Sedím v metru a věnuji se své oblíbené činnosti. Pozoruji lidi kolem. Jsou pozoruhodně sušší. A teď nemluvím o pověstném britském humoru. Ze mně odkapává déšť co na mně napadal cestou na stanici. Přemýšlím, jak to ti lidé dělají. Nevidím žádné složené deštníky, žádné kapuce nebo pláštěnky. Asi adaptace. Vzhledem k tomu, že slušná část se jich narodila v úplně jiném klimatu, tak pravděpodobně negenetická. To mi dává naději, že pode mnou časem taky nebude loužička. Nestálý obyvatel Londýna se pozná nejenom podle toho, že je mokrý, ale taky proto, že chodí v protisměru. To se má tak. Když se řídí na druhý straně, tak se na druhý straně i chodí. To, jak vás už učitelka ve školce učila, že na eskalátoru se vpravo stojí a vlevo chodí, to vás teď zrazuje. Metro přijíždí z druhého konce tunelu, než byste ho čekali. Aspoň že hodiny jdou po směru hodinových ručiček. Od Britů by mě nepřekvapilo ani to. Jdu se nechat zaregistrovat do britské lékařské komory. Na záchodě se nejdřív suším pod sušákem. Přece nebudu mít na fotce v databázi mokrý vlasy.
Slyšela jsem, že je teď v módě, když se pražští intelektuálové převlíkají za prostý lid a píší o tom po internetu. Nerada bych zůstala pozadu. Žiju v nejlevnějším hostelu v Londýně, stojí šest Liber za noc. Pokoj sdílím s jednadvaceti spolubydlícími a do jedné do rána mi za papírovou zdí hraje popová muzika z baru. Ráno rychle típu budík, abych nikoho nevzbudila. Rozhlídnu se, ale není moc koho. Pokoj je skoro prázdný. Všichni už vstali a šli do práce. Taková Barcelona naruby. V Barceloně by byl pokoj taky prázdný, ale jen proto, že se ještě paří, pije sangrie a do postele se dostanete, až když je slunce vysoko nad hlavou. Poznávám svět lidí, co dělají mizerně placenou práci v Londýně. V levných hostelech je jich víc než turistů. Hostely se tomu snaží bránit tak, že mají maximální dobu pobytu čtyři týdny. Potom tam i půl roku nemůžete. Musíte se tak co chvíli přestěhovat. Na druhou stranu jim to asi vlastně taky vyhovuje. Holka na recepci se diví, že tam chci spát jen dvě noci. Hostelů je i tak v Londýně tolik, že se to nějak dá. Důležitý je udělat si ze spodní postele na palandě svůj pokojíček. Rozvěsit si tam kapsáře z Ikey. Dát si tam prostěradlo místo závěsu. A pořídit si špunty do uší. Nevím, kdy se mi podaří nastoupit do práce. Může to trvat dva dny a můžou to být dva měsíce. Přemýšlím, co budu dělat, když se to přikloní spíš k té druhé variantě. Možnost je samozřejmě jet do Prahy. To je ale trochu srabácký. Místo toho bych si mohla najít práci za barem, v kavárně nebo za pokladnou a žít další tři týdny a pět dní v hostelu na Seven Sisters, než se přesunu do hostelu v Tottenhamu. Když to zvládla Saša Uhlová, nevidím důvod, proč bych to nemohla zvládnout i já.
Žádné komentáře:
Okomentovat