Neworleanský woo-doo

Jsem pozitivistické klubíčko. Nevím přesně, co to ten pozitivismus je, ale prý něco o tom, že exaktní věci jsou fajn, stejně jako důkazy, logika, korelace a kauzalita. Nevěřím na homeopatii, krystaly, witchcraft a šťastné konce romantických komedií. Jedna z prvních věcí, co jsem tak v New Orleans udělala, byla zcela samozřejmě návštěva kartářky.

Madame Catherina má takovej kutloch hned vedle Frenchman street. Sdělila nám, že z ruky čte již 54 let a je tak nejzkušenější věštkyní ve Státech. Její stánek je potom druhým nejstarším zařízením ve městě. Nebo tak nějak. Prý je i v Guinessově knize rekordů. Vlastně jsme šly kolem s Claire, co s ní bydlím v hostelu, a ona nás nalákala dovnitř. Bránila jsem se, že nemám žádnou hotovost, jen kartu. Bylo mi to ale houby platný, protože pohotová čtenářka dlaní vytáhla zpod stolu bezdrátový terminál. Prý je bezkontaktní. Rozhodla jsem se, že za těch deset dolarů mi ta sranda stojí, nadechla se, sedla si na židli a natáhla na stůl ruku.

Blíže jsem se Catherinu vyfotit neodvážila, bála jsem se, že by mě uřkla...

Catherina prohlásila hlasem hlubším než oceán a tajemnějším než noc v novu, abych jí podala kartu. Sáhla jsem po balíčku na stole a zeptala se, jestli mám sejmout. Taroty. “Myslela jsem kreditku,” odpověděla Catherina suše.

Z terminálu vyjel účet a já ho podepsala. “Tomu říkáš podpis? Takhle nadrápaný? Jsi snad doktor, nebo co?” kárá mě Catherina. Ve mě hrkne. “Doktor zatím ne, musím dodělat medicínu. Jste snad věštkyně, nebo co?” snažím se napravit si reputaci po trabli s kartou. Catherina pro můj břitký humor nemá pochopeni. Mlaskne si pod vousy, povzdechne si a přitáhne si mou ruku pod velkou lupu s kýčovitě zdobeným držátkem.

A tak jsem musela obrázek vygooglit...

“Jsi žena s pevnými názory, za kterými si stojíš. Když si chceš něco prosadit, jdeš za tím tvrdě a neohlížíš se na ostatní. Láká tě dobrodružství a ráda zkoušíš nové věci. Všechno ale jen jednou.” To už je mi trochu nepříjemně. Tak nějak vím, že kartářky fungují na tom, že vám řeknou obecný věci a vy si za ně dosadíte to, co chcete slyšet. Ale po tom, co tak mimochodem odhadla, že jsem (skoro) doktor, dostává pozitivismus poněkud na frak. “Brzy začneš se specializací, ale nevydržíš u toho a změníš jí. Na něco ohledně srdce. Tvoje štastné dny v roce 2016 budou úterý, čtvrtek a neděle, plánuj si důležitá rozhodnutí, podpisy smluv i věci, co by mohli dopadnout špatně, právě na tyto dny. Šťastné měsíce budou duben, srpen a prosinec, šťastná čísla potom 9, 7 a 0.” Na to to trochu nevydržim a dojde mi, že moje šťastný čísla nápadně připomínají vstupní kód na dveře mého pokoje v hostelu - 9370 - což také nadšeně sděluju Claire. Náhoda? Nemyslím si! A rozhodně si nedosazuji to, co chci slyšet! Catherina, která mě pro mé chování už asi úplně odepsala, mi místo komentáře jen prstem přejede rýhu na dlani. “V lásce se ti to naprosto nedaří. Nejsi schopná si nikoho udržet, jen se vždycky rychle zamiluješ, hodně si od toho slibuješ, potom to rychle selže a ty se v tom utápíš. Takhle to bude ještě další tři roky. Potom potkáš profesora, ale ne lékaře. Má však taky něco společného se srdcem. Je to cizinec, má cizí akcent a je to tmavý typ. Snad řek nebo ital. Budeš mít tři děti, tři syny. Dožiješ se 93 let, takže doporučuji investovat do kvalitního krému proti vráskám. Hodně štěstí.”

Odcházíme s Claire na Frenchman street, kde jen tak na ulici jammuje černošský band na nejrůznější trumpety, bubny a saxofony. Opodál v červeně nasvícené, otevřené maringotce sedí holka a hraje na klavír, zády k nám. Má hluboký výstřih a zpívá. Jiná skupina přidává do nástrojového arsenálu valchu. Hudba se ozývá taky ze všech barů, živá, jak jinak. Směs jazzu, blues a kdoví čeho. V baru si dávám kolu a přemýšlím nad tím, že na světě neexistuje síla, která by mě během příštích tří let donutila holit si nohy a protrhávat obočí.

.

O RLY?

Orlando je město, které jsem nepochopila. Lepší urbanistický plánování má i Bamenda v Kamerunu. Ve skutečnosti mi Orlando svým uspořádáním Bamendu hodně připomíná. Není tu žádné centrum, jediné výškové budovy jsou hotely, které vyrůstají jakoby z ničeho, mezi nimi je volné prostranství, silnice, křižovatky. Ostatní baráky jsou jen přízemní. Z hlediska architektury je to tu úplně nezajímavý. Betonový peklíčko. Aspoň je tu teplo, sluníčko a palmy. Poměrně velkou část města tvoří rezorty. V takovém rezortu se potom sjede americká vyšší střední třída, jedou sem na dovolenou. Podívat se do Disney Landu. Je to poměrně exluzivně bílý klub, občas se přidá asiat. Černoši a hispánci jsou prakticky jen mezi obsluhou. Taková společenská segregace mě pořád v 21. století nepřestává udivovat. Na druhou stranu, my taky nejsme zrovna přeborníci v otázce integrace menšin, takže to asi nemám právo pokrytecky kritizovat. 

