrzlinou. Ještě než jí stihnu dojíst, problém se vyřeší sám, jak to tak během cestování bývá. U krajnice staví moc pěkné collectivo, řidič mě bere dovnitř a odváží mě na Ek Balam. “To teda za to vstupný nestojí,” říkám si, když míjím dvě na mayský ruiny spíš průměrné stavby.

Hlavní loď kláštera ve Valladolidu

klášter ve Valladolidu

Modlitební stolek může být evidentně i na podstavci pod šicí stroj

klášter ve Valladolidu připomíná spíš pevnost

Vánoční stromeček může vypadat různě

Nejenom já mám cirkus!

Najednou zajdu za stromy a otevře se přede mnou obří akropole. Na vrchol vedou příkré, úzké schody. Na prostředním odpočívadle nacházím dokonale zachovalé vstupy do chrámu nebo co, zdobené sochami lidí, bohů, zvířat. A pak dojdu na vrchol a všude kolem mně, do 360 stupňů, není vidět nic jiného, než zelený les. Jediné, co z něj kouká, jsou vrcholky těch dvou ruin, co mě prve tak zklamaly. Jiný svět, jiná planeta. Překvapuje mě, že není vidět moře. Sedím nahoře dost dlouho, protože je to tam prostě dobrý. Tak dlouho, že bere za své plán dneska dojet do Meridy. Místo toho si skočím ještě k jedné cenote, co je hned vedle Ek Balam. Během jednoho dne tak navštěvuji hned dvě místa, co by se mohly směle zařadit do první desítky nejkrásnějších sladkovodních koupaček, co jsem dosud navštívila. Škoda jenom, že je tam tolik lidí.

Nad světem

Slunce už sestupovalo docela nízko k obzoru a bylo tak potřeba do toho šlápnout. Chci pokračovat do městečka Tizimin, měla by tam být další dost dobrá kostelopevnost. Collectiva ale zase nikde. Rozhodnu se jít pěšky k nejbližší velké křižovatce a cestou třeba něco stopnout. Najednou za sebou slyším motorku. Motorka zastavuje hned vedle mně a na ní sedí kluk oblečený v tradičním mayském oblečení. Přes den se fotí s turisty. Teď mi říká, ať si naskočím. Chvíli zpochybňuji svou schopnost porovnat se na motorce i s cirkusem, ale pak si vzpomenu na Afriku a přehazuju nohu přes sedadlo. Je to zase bizár. Svištím si to tak na motorce s krosnou a mayským válečníkem. Proč ne. Ale neříkejte mi, že tam nahoře není Bůh, který to celý režíruje.

Na křižovatce se loučíme a já přemýším, co dál. Asi budu muset stopovat, collectiva už se moc netváří. A zůstat tu sama přes noc na křižovatce nebude o moc bezpečnější. Do kapsy si dávám protimalarický repelent. Z toho, jak se mi jednou dostal do očí vím, že to je chemická zbraň hromadného ničení. Lepší než pepřák. Výstřih si zahaluju do plážového šátku. Ještě než to ale stihnu udělat, už vedle mě zastavuje desperadobus. Dveře od zavazadlového prostoru otevírá ještě za jízdy a jak brzí, tak se mu práší od kol. Je to scéna jak z Harryho Pottera, prostě pro mně přijel záchranný autobus, co se ukáže, když někdo potřebuje pomoct. Dost bych se divila, kdyby řidič nebyl Stan Silnička. Dovezl mě až do Tiziminu, ve kterém ale jak se ukázalo není pořádný hostel. Koukla jsem se tak na pokraji tmy na ten kostel (za to ten výlet stál) a chytla večerní autobus zpátky do Valladolidu. A teď sedím v baru na náměstí, piju ledovou margaritu a černý pivo, co se jmenuje příznačně Bohemia Obscura, pokukuju po Italech z hostelu u vedlejšího stolu (ale z New Orleans vím, že to ještě tři roky nemá cenu) a píšu si deníček. Nebyl to špatný den.

¡Somos amigos!

