Jsem pozitivistické klubíčko. Nevím přesně, co to ten pozitivismus je, ale prý něco o tom, že exaktní věci jsou fajn, stejně jako důkazy, logika, korelace a kauzalita. Nevěřím na homeopatii, krystaly, witchcraft a šťastné konce romantických komedií. Jedna z prvních věcí, co jsem tak v New Orleans udělala, byla zcela samozřejmě návštěva kartářky.
Madame Catherina má takovej kutloch hned vedle Frenchman street. Sdělila nám, že z ruky čte již 54 let a je tak nejzkušenější věštkyní ve Státech. Její stánek je potom druhým nejstarším zařízením ve městě. Nebo tak nějak. Prý je i v Guinessově knize rekordů. Vlastně jsme šly kolem s Claire, co s ní bydlím v hostelu, a ona nás nalákala dovnitř. Bránila jsem se, že nemám žádnou hotovost, jen kartu. Bylo mi to ale houby platný, protože pohotová čtenářka dlaní vytáhla zpod stolu bezdrátový terminál. Prý je bezkontaktní. Rozhodla jsem se, že za těch deset dolarů mi ta sranda stojí, nadechla se, sedla si na židli a natáhla na stůl ruku.
 |
| Blíže jsem se Catherinu vyfotit neodvážila, bála jsem se, že by mě uřkla... |
Catherina prohlásila hlasem hlubším než oceán a tajemnějším než noc v novu, abych jí podala kartu. Sáhla jsem po balíčku na stole a zeptala se, jestli mám sejmout. Taroty. “Myslela jsem kreditku,” odpověděla Catherina suše.
Z terminálu vyjel účet a já ho podepsala. “Tomu říkáš podpis? Takhle nadrápaný? Jsi snad doktor, nebo co?” kárá mě Catherina. Ve mě hrkne. “Doktor zatím ne, musím dodělat medicínu. Jste snad věštkyně, nebo co?” snažím se napravit si reputaci po trabli s kartou. Catherina pro můj břitký humor nemá pochopeni. Mlaskne si pod vousy, povzdechne si a přitáhne si mou ruku pod velkou lupu s kýčovitě zdobeným držátkem.
 |
| A tak jsem musela obrázek vygooglit... |
“Jsi žena s pevnými názory, za kterými si stojíš. Když si chceš něco prosadit, jdeš za tím tvrdě a neohlížíš se na ostatní. Láká tě dobrodružství a ráda zkoušíš nové věci. Všechno ale jen jednou.” To už je mi trochu nepříjemně. Tak nějak vím, že kartářky fungují na tom, že vám řeknou obecný věci a vy si za ně dosadíte to, co chcete slyšet. Ale po tom, co tak mimochodem odhadla, že jsem (skoro) doktor, dostává pozitivismus poněkud na frak. “Brzy začneš se specializací, ale nevydržíš u toho a změníš jí. Na něco ohledně srdce. Tvoje štastné dny v roce 2016 budou úterý, čtvrtek a neděle, plánuj si důležitá rozhodnutí, podpisy smluv i věci, co by mohli dopadnout špatně, právě na tyto dny. Šťastné měsíce budou duben, srpen a prosinec, šťastná čísla potom 9, 7 a 0.” Na to to trochu nevydržim a dojde mi, že moje šťastný čísla nápadně připomínají vstupní kód na dveře mého pokoje v hostelu - 9370 - což také nadšeně sděluju Claire. Náhoda? Nemyslím si! A rozhodně si nedosazuji to, co chci slyšet! Catherina, která mě pro mé chování už asi úplně odepsala, mi místo komentáře jen prstem přejede rýhu na dlani. “V lásce se ti to naprosto nedaří. Nejsi schopná si nikoho udržet, jen se vždycky rychle zamiluješ, hodně si od toho slibuješ, potom to rychle selže a ty se v tom utápíš. Takhle to bude ještě další tři roky. Potom potkáš profesora, ale ne lékaře. Má však taky něco společného se srdcem. Je to cizinec, má cizí akcent a je to tmavý typ. Snad řek nebo ital. Budeš mít tři děti, tři syny. Dožiješ se 93 let, takže doporučuji investovat do kvalitního krému proti vráskám. Hodně štěstí.”
Odcházíme s Claire na Frenchman street, kde jen tak na ulici jammuje černošský band na nejrůznější trumpety, bubny a saxofony. Opodál v červeně nasvícené, otevřené maringotce sedí holka a hraje na klavír, zády k nám. Má hluboký výstřih a zpívá. Jiná skupina přidává do nástrojového arsenálu valchu. Hudba se ozývá taky ze všech barů, živá, jak jinak. Směs jazzu, blues a kdoví čeho. V baru si dávám kolu a přemýšlím nad tím, že na světě neexistuje síla, která by mě během příštích tří let donutila holit si nohy a protrhávat obočí.
.
Žádné komentáře:
Okomentovat