Náš hotel má představovat italské městečko. Tvoří ho centrální záliv s lodičkami, kolem kterého jsou postaveny úzké baráčky ve středomořském stylu s nakašírovanými okenicemi a markýzami. Na recepci zásadně zdraví “Bonžórno” s akcentem, který by jim mohl závidět i Brad Pitt. V italské restauraci obsluhují číšníci v bílých smokinzích (nebo smokingách?). Až na to, že každého, kdo v životě zahlíd Itálii třeba jen z rychlýku, to neuvěřitelně tahá za oči. Kýč jak blázen. Přitom za cenu jedné noci by hosté pořídili letenku do pravé Itálie. A ještě by jim zbylo na zmrzlinu a flašku vína. Orlando jsem nepochopila. Orlando ztělesňuje všechno, co jsem nepochopila na americké kultuře jako takové. Všechno to, proč bych v Americe nechtěla žít. Bez auta se tu nedá vůbec nic. Protože Orlando není vyhnaný do výšky, ale do šířky, tak je tu všechno hrozně daleko. Hromadná doprava je spíš virtuální. Centrem společenského života jsou dvě outletová centra, spojená vláčkem. Hromada obchodů a Starbucks. Kromě toho se tu dá jít do zábavního parku. Všechno je to navíc docela drahý. 

Orlando jsem nepochopila. Nechápu, proč sem ty lidi jezdí. Jasně, je tu teplo, ale to je jen o kousek dál v Karibiku taky. Jasně, je tu pláž. Na tu jsem se ale nedostala. Nemám auto. A tak sedím u outletu, piju kafe z červeného kelímku (letos bez symbolů Vánoc) a koukám na policajty na kolech v krátkých kalhotách. Na Budhistický mnichy v oranžových róbách, jak si vykračují se svým dvojitým frapuccinem z nízkotučnýho mléka, stévií a dýňovým sirupem v podobném plastovém kelímku, jako mám já. Na celý ten vyčpělý americký sen. A byť se snažím exponovat jiným kulturám a pochopit, co možná nejvíc, přiznám se, že tady naprosto selhávám. Pravděpodobně víc, než když jsem byla v tý Bamendě.

Babylon

Znáte to. Máte fakt rádi nějakou budovu. Třeba rozpadlý hlavní nádraží v Detroitu. Dáváte si jí do profilovek na facebooku a tak... A když jste ve městě, kde stojí, tak si jí chcete užít. Akorát je zapečetěná a nesmí se tam, protože tam před váma docela dost lidí dělalo bordel, brali tam drogy a tak. Zkusíte se zeptat dělníků, co jí konzervují (konečně!), jestli by vás nevzali dovnitř, ale prý to nejde. Tak si jí aspoň chcete celou obejít, kouknout se, kde byly dřív nástupiště a tak. Akorát je tam trochu cedule "No Tresspassing", která vás ale nerozhodí, protože taková cedule není zeď. Zkusíte zalézt na takovou polňačku kolem kolejí, kde se nemůže stát nic ani vám, ani nemůžete nic způsobit někomu jinýmu. Není to vůbec za tím plotem kolem zmiňované budovy, prostě kousek vedle, pár metrů od silnice. Hned přiběhne policajt a vyhrožuje vám, že vás zavře. Tak odejdete, ale vrátíte se tam později, když už tam žádný policajt není. Budovu si pěkně obejdete, uděláte s ní nějaký moc báječný selfíčka, a když se vracíte, zablokuje vám cestu obrovský auto pohraniční stráže (jste od Kanady co by kamenem dohodil) a nějak je vůbec nezajímá, že už jste na odchodu. Ptají se po ID, tak jim dáte občanku, i když víte, že ve skutečnosti chtějí pas. Akorát vás tak nějak prudí, že vás zbytečně buzerujou. Pořád chtějí pas. Dáte jim ho. Hned se zhurta ptají: "Máš u sebe zbraň?!!! Kde???" Trochu vás to jako první otázka překvapí, nějak na to z Evropy nejste zvyklí. Odpovíte, že skutečně zbraň nemáte a co byste s ní tady asi tak dělali. "Whats your status?!!" oni na to. "I dont even understand what that question means:" odpovídáte popravdě. "Kde máš auto?!!!" "Nikde, přišla jsem pěšky" Kulturní nedorozumění kulminuje. Představa, že někdo přišel pěšky nerezonuje. Na to co tu dělám, říkám, že se mi ta budova moc líbí a šla jsem si jí vyfotit. Policajt evidentně nechápe, co mě na ruině přitahuje, ale vzdává to a pouští mě. Říkám, že žije v báječném městě s báječnou architekturou. Na odchodu tančím taneček, jen proto, že mám potřebu olizovat v zimě zábradlí a ukázat disrespekt k autoritám a zbytečným pravidlům pro pravidla. Cestou zpátky ztrácím tu občanku. Babylon. Znáte to.

