K hlavním životním milníkům: první pusa, první pivo,
první sex, nyní přidávám první africkou infuzi…
Ale než začnu, povím vám historku, co se stala už před
několika lety a trochu zvedla stojaté vody naší lékařské fakulty. Mám kamaráda
doktora. Infektologa. Moji spolužáci o tom, že se známe, nevěděli a tak jsme se
rozhodli, že si z nich vystřelíme. Na jeho kliniku jsme dotáhli jiného
kamaráda, který předstíral, že je třicetiletý pacient s břišním tyfem,
který byl sice léčený, ale byl stále ještě infekční. Už šestnáct let. A tenhle
chudák tam byl prostě zavřený, aby nemohl ohrozit své okolí. Na břicho jsem mu
lakem na nehty udělala tyfovou rozeolu, dostal plínu a nemocniční košili. Jiný
kamarád mu založil facebookový profil, kam jsme si ho všichni přidali, takže
měl desítky přátel. Jasně, takhle to zní jako totálně prokouknutelný, zvlášť
když jste medik ve čtvrtém ročníku. Ale já bych to taky nepoznala. Autorita
lékaře, který vám něco říká, je totiž dost vysoká. Hráli to s námi ostatní
doktoři i sestry na oddělení. Měl vyrobenou pečlivou dokumentaci, včetně
archivní verze zažloutlých papírů „ze začátku jeho onemocnění.“ A navíc, vůbec
nečekáte, že by se něco takovýho mohlo stát a někdo by vám během výuky tak moc
lhal. Doktor mně a dvě moje spolužačky zabalil do jednorázových ochranných
pomůcek a poslal nás za ním, abychom odebraly anamnézu a vyšetřili ho. Holkám
se na pacienta nechtělo moc šahat a plánovaly, jak si potom vyperou boty. Vůbec
se jim nedivím. Následně jsme to důkladně probrali, nejprve výukově s mým
kamarádem, potom samozřejmě v kuloárech. Všichni byli šokováni. Troufám si
ale říct, že víme o břišním tyfu mnohem víc, než kdyby se to nestalo. Druhý den
jsme došli do nemocnice a bublina praskla, když byl pacient zmíněn na jiném
oddělení, které to s námi ale nehrálo a doktorka vůbec netušila, o čem
mluvíme: „To si z vás asi někdo vystřelil.“ Přišel čas kápnout božskou:
„Já se vám musím k něčemu přiznat…“ No, co dodat, žehlila jsem to ještě
dlouho.
Každopádně, znáte to. Můžete tomu říkat Boží mlýny. Karma.
Zvrhlej stvořitelův smysl pro humor. Jen co jsem dosedla na letiště
v Douale a v podstatě proběhla inkubační doba břišního tyfu, dostala
jsem horečku. Jsem na něj sice očkovaná, ale vakcína chrání jen něco kolem
70-80%. Dva dny jsem se válela a nic nemohla, abych třetí den poprosila
Dennise, aby mě odvezl do nemocnice. Na motorce, přirozeně. Je až podivuhodné,
jak si jde rychle zvyknout na cokoliv. Už jsem zkušený spolujezdec a bojím se
jen skopce, zvlášť když jsou na jeho spodku díry v silnici. Hrdě hledím
smrti přímo do očí a neuhýbám pohledem. Nebo tak to aspoň cítím, skutečnost
pravděpodobně tak dramatická není – jinak by tu bylo nehod víc. Tak se to tady
prostě dělá a všichni jsou na to zvyklí. Jediná nepříjemnost byla, když se
utrhl gumový špagát, kterým jsou přidělaná zavazadla, a švihnul mě do ruky.
V tu chvíli jsem byla vděčná za to, že jsem přibalila koženou bundu. Jízdu
v protisměru už ani nezmiňuju, normálka, ne? Dojeli jsme do nemocnice. Je
to takový baráček, jedna místnůstka s doktorkou nebo sestrou, co má za
vzdělání jsem se neptala. Druhá místnost labina, dva pokoje po dvou postelích,
porodnická místnost. Nebo tak nějak, přesně se mi to spočítat nepovedlo. Nečekala jsem. Paní mi změřila tlak, zvážila mě, zeptala se na pár otázek.
Obecně mi to přišlo hodně praktický, v Čechách se s tím sice mažeme
víc, ale na druhou stranu paní přesně zjistila, co potřebovala. Udělala mi
laboratorní testy (je to privátní klinika, takže samozřejmě po tom, co jsem
zaplatila 10 000 franků – asi 400 korun), brala ASLO, test na břišní tyfus
(což přesně nevím, jak se dělá), malárii a počet bílých krvinek. Mimochodem,
motorka s mým pasem na palubě stála celou dobu venku a Dennis řekl, že se
jí nic nemůže stát. Má pravdu, nic se nestalo. Zase to s tou
podezřívavostí přeháním.
