Tak jo. Stvořitel si ze mě dělá legraci. Ale asi mě zároveň,
jako svou oblíbenou hračku, nechce úplně zničit. Připadám si jako ten
umolousanej plyšovej medvěd, kterýho za sebou dítě za ucho všude tahá. Ukázalo
se, že nemám břišní tyfus. Dennis jen usoudil, že v nemocnici, kterou
běžně ostatní Češi používají, bychom dlouho čekali a vzal mě do jiné, o dost
úrovní horší. Já to nepoznala, protože jsem vůbec nečekala, že by mě vzal jinam
a místní nemocnice od sebe nepoznám. Teda, teď už jo. Nemůžu se na něj za to
úplně zlobit, protože z jeho pohledu to pravděpodobně dávalo smysl.
Minimálně proto, že si myslím, že je zakoukaný do místní sestřičky. Každopádně
to byla chyba, která mě stála 4 intravenozní aplikace širokospektrých
antibiotik v kombinaci s jinýma, perorálníma. Všechno bylo
jednorázový, takže HIV nebo HepC z toho snad nedostanu, ale moje střevní
mikroflóra se bude chvíli vzpamatovávat. A to je blbý, protože ji tu fakt
docela potřebuju.
Odpoledne druhý den léčby na tyfus jsem řekla, že chci
nemocnici změnit (po tom, co mi víc jak den trvalo zjistit, že jsem v jiné
a o dost horší). Pořád jsem měla teplotu a nebylo mi dobře. Ukázalo se, že to
je větší problém, než jsem si myslela. Existuje tu asi docela konkurence a bylo
mi řečeno, že když léčbu někde začnu, musím jí tam taky dokončit. Že by
z toho Dennis měl jako doporučující člověk problémy. V nové nemocnici
už navíc asi nikdo není, takže jsem souhlasila ještě s poslední večerní
dávkou v té staré. Myslím, že jsem se v životě tolik nebála a nebyla
tak na dně, jako když jsem po ní přijela k Dennisovi domů. Tekly mi slzy,
které jsem se dost marně snažila zastavit. Dennis se ptal, proč brečím. Nemohla
jsem mu moc odpovědět. Nelze totiž říct: „No, víš, brečím, protože
zdravotnictví ve vaší zemi, kam jsem přijela dobrovolně, a ve který ty budeš
pravděpodobně žít celý život, i kdybys nechtěl, stojí za starou bačkoru a jsem
nešťastná, že tu nemám přístup ke svému hypermodernímu, na které jsem zvyklá.
Bojím se, že dostanu sepsi a protože tu není jednotka intenzivní péče, tak
prostě umřu, stejně jako kdokoliv z lidí, co tu bydlí…“ Utřela jsem tváře
a povídala něco o tom, že pláču, protože jsem nemocná daleko od lidí, který
miluju, nebo tak… Bylo mi blbý dělat scénu vevnitř, ale zase na druhou stranu
jsem si nemohla pomoct. Poprosila jsem je, že potřebuju chvíli pro sebe a budu
venku na zápraží. V Africe ale nejste nikdy sami. Myslím, že se tu na ten
koncept prostě nehraje. Ať už kulturně, kdy nesdílí náš individualismus, tak
čistě prakticky. V okamžiku, kdy celá početná rodina žije v jedné
místnosti, osobní auto má běžně devět míst a na základní škole chodí to třídy
padesát a více dětí (do té naší ne, my máme třídy malinkaté), tak si lze
představit, že soukromí není úplně to, co by bylo na denním pořádku. Vylezla
jsem s opuchlejma očima ven, sedla na stoličku a trvalo půl minuty, než za
mnou přišel Dennis, aby se zeptal, jestli jsem v pořádku. Sakra,
potřebovala jsem být sama a vybrečet se. Řekla jsem mu, aby mi prosím dal pět
minut. Odešel. Trvalo dvě minuty, než za mnou poslali svého osmiletého syna: „Why
are you crying? There is food inside, come!“ nedal mi šanci. Sebrala jsem
poslední zbytky energie na to se uklidnit a šla jsem si dát pečený banán a
papáju.
Ráno se ukázalo, že Dennis přece jenom domluvit, že se půjdu
léčit do jiné nemocnice. Jako záminku zvolil, že tam mají wifi, o kterou jako
cizinka stojím. Pro mě za mně. Dala jsem jim sešit s dokumentací z minulé
nemocnice (dokumentace se tu píše do školních sešitů, každý pacient má svůj).
Sestra protočila oči. Za nějakou dobu přišel doktor. Koukl na sešit a točil
očima ještě nějakou dobu. Pak mě uklidnil, že jsem v dobrých rukou, poslal
znovu na testy, a když jsem se vrátila, pořád se mu ještě protáčely oči. Prý
nemám tyfus. Druhá nemocnice jen absolutně neví, co dělá. Doktor mluví
perfektní angličtinou a už jen vizuálně je vidět, že jsem v úplně jiném
prostředí. Jsem jen normálně nastydlá, pravděpodobně viróza. Říkám mu, že jsem
se ráno koukla do krku v zrcadle a našla jsem si na mandlích úplně
příšernej čep. To mi přijde spíš bakteriální. Bylo to ale utržené zrcátko od
auta, které zmenšovalo, tak jsem si ho nemohla pořádně prohlídnout. Kouká mi
chvíli do krku a že prý ne. Až později ten den jsem se prohlédla v zrcadle
na sesterně. Domnělý čep byla rostoucí osmička, od mandlí na tři hony daleko.
Ale já už jsem byla tak vystresovaná, že jsem nebyla schopná do pěti napočítat.
A hlavně v tom zrcátku to fakt byl jen bílej flek někde v puse.