Jak se stát funkcionářem

Po dvou dnech na policejní stanici mi napsal Kenneth, jestli se s ním nechci vydat za Oku do vesnice Dom, kde pracoval ve své první neziskovce a každý měsíc se tam vrací, aby na ní dohlídl. Kenneth je botanik, je vzdělaný, chytrý, moc fajn a jeden z mála místních, které pokládám za skutečné přátelé, ne jen za lidi, se kterými zdvořile smalltalkuju. Kenneth je také opravdový gentleman. Díky němu s plnou silou zažívám, co jsme jako ženy s emancipací ztratily. Otevírá mi dveře, stará se o mně a neustále trvá na tom, že bude platit, kvůli čemuž vedeme četné spory. Na druhou stranu mi Kenneth taky dokazuje, že ztráta gentlemanských ohledů je dost férová cena za to, co jsme emancipací získaly. Když mi bylo v Domu špatně a chtěla jsem jet do hotelu, hned mě chtěl jet na motorce doprovodit a pak se vrátit zpátky na pivo, jen proto, aby mi otevřel dveře. „Ale Kennethe, co kdybys mi místo toho dal klíče a přijel, až to tu dokončíš?“ povídám a on na to: „Jenže co kdyby se ti nedařilo ty dveře otevřít?“ Už dlouho jsem si nepřipadala pokládaná za tak nekompetentní, jako když jsem sesedla z motorky (řidič si ode mě, na Kennethovu instrukci, jak jinak, nenechal zaplatit) a hladce otočila klíčem v zámku. Neřekla bych v noci. V noci tu házím za hlavu veškerou hru na západní feministku a nadšeně se nechávám doprovázet až domů. Ale byl bílý den. Další den o tom s Kennethem diskutujeme. Dostaneme se ke kvalitě hotelu, kde bydlíme. Říkám, že je úplně v pohodě (což taky je, až na incident s generátorem, který mi kouří do pokoje a kluk co to tu obsluhuje, s tím odmítá cokoliv dělat). Kenneth mě ale začne přesvědčovat, že nejsem v pohodě, že to jen tak říkám, jako typická žena. Já ale opravdu v pohodě jsem, nedaří se mi mu to nicméně vysvětlit. Odpoledne mi bylo zas blbě a měla jsem chuť na ovoce. Ve vesnici jsem na trhu žádný neviděla a tak jsem poprosila Kennetha, jestli kdyby někde viděl ananas, tak ať mi ho vezme. Přidala jsem větu, ať se tím rozhodně moc nezatěžuje, prostě kdyby na něj náhodou narazil, protože už se známe, že jo. Long story short. Kenneth do operace ananas zatáhl další dva kluky, kteří mi z místa, kde se pěstují, dovezli na motorce dva obrovský ananasy. Zaplatit si je ode mně samozřejmě nenechali. Prozaické vysvětlení by bylo, že se mě Kenneth snaží sbalit. Kdyby to tak ale bylo, tak už měl nespočetně příležitostí, kdy jsme spolu byli sami, nalití tak akorát. Nicméně, nikdy se o nic ani náznakem nepokusil. Myslím, že Kenneth se tak prostě k holkám chová. Poslední příslušník svého druhu, kriticky ohroženého gentlemana.

Když prší, je třeba zakrýt korbu plachtou

Abych se vrátila k cestě do Domu. Sraz byl v poledne a vyjeli jsme už v půl třetí, což je na kamerunský poměry úspěch. Jedeme obří Toyotou s korbou vzadu, konečně ten správnej auťák. Kromě mně a Kennetha ještě John z neziskovky ANCO, který řídí. Omlouvají se mně, že nás nečeká zrovna „smooth journey.“ „Do I look like I prefer my life smooth?“ ptám se na to já. Jedeme krásnou krajinou vulkanického původu, s ostrými vrcholy a hlubokými, strmými údolími. Sem tam vodopád. Jednotlivé ostrovy hor od sebe oddělují široké roviny. Všude se pasou ovce, kozy a krávy. Po nějaké době dojedeme do městečka Ndop, kde zastavujeme, abychom počkali na zbytek konvoje, jak dvouvozidlový útvar nazývají Kenneth s Johnem. Sedáme si do hospody a protože mám hlad, chci si koupit kuře. Paní mi ho ukazuje a sama mu moc nevěří, říká něco jako že už je od rána. Dávám si ho stejně, čímž jsem získala novou životní zkušenost, která zpětně hodnoceno vypadá jako samozřejmá. Když už tu i prodejce přede mnou říká, že tomu jídlu nedůvěřuje, je blbost ho jíst. Mohla jsem se tak vyhnout dvoudenní gastroenteritidě. Ale co už, není první a pravděpodobně ani poslední. (Poznámka autorky: V době psaní textu jsem ještě nevěděla, že kuře je v tom nevinně. Skutečným viníkem byl totiž komár, respektive prvok. Ano, mám malárii.) Začíná pršet. Pro ty z vás, kdo neví, jak moc prší během období dešťů, sdělím, že prostě leje jako z konve. V podstatě jako když pustíte sprchu. Sedíme vevnitř v kamerunskym baru a pijeme palmový víno, otevřenýma dveřma sleduji to boží dopuštění venku. Víno v Ndopu je mnohem lepší než to, co jsem pila na njangee, vůbec nechutná jako voda od kysaného zelí, spíš jako málo sladký burčák. Taková palma je hrozně užitečná rostlina, ze které lze získat spoustu věcí. Palmové víno se stáčí z její vrchní části, kde se odsekne ten kus, ze kterýho by jinak vyrůstaly plody. Odebraná tekutina už je alkoholická, ideální je jí nechat ještě dvě hodiny před konzumací dokvasit. Tímto způsobem lze získat tři litry z jednoho odběrového místa denně a jde to točit tak, že údajně opravdu dostanete asi 90 litrů za měsíc (což se mi zdá dost neuvěřitelný, ale prodávám, jak jsem koupila). Pokud nic neodseknete, vyrostou vám plody (palm nuts), které se dají buď přímo jíst, nebo z nich jde vylisovat „red oil“, tedy surový palmový olej se specifickou pachutí, který se tu hojně používá. Pachuti se dá víceméně zbavit rafinací, vznikne pak olej světlý, podobný našemu slunečnicovému. Kromě toho palma poskytuje dřevo, dá se použít na výrobu nějakých vláken, jestli jsem to dobře pochopila, a její listy jsou výborné jako košťata. A nejlepší na palmě je, že v ní žijí nutričně velmi zajímavé larvy brouků.

Včelařka z Domu

V Kumbe sjíždíme z velké silnice a přecházíme na polňačku. Auto skáče po kamenech jako pominutý a bude to dělat přibližně další tři hodiny. Cestou jen jednou zapadneme na mostku mezi vyjeté koleje, ale naštěstí se nám povede Toyotu poměrně rychle dostat ven. Do Domu dojíždíme už dávno za tmy, v baru si dáváme ještě nějaký piva a jdem spát. Ráno mi Kenneth ukazuje vesnici a aktivity, které organizace ANCO poskytuje. Podporují konzervaci přírody tím, že založili „komunitní les“, do jehož ochrany aktivně zapojují místní obyvatelstvo. Snaží se zavádět techniky dlouhodobě udržitelného zemědělství a rozšiřují včelaření, které je kromě pozitivního ekonomického aspektu také výrazně ekologické. Založit úl je záležitost, kterou si může dovolit v podstatě každý. Med se potom dá docela dobře prodat za peníze, což se rozhodně nedá říct o každé plodině. V Kamerunu jsou totiž peníze komodita sama o sobě, která má vyšší cenu než je jejich nominální hodnota, což poněkud popírá důvod, proč jsme si je jako společnost pořídili. Zemědělci generují produkty, kterými se buď přímo živí, nebo je mezi sebou vyměňují jako naturálie. Spoustu věcí si ale lze koupit jenom za peníze, ať už sofistikovanější zboží, dopravu, nebo třeba lékařskou péči. Peníze mi tu tak připomínají něco jako tuzexové bony. A med je kvalitní vexlák. Kromě toho ale včelaři mají vyšší potřebu chránit vegetaci, protože je dobrá pro včely. Zároveň nemusí tolik vytěžovat krajinu zemědělstvím, protože už tak mají dobrý zdroj příjmu. Včelařka z Domu, která má 10 úlů, se mi svěřila, že na medu vydělá 60 000 CFA měsíčně (asi 2500 Kč), což je dost dobrý, když si vezmete, že minimální plat za povětšinou fyzickou práci je 27 000 CFA. Navíc včelařit mohou i ženy a tato aktivita tak má velký emancipační potenciál. Ženský z Domu jsou na to náležitě hrdé, včelaří jich asi padesátka. 