Mexiko je hrozně dobrý. Fakt. Po dvou týdnech v USA je jako balzám na duši. Je tu prach. A chaos. Všechno je barevný. Někdy jasně, někdy pastelově, ale barevný. Nebe je přes den šmolkový a večer růžový. Palmy jsou zelený, stejně jako křoví a prales. Moře je tyrkysový, písek světlý a dohromady tvoří pohled jak z pohledu. Po ulici chodí ženy v tradičních bílých šatech, vyšívaných obrovskými květy. Neodolám a za chvíli si kupuji stejně ozdobenou čelenku. Muži chodí v klobouku. Když se o budově říká, že je stará, pak už je tu po staletí. Ne po desetiletí, a to ještě v tom lepším případě, jako na Floridě. Staré budovy jsou buď ruiny mayské kultury, nebo španělské koloniální kostely. Obojí je báječné. Lidem v žilách koluje horká krev, na ulici mě zdraví a přejí mi pěkný den bez toho, aby se mi zároveň snažili něco prodat. Začala jsem se učit španělsky. Je to nezbytnost. Es necesario. A zároveň mě to hrozně baví. Polovinu slov už totiž vlastně znám, buď z angličtiny, nebo z latiny, nebo tak nějak z češtiny. Během chvíle se naučíte pár spojek a už jste schopní vést konverzaci. V přítomném čase prostém. Ale konverzaci. A ruku na srdce, kdo v Karibiku nežije prostě v přítomnosti?

Nejlepší škola jazyka je si jít s někým popovídat. Za tímto účelem volím místní salón. Jedná se o jednoduchou nálevnu, od ulice opticky oddělenou takovými těmi lítačkami jak z westernu. Vevnitř je plno, vzduch je ulepený od potu a rozlitého piva. A testosteronu. Ostré mexické slunce zrovna zapadlo. Ve výčepu jsem jediná žena, ve vedlejší místnosti jsem napočítala holky celkem dvě. Objednávám si pivo. Una cerveza, ¡por favor! Z balíčku v kabelce vytahuju padesát Pesos a natahuju ruku přes bar. Ještě než je stihnu podat vrchnímu, zjišťuji, že pivo už je zaplacené. Od vedlejšího stolu na mně mávají veselí chlapíci. Rozhovor začínám obligátním disclaimerem „No soy Americana, soy de la Republica Checa“. Nemám nejmenší tušení, jestli mám všechny koncovky dobře, ale nikdo nevypadá, že by mi to chtěl vyčítat. “Hablo Español un poquito...” přiznávám něco, co je všem už dávno jasné.

Turistka v jejich baru je ale tak zábavné vytrhnutí z každovečerní chlastačky, že mám kolem najednou hlouček kámošů, co nadšeně volají “¡La Republica Checa! ¡Checoslovakia! Říkají mi co dělají, ukazují mi fotky svého domu, vánočního stromečku, rodiny. Do dvou minut letí na stůl zip sáček naplněný bílým práškem. Tady se ví, co je to fiesta. Kokain odmítám, ale místo toho mi přistává na hlavě klobouk. Moji amigos se se mnou nadšeně fotí. Příchází valladolidský učitel. El maestro de esculia primaria. Potřásám mu rukou. Potřásám si rukou s půlkou lokálu. Na mobilu chválím video, na kterém José z ranče jezdí na koni. Říkám Josému, že jeho kůň je dobrý. Tienes bueno caballo. Bohužel, celý večírek dopadá jediným možným způsobem. První nabídky kvalitního sexu dostávám přibližně tak s posledními doušky třetinky piva. Zvedám kotvy. S expresivně zvednutou rukou nad hlavou zvolávám ¡No quiero el nuevo! Nechci přítele! Amigos se smějí a uvolňují mi cestu ven. A pak že je pro samostatně cestující holku America Latina moc nebezpečná!

