sobota 7. března 2015

Jak jsem vyjela do Afriky... a brala to přes půl Evropy

Z Prahy jsem vyjela ve čtyři ráno spolujízdou. Táhla jsem velkou krosnu a kufr na kolečkách, co mi nabalili rodiče kamerunské sekce. Vezu tak do Afriky ovesné vločky, vruty do vrtačky a především dlouhé papírky. V Mnichově se otočím na autobusáku, přesedám do busu do Bruselu a snažím se naspat, co to dá. Do Bruselu příjíždím v jednu ráno a plánuju přespat na letišti. Nejdřív se na něj ale musím dostat. Centrum Evropské unie evidentně nepočítá s lidmi, co tam chtějí jet uprostřed noci a nemají na taxíka. Nakonec na internetu nalézám informaci o nočním autobuse. Jede hodinu a půl po mém příjezdu z místa asi kilometr ode mě. Lístek za 4 Eura v předprodeji, za 6 při nástupu. Beru svoje věci, které jsou pomalu větší než já a odebírám se prázdnými ulicemi přímo za nosem. Kolem mě vyzývavě přibržďují taxíky, ale asi je jim jasné, že spolu deal neuděláme. Na místě, kde má autobus stavět, není na zastávce psaný. Ptám se jediného chodce v okolí, jestli o něm něco neví. Je to takový ten člověk, co vám chce hodně pomoct, ale navrhuje absurdní řešení a nedá se ho zbavit. Teda přesně navrhuje, ať si vezmu toho taxíka. Nebo ať přespím ve svém hotelu a jedu ráno. Když řeknu, že hotel nemám, rovnou se natáhne do ulice a jedno taxi zastaví. Vysvětluju jemu, i nově přivolanému řidiči, že s ním opravdu jet nechci. Řidič odpovídá, že tu nic do šesti do rána nepojede. Tyhle triky ale už znám, na to nemusím jezdit do Afriky. Odcházím na druhou stranu ulice, krátce konzultuji s posádkou sanitky, která stojí na světlech. Ne, že by něco věděli, ale měli pocit, že jsem v nesnázích. Konečně nacházím správnou zastávku, teď už tu jen půl hodiny počkat. Říkám si, že teda aspoň seženu nějaký automat na lístky, když stejně nemám co dělat, abych to měla levnější. Vedle je zastávka metra, eskalátory stále osaměle jezdí do podchodu. Beru kufr, beru krosnu, beru příruční tašku přes rameno. Je to těžký jak prase a jsem s tím mimořádně nepohyblivá. Ale co naplat, dvě éčka jsou dvě éčka. Vlezu na eskalátor. Najednou koukám, že dole končí do zdi. Nebo spíš do nějakých dvěří, co se jima metro na noc uzavírá. Stejně tak do zdi končí i eskalátor nahoru a jediná možnost, jak se od spodního konce dostat, je přelézt přes ten nerezový val, co je oba odděluje. Jenže já už jedu dolů. Lehká panika. Spousta věcí. Krátká analýza. Nejlepší bude se otočit a proti směru jízdy to vyběhnout. Lepší než přelézat s desítkami kilo mezi jedoucími eskalátory. Běžím nahoru s kufrem v závěsu. Zakopávám o tu část, co byla ještě před chvilkou plochá a najednou se tam otevřel schod. Ustojím to a konečně vybíhám nahoru. Nemám tušení, jak jsem to udělala, když jsem s tím vším ještě před chvílí sotva šla. Ale když je to potřeba, jde všechno. Autobus za nějakou dobu přijede a kupodivu si řekne o Eura tři. Celý héroický výkon byl zbytečný. Ale nestěžuju si. 


