Orlando je město, které jsem nepochopila. Lepší urbanistický plánování má i Bamenda v Kamerunu. Ve skutečnosti mi Orlando svým uspořádáním Bamendu hodně připomíná. Není tu žádné centrum, jediné výškové budovy jsou hotely, které vyrůstají jakoby z ničeho, mezi nimi je volné prostranství, silnice, křižovatky. Ostatní baráky jsou jen přízemní. Z hlediska architektury je to tu úplně nezajímavý. Betonový peklíčko. Aspoň je tu teplo, sluníčko a palmy. Poměrně velkou část města tvoří rezorty. V takovém rezortu se potom sjede americká vyšší střední třída, jedou sem na dovolenou. Podívat se do Disney Landu. Je to poměrně exluzivně bílý klub, občas se přidá asiat. Černoši a hispánci jsou prakticky jen mezi obsluhou. Taková společenská segregace mě pořád v 21. století nepřestává udivovat. Na druhou stranu, my taky nejsme zrovna přeborníci v otázce integrace menšin, takže to asi nemám právo pokrytecky kritizovat.
Náš hotel má představovat italské městečko. Tvoří ho centrální záliv s lodičkami, kolem kterého jsou postaveny úzké baráčky ve středomořském stylu s nakašírovanými okenicemi a markýzami. Na recepci zásadně zdraví “Bonžórno” s akcentem, který by jim mohl závidět i Brad Pitt. V italské restauraci obsluhují číšníci v bílých smokinzích (nebo smokingách?). Až na to, že každého, kdo v životě zahlíd Itálii třeba jen z rychlýku, to neuvěřitelně tahá za oči. Kýč jak blázen. Přitom za cenu jedné noci by hosté pořídili letenku do pravé Itálie. A ještě by jim zbylo na zmrzlinu a flašku vína. Orlando jsem nepochopila. Orlando ztělesňuje všechno, co jsem nepochopila na americké kultuře jako takové. Všechno to, proč bych v Americe nechtěla žít. Bez auta se tu nedá vůbec nic. Protože Orlando není vyhnaný do výšky, ale do šířky, tak je tu všechno hrozně daleko. Hromadná doprava je spíš virtuální. Centrem společenského života jsou dvě outletová centra, spojená vláčkem. Hromada obchodů a Starbucks. Kromě toho se tu dá jít do zábavního parku. Všechno je to navíc docela drahý.
Orlando jsem nepochopila. Nechápu, proč sem ty lidi jezdí. Jasně, je tu teplo, ale to je jen o kousek dál v Karibiku taky. Jasně, je tu pláž. Na tu jsem se ale nedostala. Nemám auto. A tak sedím u outletu, piju kafe z červeného kelímku (letos bez symbolů Vánoc) a koukám na policajty na kolech v krátkých kalhotách. Na Budhistický mnichy v oranžových róbách, jak si vykračují se svým dvojitým frapuccinem z nízkotučnýho mléka, stévií a dýňovým sirupem v podobném plastovém kelímku, jako mám já. Na celý ten vyčpělý americký sen. A byť se snažím exponovat jiným kulturám a pochopit, co možná nejvíc, přiznám se, že tady naprosto selhávám. Pravděpodobně víc, než když jsem byla v tý Bamendě.
Žádné komentáře:
Okomentovat