Hrdost místních obyvatel na své produkty mám koneckonců možnost na vlastní oči pozorovat na páteční slavnosti. Je to velký mecheche. Na hřišti od základky vyrostly stříšky, pod nimi jsou vyrovnané barevné plastové židle. Naproti, na zápraží školy, jsou další židle a křesla pro honoraci. A že jí tu nebude málo. Zástupci organizace ANCO, ochranáři lesa, zástupkyně městské rady, zástupci z lokální pobočky ministerstev zemědělství a forestry and wildlife (jo, jsem líná to překládat), jejich manželky, kněz… a dokonce má přijet i „správce“ oblasti. Celá sláva má začít v devět a fakt, že začala v půl jedný, pořád pokládám za úspěch. Během čekání se uchyluji pod strom s notebookem, potřebuji něco dopsat. Najednou mě obklopí asi 30 dětí z místní základky. Koukají na mně, jako bych byla první běloch, co v životě vidí (což asi nejsem, ale i v Bamendě tu potkáte bělocha tak jednou za dva týdny). Kruh kolem mě se neustále uzavírá. Vypínám laptop a bavím se s nimi, ale upřímně řečeno mi z toho jde trochu husina po zádech. Sahají mi na vlasy, aby se ujistili, že i na dotek jsou stejně divný jako na pohled. Ptají se, jestli jim ukážu své děti. Říkám jim, že nemám děti. Upřímně se tomu podivují. „No, víte, mně je teprve 25, já jsem ještě na děti mladá,“ říkám a společně se povedenému vtipu zasmějeme. Prolomí se tak ledy, které ještě víc rozbořím tím, že je naučím hru „Dobrý den, pane pojďte ven.“ Jenže jsem taky naivní, že jo, když si myslím, že to nějak uběhám. Všechny děti, včetně těch fakt malejch holčiček mě vždycky chytnou. Nakonec to vzdávám, koneckonců za chvíli už opravdu začne ta velká sláva. 

Posadím se do normálního publika pod pergolou. Pořád mi tu ale někdo přisuzuje statut, který mi nepřísluší, na základě toho, že jsem bílá. Na slavnost jsem se přijela podívat vlastně jako turista, ale neustále mi někdo děkuje a tváří se, jako bych měla v ANCO nějaký zásluhy. Lidi se se mnou chtějí fotit, potřásají mi rukou jeden za druhým. Stejně jako kdekoliv jinde v Kamerunu nemám chvilku jen pro sebe, kdy bych třeba jenom šla. Je mi to dost trapný, ale to je asi tak všechno, co s tím mohu dělat. Usadím se na židli, když tu moderátor do mikrofonu vyhlásí, že přijíždí ten správce a že ho následující lidé mají jít přivítat. Pak zahlásí několik jmén lidí, kteří tu opravdu něco dělají a „The Czech volounteer girl, who is smiling in the front row“. Auto je už téměř u tribuny, takže nemám žádnou možnost tuto poctu odmítnout. Chtě nechtě se zvedám, rudá jak rajče, a jdu potřást rukou místnímu papalášovi v béžové uniformě.

Potom si všichni zazpíváme národní hymnu, pomodlíme se, proběhne řada proslovů, jejichž dobrou polovinu obsahu tvoří zdvořilostní fráze (Kamerunci si na zdvořilostní fráze obzvláště potrpí, včetně obligátního oslovení sir/madame) a zvolí se nový zástupce vesnice pro les. Občas se stane, že se na mně některý Kamerunec obrátí s žádostí o radu, jako kdybych byla nějaká morální autorita. Doktor z Ndopu má například potíž s tím, že je jeho přítelkyně o 3,5 roku starší než on a že to jeho rodina a okolí špatně přijímá. Ukázal mi fotku a ptal se, co si o tom jakože myslim. Jako hlavní argument proti této paní udával, že za 15 let jí bude 46 a třeba bude už v menopauze (sic!) a on bude stále mlád. Během dne jsem také získala funkci porotce v soutěžní zemědělské výstavě (rovněž k té jsem přišla jako slepý k houslím). Musela jsem tak ohodnotit očíslované vzorky a vybrat kupříkladu ten nejlepší kýbl kukuřice z deseti úplně stejných kýblů kukuřice. Protože jsem neměla sebemenší páru, jaká kritéria zvolit, dostávaly body zejména zeleniny, který vtipně vypadaly, nebo jsem je viděla poprvé v životě. A nebo ta hodně divná věc číslo 127, co vtipně vypadala a zároveň jsem ji viděla poprvé v životě. Pravděpodobně to bylo něco jako obří, obří brambora, ale nebylo to pravidelný, ale spíš tvaru mořskýho korálu. Tu jsem myslím svým hlasem dokonce propašovala do finále, ačkoliv se na ní ostatní porotci tvářili spíše skepticky. 

Vyberte nejlepší kukuřici!