Neworleanský woo-doo

Jsem pozitivistické klubíčko. Nevím přesně, co to ten pozitivismus je, ale prý něco o tom, že exaktní věci jsou fajn, stejně jako důkazy, logika, korelace a kauzalita. Nevěřím na homeopatii, krystaly, witchcraft a šťastné konce romantických komedií. Jedna z prvních věcí, co jsem tak v New Orleans udělala, byla zcela samozřejmě návštěva kartářky.

Madame Catherina má takovej kutloch hned vedle Frenchman street. Sdělila nám, že z ruky čte již 54 let a je tak nejzkušenější věštkyní ve Státech. Její stánek je potom druhým nejstarším zařízením ve městě. Nebo tak nějak. Prý je i v Guinessově knize rekordů. Vlastně jsme šly kolem s Claire, co s ní bydlím v hostelu, a ona nás nalákala dovnitř. Bránila jsem se, že nemám žádnou hotovost, jen kartu. Bylo mi to ale houby platný, protože pohotová čtenářka dlaní vytáhla zpod stolu bezdrátový terminál. Prý je bezkontaktní. Rozhodla jsem se, že za těch deset dolarů mi ta sranda stojí, nadechla se, sedla si na židli a natáhla na stůl ruku.

Blíže jsem se Catherinu vyfotit neodvážila, bála jsem se, že by mě uřkla...

Catherina prohlásila hlasem hlubším než oceán a tajemnějším než noc v novu, abych jí podala kartu. Sáhla jsem po balíčku na stole a zeptala se, jestli mám sejmout. Taroty. “Myslela jsem kreditku,” odpověděla Catherina suše.

Z terminálu vyjel účet a já ho podepsala. “Tomu říkáš podpis? Takhle nadrápaný? Jsi snad doktor, nebo co?” kárá mě Catherina. Ve mě hrkne. “Doktor zatím ne, musím dodělat medicínu. Jste snad věštkyně, nebo co?” snažím se napravit si reputaci po trabli s kartou. Catherina pro můj břitký humor nemá pochopeni. Mlaskne si pod vousy, povzdechne si a přitáhne si mou ruku pod velkou lupu s kýčovitě zdobeným držátkem.

A tak jsem musela obrázek vygooglit...

“Jsi žena s pevnými názory, za kterými si stojíš. Když si chceš něco prosadit, jdeš za tím tvrdě a neohlížíš se na ostatní. Láká tě dobrodružství a ráda zkoušíš nové věci. Všechno ale jen jednou.” To už je mi trochu nepříjemně. Tak nějak vím, že kartářky fungují na tom, že vám řeknou obecný věci a vy si za ně dosadíte to, co chcete slyšet. Ale po tom, co tak mimochodem odhadla, že jsem (skoro) doktor, dostává pozitivismus poněkud na frak. “Brzy začneš se specializací, ale nevydržíš u toho a změníš jí. Na něco ohledně srdce. Tvoje štastné dny v roce 2016 budou úterý, čtvrtek a neděle, plánuj si důležitá rozhodnutí, podpisy smluv i věci, co by mohli dopadnout špatně, právě na tyto dny. Šťastné měsíce budou duben, srpen a prosinec, šťastná čísla potom 9, 7 a 0.” Na to to trochu nevydržim a dojde mi, že moje šťastný čísla nápadně připomínají vstupní kód na dveře mého pokoje v hostelu - 9370 - což také nadšeně sděluju Claire. Náhoda? Nemyslím si! A rozhodně si nedosazuji to, co chci slyšet! Catherina, která mě pro mé chování už asi úplně odepsala, mi místo komentáře jen prstem přejede rýhu na dlani. “V lásce se ti to naprosto nedaří. Nejsi schopná si nikoho udržet, jen se vždycky rychle zamiluješ, hodně si od toho slibuješ, potom to rychle selže a ty se v tom utápíš. Takhle to bude ještě další tři roky. Potom potkáš profesora, ale ne lékaře. Má však taky něco společného se srdcem. Je to cizinec, má cizí akcent a je to tmavý typ. Snad řek nebo ital. Budeš mít tři děti, tři syny. Dožiješ se 93 let, takže doporučuji investovat do kvalitního krému proti vráskám. Hodně štěstí.”