Doktor řekl, že bude lepší, když si tu pár dní odpočinu. Najednou jsem si
nebyla jistá, jestli jsem na ten tyfus neumřela a neocitla jsem se v nebi.
Dostala jsem SVŮJ pokoj. Jsem tu SAMA. Personál dokonce (většinou) KLEPE! Mám
tu koupelnu se splachovacím záchodem evropských tvarů. Sprcha tu není, ale
aspoň je tu dost vody na polejvání ze sudu a dá se dopustit další (když teče).
Na posteli je matrace. V zásuvce elektřina. Instant heaven.
Odpoledne mi doktor Nick zavolal na mobil, jestli se nechci
stavit u něj v kanclu. Tím jsme založili takovou tradici. Chodím si s ním
k němu do kanceláře povídat. Od Kamerunu čekáme, že to je taková díra v Africe,
kde jsou všichni chudí a umírají hlady, nesvítí světlo a jediná mezinárodní
korporace, která se sem jakž takž dostane, je Coca-cola (protože ta se,
přiznejme si, dostane prostě všude. Vsadím se, že když dělal Neil Armstrong
malý krůček pro člověka - velký skok pro lidstvo, došel si jím přímo pro
vychlazenou černou tekutinu.) Doktor Nick je určitě o dost bohatší než já. Má
obrovský, nový, černý džíp, děti mu studují prestižní obory na prestižních
univerzitách a on si tu vede nemocnici a vysokou školu pro sestry a
zdravotnické techniky (kde studuje dobrá stovka, spíš víc, studentů za školné,
které bych já měla dost problém dát dohromady). Ukazuje mi obrovsky zvětšené
fotky jeho rodiny. Když míjí manželku, obligátně se svěřuje, že měl girlfriend,
ale manželce se to moc nelíbilo a tak už jí nemá. Girlfriend tu tak nějak mají
všichni. Fascinuje mě ale, jak rychle se k nim přiznávají. Samozřejmě je
za tím trochu zištnosti, aby se jako zjistilo, jak na to budu reagovat. Stejně
mě to vždycky překvapí. Když si odcházím koupit něco do města, políbí mi doktor
Nick ruku na rozloučenou.
Druhý den už mě nakládá do svého bouráku a bere do hotelu nad
městem na oběd. Je to takový ten podnik, co si strašně roztomile hraje na to,
že je západní, aby mohl být třikrát tak drahý. Nechápejte mě špatně – ráda jím
v místních restauracích a nerozhodí mě, že si třeba musím sama vylovit z hrnce
podivný kus slepice, o kterém jsem neměla ponětí, že na tom ptákovi existuje.
Vadí mi, nebo spíš fascinuje mě, jak ze sebe tento podnik dělá něco, čeho a priori
nemůže dosáhnout, třeba už jen proto, že personál nikdy v pravé francouzské
restauraci nebyl. Mají teplý švédský stůl, který je ale úplně studený, protože
jsme jediní zákazníci. Paní ale říká, že to není problém, ať si nandáme, že nám
to dá ohřát do mikrovlnky. Nandáme si. Na výběr jsou vegetariánské špagety,
ryba a kuře. Volím rybu. Jdem si sednout ke kulatému stolu s bílým (ale
poněkud plastovým) ubrusem až na zem. Leží na něm použité párátko. Paní všechno
dost trvá, ale nakonec dostaneme onu ledovou Coca-colu, bez které by cestování
nebylo cestování. Jídlo nám donese ještě přikryté plastovou fólií, do které
talíř zabalila, než ho dala do mikrovlnky. Důležité ale je, že jsou to dva
talíře na sobě, přece se tu jede pořádná francouzská gastronomie, že jo! Pořád
čekám, že plastovou fólii sama sundá a odnese. Paní ale prostě odejde. Sundám
si jí tedy sama a zmuchlám pod horní talíř. Ženatý doktor Nick, který se při
čekání na mikrovlnku neváhal zeptat, jak že to mám s tím přítelem, se před
jídlem pomodlí a vysvětlí mi, že je katolík. Ryba je prostě upečená, ale moc
dobrá. Po jídle se vrátíme do auta, kde mě doktor Nick vzal za ruku. Musela
jsem se trochu vymluvit, že nechci urazit jeho manželku. Vracíme se do
nemocnice a řešíme, jak dlouho ještě zůstanu. Všem stranám (a zejména straně
sester) je už dost jasný, že jsem vlastně skoro zdravá a není jediný medicínský
důvod, abych byla v nemocnici. Beztak si z ní odcházím, kdy chci a
používám ji trochu jako hotel, kde se vás ale třikrát denně zeptají, kolikrát
jste močili a „Stolice byla?“. Bavím se představou, že jsem ubytovaná v Hiltonu
a recepční se mně vždycky, když jdu okolo, otáže, jestli jsem náhodou
nezvracela. Doktor Nick ale o mně ještě nechce přijít a tak navrhuje, že bych
se měla úplně doléčit a zůstat do neděle. To ale znamená, že budu muset
schovávat paralen. Jednou jsem ho totiž odmítla, protože jsem už neměla
teploty. Od tý doby jsem při každý vizitě za odmítačku léků a místní se nějak
vůbec neumí vyrovnat s tím, že by někdo nedělal něco přesně tak, jak
doktor nařídil. Teď už si ho od sester soucitně beru a pak ho prostě vyhazuju.
Je mi ale dost blbý být v nemocnici, kterou nepotřebuju. To radši doktora
Nicka normálně navštívím. Obávám se, že je čas opustit ráj a vrátit se do
reality. Ona ta realita je totiž taky dost dobrá a byla by škoda jí strávit
něčím, čeho se můžu přesytit v Praze.
Žádné komentáře:
Okomentovat