Několik posledních dní jsem strávila v Meridě, hlavním
městě Yucatánu. Dopřála jsem si tak menší pauzu před tím, než se vydám z komfortní
bubliny turisticky vděčného Mexika do dobrodružnějších zemí Mezoameriky. Vstávala
jsem pozdě a pak jsem celé odpoledne popíjela kafe nebo pivo na stinném dvorku
s palmama. Hostel byl v příjemné, chladné budově snad někdy ze začátku
dvacátého století. Místnosti od sebe oddělovala zeď, která ale dosahovala
jenom asi do dvou třetin výšky domu, pod stropem se tak otvíral velký spojený
prostor. Strop byl vysoko i na poměry někoho, kdo vyrostl na pražských
Vinohradech. Koloniálnímu dojmu pomáhala okna, která sahala až k zemi
a dala se otevřít, aby dovnitř proudil příjemný vánek. Fasáda byla natřená,
stejně jako u všech domů okolo, pestrýma barvama. Každý den jsem si došla na
velké tržiště, kde jsem nakoupila čerstvou zeleninu a ovoce. Avokáda, co se
prodávají po kilech. Žlutý manga, takový ty zralý, sladký, co dostanete jen v zemích, kde se pěstují. Svěže zelený salát a ředkvičky, co
pálí na jazyku stejně, jako pálívaly, když jsem byla malá. V Čechách
už ředkvičky nikdy nepálí. U stánku jsem si koupila čerstvě vylisovaný grepový
džus. A na rybím trhu si dala taco s krevetama. Vůbec se mi nechce tohle
vyklidnění opouštět. Ale už jsem tu dlouho a kdybych zůstala ještě dýl, tak se
nikam nedostanu. Nic naplat, balím cirkus, je čas vyrazit. Je prvního ledna
2016 a rozhodla jsem se, že uzrál čas nechat Mexiko za sebou a vzít to přes
Belize do Guatemaly. Na hranici dojedu nočním autobusem a pak se uvidí.
Z Meridy se dá sjet autobusem do rybářského městečka Celestunu. Žijí tam divocí pelikáni a plameňáci. |
Na autobusáku čekám na nejbližší spoj asi 4 hodiny. Věnuji
se svému oblíbenému koníčku. Moje máma říká, že jsme tak silní, jak silná je
naše baterka. Sama je novinářka a píše na laptopu i během čekání na metro. Hledám zásuvku, abych u ní mohla rozbít základní tábor. Objevné
expedice hledali v podobném případě vodní proud, já hledám proud
elektrický. Jedna vhodná je přímo pod řvoucí televizí a reprákem s opakujícím
se hlášením ve španělštině. Nelíbí se mi. Pokračuji v průzkumu. Mám s ním
rozsáhlé zkušenosti z letiští. I kdyby na ní měla být jenom jedna jediná zásuvka, pak jí
najdu. I za cenu vypojení nápojového automatu. Hledám dráty a vydávám se podle
jejich délky, dokud nedojdu ke zdroji. Úplně jako ti dobrodruzi, pátrající po
prameni. Heuréka. Našla jsem moc pěknou prodlužku, do který je zapojený obří,
několikamertový nafukovací sněhulák. Dvě místa jsou volná. Problém je, že musím
používat redukci pro mexický konektor. Někdy je tak problém se s dalším přístrojem
porovnat. Vytahuji sněhuláka ze zdi. Empiricky jsem tak potvrdila, že je
elektřina nutná nejenom proto, aby pěkně svátečně svítil, ale zejména proto,
aby zůstal nafouknutý. Kompresor přestává vrčet. Nevěřili byste, jak rychle
kolabuje. Celá veselá postava s kloboukem a mrkví místo nosu se vrávoravě
předklání, jako kdyby to včera poněkud přehnala s novoročními oslavami.
Jeho cerebellární funkce je přinejmenším diskutabilní.
Rychle přehazuji zásuvku
do jiné zdířky, kompresor naskakuje, sněhulák se opět staví na svou spodní
kouli. Pak připojuji laptop. Bohužel má nějak volný kontakt s redukcí a
tak je potřeba si s tím trochu hrát, najít tu správnou pozici, kdy začne
nabíjení fungovat. A to je přesně ta činnost, která narušuje kontakt mezi
prodlužkou a sněhulákem. Kolem něj si hrají děti. Mám trochu strach, aby se na
ně nezbortil a třeba je nezavalil. Kontroluju jeho tíhu, ale je to v podstatě
jen plátýnko, masu tvoří jen vzduch. Zoufale se snažím najít pozici, kdy bude
sněhulák stát a notebook se bude dobíjet. Třímetrový sněhulák předvádí
divoký vrávoravý tanec. Mám pozornost celé čekací haly. Konečně! Sedám si na
deku hnusňačku a dělám to, co dělám nejlépe. Kempím při čekání na dopravní
prostředek. Po několika hodinách to balím a chci jít k autobusu. Jenže se
stalo to, co se stane koneckonců vždycky. Ze všech mých kabelů, sluchátek, nabíječek
a spojovaček se udělal jeden velký chumel. Takovej ten uzel, co nejde rozmotat
a nerozumíte tomu, jak může vznikat tak rychle. No a tenhle uzel do sebe zavzal
navíc ještě prodlužku s kabelem od sněhuláka. Gorlický uzel. Vypojuju
sněhuláka, abych ho mohla vymotat, ten jde samozřejmě hned k zemi. Celý
proces začíná na novo. Sněhuláka každou chvíli na moment připojím a dofouknu,
stejně na sobě cítím pohled několika desítek očí. Nakonec se mi to povede. A
sněhulák stojí, zubí se a vysmívá se mé snaze. Potvora jedna plastová! Jsme jen tak silní, jak silná je naše
baterka... A jak silný je náš kompresor.