Plodina č. 127 v popředí v červeném škopku

Některé kulturní střety tak zvládám docela dobře, jinde mi to jde hůř. Určité faux-pas jsem udělala, když jsem v přítomnosti Fona (něco jako starosta vesnice, ale velmi tradiční role, spíš takový král vesnice vyvolený nadpřirozenými silami) nejdřív stála ve dveřích a potom jsem měla propagační kšiltovku neziskovky ANCO nasazenou kšiltem dopředu. Tak nějak by vás přirozeně napadlo, že když už to má význam, tak by mohl být urážlivý kšilt dozadu, ve stylu problémové mládeže ze sídliště 90. let. Chyba lávky. Tradiční pokrývky hlavy totiž nic jako kšilt nemají a fona tak uráží, že zasahují do obličeje. Kšiltovku jsem si prďácky otočila a krizi jsem zažehnala. Nutno dodat že jako večerní film volím tématicky diktátora.

Rays from Above

Update z Kamerunu: Vzhledem k neshodám osobního charakteru jsem se rozhodla pokračovat po vlastní ose.

Prvním krokem bylo najít si bydlení. Chci v Bamendě zůstat ještě tak dva, tři týdny, abych mohla dodělat nějaké rozjeté věci. I napsala jsem doktorovi Nickovi, jestli by o něčem nevěděl. Od kamarádky Nadege jsem věděla, že platí za pokoj 10 000 CFA měsíčně (asi 400 korun) a je hodně basic (což mi nevadí) a na dost zapadlém místě (což bych se bála). Rozhodla jsem se, že za těch pár týdnů tedy obětuji kolem 30 000 CFA, s důrazem na bezpečnost. Doktor Nick se činil a během jednoho dne mi psal, že mi našel báječné, „absolutely secure“ místo. Píšu si s mámou a ta se mi směje, jestli nechci rovnou bydlet na policejní stanici. Doktora Nicka mám potkat v St. Louis, protože majitel bytu odjel do Bafutu a vrátí se až zítra, takže dneska přespím v nemocnici, která tak zůstává mým oblíbeným hotelem. V nemocnici má doktor Nick zrovna nějaký meeting v aule, tak že tam mám dojít. Sedla jsem do taxíku a nechala se dovézt do St. Louis. Na sesterně jsem si nechala baťoh (taková recepce) a dozvěděla  se, že meeting je ve skutečnosti křest knihy jedné ze sestřiček. Blížím se k aule (takové konferenční centrum). Před vchodem je dokonce registrace jak na kongresu, studenti-brigádníci v bílých košilích a černých kalhotech, musím se zapsat na registrační arch. Následně mě jeden student doprovází, aby mi ukázal místo, kde se můžu posadit. Nabídne mi pití, donese až ke stolku, dostanu sendvič (podobnost s kongresovým hotelem čistě náhodná) a celou dobu mě oslovuje madam. Powerpoint promítá na stěnu obálku knihy „Rays from above“ a vedle vysmátou fotku autorky, jak ji drží v ruce. V místnosti je obrovská sešlost, moderuje moderátorka, zpívá zpěvačka, sponzoři sponzorují. Má to grády. Zpěvačce teda omylem pustí hudbu, ještě než dojde na podium, takže je zoufale moc vidět, že to jede na playback. Publikum se ale chová jako by si toho nevšimlo, nadšeně tleská a aplauduje. A do toho sedím já a snažím se udržet vážnou tvář. Ono je to totiž zase docela bizár, najednou se objevit uprostřed křtu pravděpodobně nábožensko-duchovní knížky uprostřed Kamerunu. Ve skutečnosti v tu chvíli vůbec ani nevím, o jakou knihu se jedná, jediné vodítko poskytuje promítaný slide. Najednou kolem mě prochází autorka, a když mě vidí, tak se ke mně nadšeně vrhne a děkuje mi, že jsem přišla. Já mám ale dojem, že jsem ji zatím nepotkala. Tohle je totiž hrozně ošemetné. Rozpoznávání tváří máme nejvyvinutější u lidí stejné rasy a upřímně řečeno i doma se mi dost často stává, že někoho sice znám, ale neumím si ho zařadit. Tady jsem ale zoufalá. Neustále dělám faux-pas, protože někoho zařadím špatně, nezdravím, i když se známe, nebo naopak zdravím, ačkoliv je to někdo úplně cizí. Je to ještě ztížené o to, že se k vám nadšeně hlásí úplně cizí lidi na ulici a představí se mi tak tolik nových lidí, že to prostě nejde sledovat. Usoudím, že jsme se s autorkou poznaly, když jsem byla v nemocnici a gratuluji ke knize. Podobně se ke mně během křtu přitočí i Nadege, kterou taky hned nepoznám, má úplně jinak udělané vlasy než normálně. Ach jo. Moderátorka začla obcházet lidi jednoho po druhém a posílat je dopředu. Nevím přesně proč, ale trochu se bojím, aby mě neposlala taky a já neudělala hroznou ostudu, protože ani nevím, co mám tam vpředu dělat. Už je skoro řada na mně. Srdce se mi celé rozbušilo, ale naštěstí mě zachránil doktor Nick, který mě také přišel pozdravit a moderátorku ode mě poslal pryč. Po akci se za ním prý mám stavit. Mezitím jsem zjistila, že vpředu probíhá autogramiáda a nechala si od Nadege donést podepsanou kopii, takže už vím, že Rays from Above je sbírka poezie. Radši jí tu nebudu hodnotit, to nechám na vás. Co mě ale fascinuje je, že tady se evidentně všem moc líbí. Jasně, určitou roli v ocenění literatury hraje vzdělání, ale zrovna tady sedím na půdě vysoké školy, byť hodně technicky orientované. Obecně jsem v Kamerunu vypozorovala velký smysl pro kýč. Pro lesklé stuhy na plastikových květinách. Pro patetická hesla. Pochodování v průvodech. S naším sarkasmem se to pěkně tříská.