Hodinu čekání na výsledky jsme vyplnili nakupováním a
vybíráním z bankomatu. To totiž vůbec nebyla legrace. U prvního jsem si
uvědomila, že mám nízko postavené limity a proto mi nechce dát peníze. Připojila
jsem se, limity změnila (operace tak na dvacet minut, s připojením
riskujícím cévní mozkovou příhodu vznětlivějších uživatelů, a mým mobilem,
který se kdoví proč rozhodl, že mi nebude v Kamerunu pořádně zobrazovat
zprávy). Vrátila jsem se k bankomatu – a byl mimo provoz. Přitom ještě
před dvaceti minutami fungoval. No, jeli jsme na benzínku. Ve zdejším bankomatu
ale nebylo dost peněz, chtěla jsem vybrat 250 000 Franků (zní hogo fogo,
co? Ale je to asi 10 000 Kč), protože platím své bance docela velké poplatky
za zahraniční výběr. Třetí bankomat, stejný problém. Nakonec jsem se smířila
s 200 000.
V nemocnici mi pověděli to, co už asi tušíte. Ano, mám
břišní tyfus.
Léčba spočívá mimo jiné v pětidenní aplikaci (2x denně)
intravenózních antibiotik. Musím tedy zůstat tady dole ve městě, nahoře bychom
to asi nezvládli – na to, abych si sama napíchla žílu jsem málo feťák. Dennis
mi okamžitě nabídl, že můžu bydlet u něj v domě, který je hned u
nemocnice. Má tu manželku a tři děti. Jedna místnost, jedna postel za závěsem,
kuchyně před závěsem a v ní obývák s gaučem. Moc se sem toho nevejde. A stejně to
prý vůbec není problém. Jsem vítaná. Jeho manželka se na mně usmívá zeširoka,
aby mě uvedla dovnitř. Z evropského pohledu neuvěřitelné a hrozně milé.
Jediný trochu trapný moment je, když mi se stejně zářivým úsměvem nabídne, že
mí ohřeje vodu na umytí. Asi jsem opravdu hodně špinavá i na africký poměry. Jak
jsem psala minule, docela to v tomto smyslu nahoře rozjíždíme. Ptám se taky
paní domu, kde bych našla „bathroom“. Nerozuměly jsme si. Já hledala záchod,
ona mi ukázala budku, ve které se umývají. Naštěstí mi bylo dostatečně divný, že tam není žádná díra a šla jsem se
zeptat. Zažehnala jsem tak potenciální průšvih. Po umytí mě Clariss zabalila do
africké sukně s motivem oslavy Mezinárodního dne žen a dala mi šátek na
hlavu na místní způsob. Líbí se mi to, odteď to tak budu nosit pravidelně.
Začala mě učit vařit podle jejich receptů. Já jsem na oplátku slíbila náš
tradiční guláš. Trochu to kazí jen fakt, že se nechci dotýkat společného jídla,
ačkoliv desinfikuju ruce jak šílená. Večer koukáme na „african movie“. Je to
velké drama, kde na začátku byli dva bratři, jeden měl jen syny a druhý jen
dcery. A oba měli manželku. Jenže pak otec dcer zemřel a druhý pár se je, i
s jejich matkou, snaží vystrnadit z domu. Sekce rodiny dcer
hystericky brečí dokonce víc, než postavy na průměrném LARPu od Rolling, o. s.
Do toho se motá witchcraft. Pravá čarodějnice je matka synů. Připraví ale
„medicine“, kterou ofoukne všechny ostatní (ten trik bych vám přála vidět), aby
si mysleli, že čarodějnice je matka dcer. Ta se pak chce oběsit, ale najednou
je průstřih záběru na Bibli svatou a zpět na matku. Oprátka zázrakem zmizela.
Podbarveno napůl synťákovou, nepřetržitou hudbou. Telenovela po Kamerunsku. Večer
mě uloží na matraci mezi gauči pod obrovskou moskytiéru. Za ní jsem vděčná.
Přestava, že bych si pořídila ještě malárii mě nijak vysokou tohou nenaplňuje.
Dennis doveze dovnitř ještě svou motorku. Mohla bych před vámi předstírat, že
mi to přijde přinejmenším pozoruhodný, ale protože jsem s motorkou na
chodbě už v životě nemalou dobu bydlela, tak to spíš příjemně připomíná
domov. Nakolik jen bylo nádraží Brno-Chrlice mým domovem.
Držte mi palce, aby mi zabrali antibiotika a moje střevní
mikroflóra neprodělala apokalypsu. S tím koktejlem, co beru, to totiž není
úplně hypotetická možnost. Už zvažuju, jak se na mém blogu bude vyjímat
historka o tom, jak jsem si po domácku prováděla transplantaci stolice
(schválně si to hoďte do googlu). I když si za to vlastně můžu sama. Nemám si
dělat legraci z ostatních, že jo!
Žádné komentáře:
Okomentovat