Na letišti si rozložím věci v dětském koutku, který je podložený jakoby gumovými dlaždicemi. Lepší než studená tvrdá zem. Své věci opírám o nějaký domeček, nebo co to je, tak, aby každý, kdo by mě chtěl okrást, musel projít kolem mé hlavy. Natvrdo usínám, tuhle schopnost mám silně vyvinutou. Neruší mě světlo, fakt, že kolem chodí lidi ani společenská nevhodnost mého počínání. Akorát ráno mě probudí děti, co si chtějí s domečkem hrát. Co naplat, stejně je čas se zvednout. Na hajzlech se umeju, co jen to v umyvadle jde a umeju si vlasy. Lidi kolem na mně trochu divně koukají, zvlášť, když to dělám v podprsence, ale už jsem na cestě přes 24 hodin a další dva dny budu a to se pak snadno ztrácí zábrany. Let do Istanbulu bez komplikací. Docházím až k bodu, ze kterého již není návratu. Nechávám se naboardovat do letadla do Doualy. Zvedáme kotvy a opouštím Evropu. 




Ve vzduchu se rozhoduji, že budu držet tradici bílých mužů, co při cestě do exotických zemí pijí gin. Nechávám si ho míchat s domácí limonádou. Postupně z posádky vyrazím tři takové drinky, když se zase ozve v rádiu, že shání doktora. Co naplat, přelezu cestující a jdu se přihlásit. Ukazuje se, že nějakou paní prý bolí hlava. Letuška mi vysvětluje, že ji sama nemůže dát paralen a musím to udělat já. Chci se radši paní zeptat na pár otázek, přece jenom se mi honí hlavnou ebola podnícená iracionálním strachem mých prarodičů. Jestli má teplotu a tak. Paní teda jako vypadá úplně zdravě, ale když už jsem teda zareagovala na medical emergency on the board, tak aspoň budu vypadat důležitě. Narážíme na jazykovou bariéru, mezi blízko sedícími spolucestujícími nikdo neumí jak anglicky, tak francouzsky. Nakonec rezignuju, dám jí (její) paralen a řeknu, ať se pořádně napije. Letuška mi hrozně děkuje, jak jsem ochotná. Využívám to k tomu, abych z ní vyrazila další oblíbený drink. Donese mi ho v bussiness class kvalitě, limonáda je lepší, s plavajícím citronem a mátou. Konečně se letadlo začne snášet dolů. Vystupuju do horka a vlhka. Klima je příšerný. Jsem v Africe. Se surreálním pocitem procházím pasovou kontrolu. Všechno je trochu volezlý, ale nic příšernýho. Dokonce dorazily i kufry. 

Vyzvedává mě Martin s Ernestem a vylézáme před letištní budovu, kde se rozhodneme prokempit noc na betonovém rantlu, asi metr širokém a několik metrů dlouhém. Přidávají se k nám Afričanky v pestrobarevných šatech. Pozoruji cvrkot kolem sebe a ptám se, jestli jsou tu malarický komáři. Martin povídá: „Jo, to Já vždycky malárii v Douale chytnu.“ Říká to ale potom, co stejným tónem ironicky okomentoval představu evropanů o Africe. Nevím, jestli si ze mě dělá legraci, nebo ne. Vytahuju tedy repelent a on na to: „To ti stejně nepomůže, ty mrchy na tebe stejně půjdou. Ono to není tak hrozný chytit. Tak na posedmý už ti to ani nepřijde.“ Koukám, že nežertuje. Snažím se zjistit další informace o zítřku. Doprovodí mě na autobus a pošlou samotnou přes půl Kamerunu. Má ale pravdu, nevypadá to tu nijak strašně nebezpečně. V Bamendě mě prý vyzvedne nějaký člověk na motorce. Přiděláme na ní moje těžké kufry a pojedeme hodinu a půl ve dvou do Kedjom Keku. Asi dávám trochu najevo nedůvěru, takže Martin dodává: „To přece nic není, tady jsou motorky běžně pětimístné,“ komentuje využití motocyklu pro stejný počet osob, jako u nás pojme osobní auto. Ptám se ještě na to, jestli budu mít helmu, ale samotný je mi jasný, že to je otázka spíše řečnická. Vzpomínám na heslo, kterým jsem se rozhodla se uklidnit, kdykoliv mi to bude připadat moc africký. „Ono to nějak dopadne, protože to vždycky nějak dopadlo,“ opakuju si mantru, dokud na betonovém rantlu neusnu.

Žádné komentáře:

Okomentovat