Abych to trochu vydejchala, došla jsem si po skončení celé slávy koupit ananas a pivo. Pivo jsem přelila do plastové flašky. Ze dvou důvodů. Zaprvé vás flašky odnikud nenechají odnášet, protože jsou zálohované – a placení zálohy konečným zákazníkem tu nějak není zvykem. A za druhé jsem to pivo chtěla propašovat do nemocnice tak, aby nebylo nápadný. Ležet v nemocniční posteli, koukat na seriály a pít z petky pivo, tomu říkám sobotní večer! Ráno jsem musela obligátně počkat, než se všichni vrátí z kostela. Před polednem tu v neděli nejde vyřešit vůbec nic. Potom mě doktor Nick vyzvedl, že mě zaveze na to báječné místo, kde odteď budu bydlet. Jedeme na kopec, v podstatě až mimo město, dokud nedojedem k oplocené, opevněné budově. Ptám se doktora Nicka, co vlastně dělá ten jeho kamarád. „Je to policajt. Má byt na policejní stanici, kde má volný pokoj, tak tě tam nechá bydlet. Chtěla jsi něco bezpečnýho, máš to mít,“ říká, když projíždíme obří železnou bránou. Myslím, že máma se podělá smíchy, až to uslyší. A já koneckonců taky. V Čechách jsem nějakou dobu bydlela na nádraží, v Kamerunu jsem k tomu přidala základku, nemocnici a policejní stanici. Z veřejných institucí mi myslím chybí už jen hasičárna, knihovna a poslanecká sněmovna. Co myslíte, že se stane, až se jim tam objevím z baťůžkem na prahu?  

Moje policejní stanice

V tomhle domečku bydlím

Divoký tanec

Věřím na to, že lidé mají superschopnosti. Ne, že bychom uměli lítat, cestovat v čase nebo zastavovat kulky ve vzduchu a pak mezi nimi uhýbat. Někdo ale cítí, kudy tečou peníze. Nikdy se v byznisu neztratí. Jiný na cokoliv šáhne, na to má talent. Moje nevyžádaná superschopnost, kromě přitahování zvláštních situací, je, že kdykoliv se jakýkoliv umělecký soubor rozhodne vytáhnout někoho z publika, je poměrně slušná šance, že to budu já. Což je, když nad tím tak uvažuju, vlastně podmnožina přitahování bizáru. Naposledy se mi to stalo v Praze, když jsem šla na představení 120 dní sodomy od Depresivních dětí toužících po penězích. Z publika tehdy vytahoval chlapec v overallu s vystřiženou dírou na zadku, pod kterou měl tanga. Na nohou vysoké jehly. Seděly jsme v první řadě a všichni ho sledovali trochu vyděšeně, takovým tím pohledem „hlavně ne mně“. Vydržel na nás upřeně koukat dobrou půlminutu, dokud jsem, nervózně se ošívajíc na sedačce, omylem nekopla do plechovky od piva. Bylo to jasný. Na prknech, která znamenají svět, se mě potom před vyprodaným sálem dotazoval, jaké mám zkušenosti s análníma praktikama.

Tentokrát jsme šly na festival africké kultury, který se tu v Limbe právě koná. Zaujal nás taneční soubor, který byl oblečený v barvě kamerunské trikolóry, na černé kůži kontrastní fleky, udělané bílou hlinkou, hrozně dobře tancovali a bylo to prostě moc dobrý na pohled. Protože na mně pražilo sluníčko, koupila jsem si u místní prodejkyně úplně nejvíc příšerný, kýčovitý slamák s obrovskou krempou (zvykejte si na něj, od srpna spolu budeme pravidelně navštěvovat náplavku). Koukám se tak na ten tanec a asi už tušíte, co se stalo. Najednou mě jeden z kluků, ten v zeleném, bere za ruku a než se stihnu rozkoukat, stojím uprostřed kola diváků a chce se po mně, abych tancovala. Spustí se hurónský smích. Je to dost bžunda, koukat na bílou holku v obřím slamáku, jak se snaží napodobit africký styl a taneční soubor kolem ní, zase v zájmu zábavy, napodobuje naopak její pohyby. Registruji několik foťáků, mobilů a I-Pad, kterým mě evidentně natáčí na video. To tu ještě nebylo, že jo! V duchu oceňuju, že sem internet ještě moc nepronikl a pravděpodobně se tak okamžitě neobjevím na youtube. Exibicionisticky si přece jenom trochu popularity vychutnám, před tím, než se vrhnu do bezpečí za hradbu diváků. Týpek v zeleným mi ukazuje zvednutý palec. Aspoň, že se tentokrát nikdo neptal na ty anální praktiky.  

Festival v Limbe je něco mezi festivalem v Riu a Spartakiádou. Říznuté Afrikou.

Správný titulek musí přitahovat pozornost... takže... Šimpanzí mláďata!

Asi nejbáječnější věc, která v Limbe je, je záchranné centrum pro zvířata (Limbe Wildlife Centre). Vypravili jsme se tam samozřejmě podívat. Pro návštěvníky vypadá jako ZOO s výběhy pro obrovské množství primátů, kromě toho se ale podílí na celé řadě projektů. Rovnou se přiznám, že jsem tam dneska byla poprvé a samozřejmě nejsem odborník na jejich aktivity – ale tenhle blog je o mých subjektivních zážitcích a myslím, že to tak vlastně chcete.

Vlastní fotky zase nemám, takže vás (nejen z tohoto důvodu) odkážu na jejich stránky, případně na facebook, kde je máte stejně v mnohem lepší kvalitě:

http://www.limbewildlife.org/

https://www.facebook.com/limbewildlifecentre?fref=ts.  

A sem vám dám alespoň něco ilustračního, aby bylo jasný, jak ta zvířata vypadají.

"Young male chimp" by Frans de Waal, Licensed under CC BY 2.5 via Wikimedia Commons 