Odcházíme s Claire na Frenchman street, kde jen tak na ulici jammuje černošský band na nejrůznější trumpety, bubny a saxofony. Opodál v červeně nasvícené, otevřené maringotce sedí holka a hraje na klavír, zády k nám. Má hluboký výstřih a zpívá. Jiná skupina přidává do nástrojového arsenálu valchu. Hudba se ozývá taky ze všech barů, živá, jak jinak. Směs jazzu, blues a kdoví čeho. V baru si dávám kolu a přemýšlím nad tím, že na světě neexistuje síla, která by mě během příštích tří let donutila holit si nohy a protrhávat obočí.

.

O RLY?

Orlando je město, které jsem nepochopila. Lepší urbanistický plánování má i Bamenda v Kamerunu. Ve skutečnosti mi Orlando svým uspořádáním Bamendu hodně připomíná. Není tu žádné centrum, jediné výškové budovy jsou hotely, které vyrůstají jakoby z ničeho, mezi nimi je volné prostranství, silnice, křižovatky. Ostatní baráky jsou jen přízemní. Z hlediska architektury je to tu úplně nezajímavý. Betonový peklíčko. Aspoň je tu teplo, sluníčko a palmy. Poměrně velkou část města tvoří rezorty. V takovém rezortu se potom sjede americká vyšší střední třída, jedou sem na dovolenou. Podívat se do Disney Landu. Je to poměrně exluzivně bílý klub, občas se přidá asiat. Černoši a hispánci jsou prakticky jen mezi obsluhou. Taková společenská segregace mě pořád v 21. století nepřestává udivovat. Na druhou stranu, my taky nejsme zrovna přeborníci v otázce integrace menšin, takže to asi nemám právo pokrytecky kritizovat. 

Náš hotel má představovat italské městečko. Tvoří ho centrální záliv s lodičkami, kolem kterého jsou postaveny úzké baráčky ve středomořském stylu s nakašírovanými okenicemi a markýzami. Na recepci zásadně zdraví “Bonžórno” s akcentem, který by jim mohl závidět i Brad Pitt. V italské restauraci obsluhují číšníci v bílých smokinzích (nebo smokingách?). Až na to, že každého, kdo v životě zahlíd Itálii třeba jen z rychlýku, to neuvěřitelně tahá za oči. Kýč jak blázen. Přitom za cenu jedné noci by hosté pořídili letenku do pravé Itálie. A ještě by jim zbylo na zmrzlinu a flašku vína. Orlando jsem nepochopila. Orlando ztělesňuje všechno, co jsem nepochopila na americké kultuře jako takové. Všechno to, proč bych v Americe nechtěla žít. Bez auta se tu nedá vůbec nic. Protože Orlando není vyhnaný do výšky, ale do šířky, tak je tu všechno hrozně daleko. Hromadná doprava je spíš virtuální. Centrem společenského života jsou dvě outletová centra, spojená vláčkem. Hromada obchodů a Starbucks. Kromě toho se tu dá jít do zábavního parku. Všechno je to navíc docela drahý. 

Orlando jsem nepochopila. Nechápu, proč sem ty lidi jezdí. Jasně, je tu teplo, ale to je jen o kousek dál v Karibiku taky. Jasně, je tu pláž. Na tu jsem se ale nedostala. Nemám auto. A tak sedím u outletu, piju kafe z červeného kelímku (letos bez symbolů Vánoc) a koukám na policajty na kolech v krátkých kalhotách. Na Budhistický mnichy v oranžových róbách, jak si vykračují se svým dvojitým frapuccinem z nízkotučnýho mléka, stévií a dýňovým sirupem v podobném plastovém kelímku, jako mám já. Na celý ten vyčpělý americký sen. A byť se snažím exponovat jiným kulturám a pochopit, co možná nejvíc, přiznám se, že tady naprosto selhávám. Pravděpodobně víc, než když jsem byla v tý Bamendě.