Prošli jsme pokladnou a vydali se k výběhům. Po pravé straně přes potok mají prostornou probíhačku šimpanzi. Na kraji cestičky, ze které jsme je pozorovali, má každý z nich medailonek s mikropříběhem, jak se do centra dostal. Leitmotivem je, že mu pytláci zastřelili matku na bushmeat a mládě, na kterém je masa málo, prodali někomu jako domácí zvíře. To pak žilo v příšerných podmínkách, dokud si toho někdo nevšiml, nenahlásil to a lidoop nebyl zabaven a předán do stanice. Šimpanz je chráněné zvíře skupiny A, nesmí tedy být loven, prodáván, kupován nebo držen v zajetí. Za porušení se chodí do vězení, ale jak poznamenal o ochraně přírody jeden Kamerunec na minulém Jangee, „In Cameroon, the law is on the paper.“ Úplatkem se dá vyřešit leccos. Mezi medailonky mě zaujal příběh mláďěte, které si koupila kdoví od koho francouzská turistka. Sama ho do centra druhý den přinesla na zádech a žádala, aby ho nechali si hrát s ostatními, že si ho prý zase večer vyzvedne. Dopadlo to samozřejmě tak, že jí zvíře bylo zabaveno, ale fascinuje mě míra její ignorance. Vedle nás jsou otevřená vrátka a procházíme jimi přímo ke kleci s dalšíma šimpanzema. Koukáme na ně z půlmetrové vzdálenosti, Danče se jeden snaží učesat vlasy větvičkou. Nicméně se ukazuje, že branka byla otevřená omylem a nevědomky jsme vlezly do návštěvníkům nepřístupné části. Omlouváme se a prý to nevadí, nemohli jsme to vědět. Ale stejně. Byla jsem od šimpanze na dotek daleko. Procházím se pomalu dál a pozoruji, jak se opice chovají ve skupině. Ostatní jsou rychlejší a tak jsem najednou sama. Přicházím k výběhu plnému drillů. Zrovna dostávají krmení, snáší se na ně jako míčky červené, žluté a zelené koule. Někteří je chytají ze vzduchu a s kořistí utíkají na vyvýšená místa, kde jim je nemůže nikdo sebrat. Chlapík, co potravu přehazuje z kolečka přes plot, se ke mně blíží. Zajímá mě, co dostávají dobrého a tak se jdu podívat. Jsou to egg plants (což je v překladu lilek, ale tohle jako lilek nevypadá, spíš jako tvrdá rajčata). S chlapíkem se dáváme do řeči. Nechává mě házet egg plants přes plot, což s úsměvem od ucha k uchu dělám. Neziskovku, se kterou tu jsem, samozřejmě zná. Zakecáváme se a Glenn mě postupně provádí celou stanicí a říká mi o místních zvířatech hrozně moc zajímavých věcí.

Začínáme právě u drillů. Ve výběhu jich je prý 102. Z toho více než 50 se narodilo tady v centru: „Protože se jedná o kriticky ohrožený druh, necháváme je se volně množit i v zajetí. Zas tak volný to ale není. Každá samice může mít maximálně čtyři mláďata, potom jim zavádíme subdermální hormonální antikoncepci, abychom zachovali alespoň nějakou genovou diverzitu,“ vysvětluje mi Glenn. Najednou kolem nás projde samice drilla. Venku před plotem. Ptám se Glenna, jestli utekla. Prý ano, ale nevadí to. Mají dvě samice útěkářky, ale na krmení je vždycky zavolají zpátky a ony se vrátí. Horší je to se samcem. Jsou obecně větší a mají výrazně růžovomodře zbarvený zadek. Jeden z nich taky rád utíká. Nikomu sice neubližuje, ale sedí u cesty za stromem a straší návštěvníky. Musí ho tedy držet v ubikaci s uzavřenou střechou. Ostatně, podobně jsou na tom i šimpanzi, za kterými jsme omylem vlezli přes otevřená vrátka. Jsou to ti chytřejší z tlupy. Tak chytří, že se naučili utíkat. Výběh je oplocen elektrickým ohradníkem, ale jenom některé dráty jsou pod proudem. No a tito šimpanzi se naučili, které to jsou, a lezli jen po nenabitých drátech. Museli je tak izolovat od ostatních, protože by se to navzájem naučili. „To je docela blbá daň za inteligenci, že vás zavřou do stísněnějšího výběhu,“ říkám a přemýšlím nad paralelama s lidským světem.

"Drill Lincolnparkzoo" by Grendelkhan, Licensed under CC BY-SA 3.0 via Wikimedia Commons

Drilly z Wildlife Centre v Limbe čeká zajímavá budoucnost. Brzy, prý do dvou let, je přesunou do chráněného volného přírodního prostoru. Bude jim tak umožněno žít mimo ZOO. Navíc se tím v centru uvolní místo pro gorily, které je už nutně potřeba. Aby mohli být drillové vypuštěni, je nutné všem udělat zdravotní prohlídku. Glenn je zná jménem a pozná je od sebe. Prý jsou to jeho nejmilovanější opice, ačkoliv by si jako ošetřovatel neměl dělat oblíbence. Má tak přehled v tom, že prohlídku už absolvovalo 89 z nich. Ty ostatní se ale nedaří chytit, protože už vědí, že když šli na prohlídku všichni okolo, čeká je to taky. A veterináře nemá nikdo rád, to je jasný. Kdykoliv otevřou ošetřovatelé dveře, uteče zbývajících 13 opic nejdál, kam jen jim plot dovolí. Glenn tedy říká, že teď dělají v prohlídkách pauzu, tak na měsíc, aby se na to v opičí komunitě zapomnělo. Pak se udělá zákeřný výpad a zbývající delikventi se pochytají a zkontrolují. „Zatímco dospělí drillové jsou spíše klidnější, mláďata nemají stání,“ komentuje Glenn a ukazuje mi opičata, jak utíkají od mámy na prolézačku. Matky si mezitím dělají svoje a zdánlivě si jich nevšímají. Každá z nich ale umí naprosto přesně rozeznat křik vlastního mláděte, a kdyby jim drobné šarvátky přerostly přes hlavu, matky okamžitě zakročí a peroucí se mláďata od sebe odtrhnou.

Postupujeme k betonovému okruží, uprostřed kterého bydlí krokodýl nilský. Vzpomínám na zbytky svého gymnaziálního vzdělání a ptám se Glenna, jestli mají také ty symbiotické ptáky. Mrkne na mně a řekne, ať se kouknu nahoru. Strom nad mou hlavou je posetý hnízdy snovačů. Samečci jsou zářivě žlutí, samičky tak nějak okrové. „Nevíme, jak přesně spolu snovači a krokodýli komunikují, ale jakmile jsme našeho krokodýla přesunuli sem do výběhu, během krátké doby se přesunuli i snovači z celého okolí. Nikde jinde je tady nenajdeš,“ říká mi a doplňuje pikantnosti z partnerského života těchto ptáků. V době páření splete samec z trávy hnízdo tvaru palčáku s děravým palcem, zavěšené na strom. Potom si před něj sedne a natřásá se. Samice se na hnízdo podívá a buď se jí líbí a spáří se s ním, nebo má výhrady a samec musí začít znovu a doufat, že se mezitím samice nespáří s nikým jiným. Hnízda na stromě jsou tak směsí těch užívaných a těch, které samice označily za nevyhovující k výchově potomstva. Ale zpět ke krokodýlovi. Postrach bažin, který se živí jakýmkoliv masem, které se mu dostane dost blízko, dobrovolně otevírá svou zubatou hubu a nechává snovače, aby mu zobáky čistili zuby. Snovači se tak najedí a krokodýl pravděpodobně nepodlehne potíži s chrupem. Tento vztah je ale vyvinutý jen s krokodýlem nilským. Dwarf crocodile (česky to neumím) se snovači nepeče. Kdo ale mimochodem se snovači peče, je kůň nahoře ve škole. Také na něm věčně sedí ptáci a vyzobávají mu parazity.

Přesunujeme se k výběhu šimpanzích mláďat. Glenn mi je představuje. Jsou tam čtyři mladí lidoopi do přibližně pěti let a jeden starší, s pohnutým osudem. Jedná se o šimpanzího samce, kterému jako většině zde přítomných pytláci zabili matku. Pravděpodobně při pádu ze stromu, který následoval, se poranil a ochrnul od krku dolů. Intenzivní fyzioterapií a expozicí ostatním opicím se u něj povedlo docílit poměrně dobré rehabilitace, chodí a užívá i horní končetiny. Přesto po umístění do normálního výběhu byl vystaven takové agresi ze strany tlupy, že ho museli přesunout zpět, aby to vůbec přežil. „Šimpanzi jsou nesmírně hraví a milí tak právě do věku pěti let. Pak se z nich stávají poměrně agresivní zvířata se složitými vztahy v rámci skupiny. Právě to si řada lidí, co je chtějí chovat doma, neuvědomuje,“ upozorňuje Glenn a jde až za mláďaty. „Mám tady naprosto příšerný pracovní podmínky. Vážně, je to hrozný. V pracovní době si povinně musím hrát dvě hodiny denně se šimpanzatama,“ mrkne na mně a rozesměje se. Říká ale taky, že si musí dávat pozor, aby nezanedbával právě dospělého ochrnutého samce. Když si prý nepohraje i s ním, tak je smutný a žárlí. Opička Madame k nám natahuje tlapku (Nebo ruku? Jsou na tom nehty a vlastně to do ruky nemá vůbec daleko) s prázdnou petflaškou. Sice mají ve výběhu fontánku s vodou, ale prý mnohem raději pijí z petflašek. Glenn si jí od ní pod plotem bere a naplňuje jí čerstvou vodou z kohoutku. Ve flašce je ale díra. Ihned nabízím svojí petku, co mám v kabelce a daruji tak Wildlife Centru svojí materiální podporu. Glenn ji plní vodou, zavře víčkem (šimpanzi si jí přece umí otevřít) a podává Madame, který to ale sebere jiná šimpanzice. Glenn tak ve výběhu nachází jinou láhem a před Madame na ní ukazuje prstem. Ta okamžitě pochopí, pro flašku doběhne a donese nám jí, aby se jí dostalo tekuté odměny. Glenn mi taky vypráví, že si šimpanzi umí flašky sami i z fontánky naplnit, ale jde jim to jenom večer, když je větší tlak vody. Kromě toho také umí vzít ovoce s velkým podílem vláken, namáčet ho do vody a ždímat si ho do pusy (Nebo tlamy? Já už tady vážně nevím…).

"Mandril" by I, Malene. Licensed under CC BY 2.5 via Wikimedia Commons 

Procházíme kolem mandrilů, nejbarevnějších opic se zadkem jak kdyby si sedli do vodovek. Teda jenom samci, samice jsou, jak to tak bývá, zbarvené decentněji. Glenn láká alfa male k plotu kusem chutného listí, abych si ho mohla zblízka prohlídnout. Samec ho bere a odnáší si ho do stínu přístřešku, kde ho sdílí se samicí v říji. To se pozná podle toho, že má celou zadní část těla nateklou a překrvenou, jako by měla u zadku růžový balón. Necháváme jim trochu soukromí a postupujeme ke gorilám. Gorily mají dva poddruhy, Cross River a Western Lowland (doufám, že to píšu správně a nechtějte po mně, jak se to překládá). Cross River už je skoro vyhubená a ve stanici mají jednu samici. Ptám se na to, jestli se spolu navzájem mohou rozmnožovat. Technicky prý ano, ale vytváření hybridů není žádoucí, protože lze jen těžko odhadnout, co to do budoucna udělá. V sousedním výběhu je samotný samec. Je to prý proto, že právě dospěl a snaží se bojovat se samcem dominantním. Takové souboje ale mohou být dost tvrdé a ošetřovatelé se o něj bojí. A tak je raději drží odděleně. Když totiž nechali minule jiného samce bojovat, skončilo to zlomenou holení a sedmi měsíci v sádře. Lidoopi jsou ale nesmírně zvědaví a pacienta tak celou dobu zajímalo, co je pod sádrou ukryto. Sedm měsíců tak na něj musel někdo 24 hodin denně koukat, jestli si znehybnění nesundavá. A takový zápřah služeb prý byl únosný tak maximálně jednou. Celé centrum teď přemýšlí o tom, jak situaci vyřešit. Prý pomůže snad právě přesunutí drillů do přirozeného prostředí, čímž se uvolní velký výběh a gorily tak půjde rozdělit.

Docházíme na konec okruhu. Doháníme ostatní a Glenn nám ještě ukazuje zázemí centra. Pravidelně se tam udávají výukové projekty pro místní děti. Také zde se ví, že bez vzdělání obyvatelstva, které v jedinečné kamerunské přírodě bydlí, se její ochrana dělat nedá. V Glennově kanceláři visí plánek pražské ZOO a její ředitel je zde v Limbe prý docela pravidelným návštěvníkem. Další výuka prý bude v sobotu a můžeme se přijít podívat. Snad to stihnu.