sobota 2. ledna 2016

Postavíme sněhuláka!

Několik posledních dní jsem strávila v Meridě, hlavním městě Yucatánu. Dopřála jsem si tak menší pauzu před tím, než se vydám z komfortní bubliny turisticky vděčného Mexika do dobrodružnějších zemí Mezoameriky. Vstávala jsem pozdě a pak jsem celé odpoledne popíjela kafe nebo pivo na stinném dvorku s palmama. Hostel byl v příjemné, chladné budově snad někdy ze začátku dvacátého století. Místnosti od sebe oddělovala zeď, která ale dosahovala jenom asi do dvou třetin výšky domu, pod stropem se tak otvíral velký spojený prostor. Strop byl vysoko i na poměry někoho, kdo vyrostl na pražských Vinohradech. Koloniálnímu dojmu pomáhala okna, která sahala až k zemi a dala se otevřít, aby dovnitř proudil příjemný vánek. Fasáda byla natřená, stejně jako u všech domů okolo, pestrýma barvama. Každý den jsem si došla na velké tržiště, kde jsem nakoupila čerstvou zeleninu a ovoce. Avokáda, co se prodávají po kilech. Žlutý manga, takový ty zralý, sladký, co dostanete jen v zemích, kde se pěstují. Svěže zelený salát a ředkvičky, co pálí na jazyku stejně, jako pálívaly, když jsem byla malá. V Čechách už ředkvičky nikdy nepálí. U stánku jsem si koupila čerstvě vylisovaný grepový džus. A na rybím trhu si dala taco s krevetama. Vůbec se mi nechce tohle vyklidnění opouštět. Ale už jsem tu dlouho a kdybych zůstala ještě dýl, tak se nikam nedostanu. Nic naplat, balím cirkus, je čas vyrazit. Je prvního ledna 2016 a rozhodla jsem se, že uzrál čas nechat Mexiko za sebou a vzít to přes Belize do Guatemaly. Na hranici dojedu nočním autobusem a pak se uvidí.

Z Meridy se dá sjet autobusem do rybářského městečka Celestunu. Žijí tam divocí pelikáni a plameňáci.

 
Na autobusáku čekám na nejbližší spoj asi 4 hodiny. Věnuji se svému oblíbenému koníčku. Moje máma říká, že jsme tak silní, jak silná je naše baterka. Sama je novinářka a píše na laptopu i během čekání na metro. Hledám zásuvku, abych u ní mohla rozbít základní tábor. Objevné expedice hledali v podobném případě vodní proud, já hledám proud elektrický. Jedna vhodná je přímo pod řvoucí televizí a reprákem s opakujícím se hlášením ve španělštině. Nelíbí se mi. Pokračuji v průzkumu. Mám s ním rozsáhlé zkušenosti z letiští. I kdyby na ní měla být jenom jedna jediná zásuvka, pak jí najdu. I za cenu vypojení nápojového automatu. Hledám dráty a vydávám se podle jejich délky, dokud nedojdu ke zdroji. Úplně jako ti dobrodruzi, pátrající po prameni. Heuréka. Našla jsem moc pěknou prodlužku, do který je zapojený obří, několikamertový nafukovací sněhulák. Dvě místa jsou volná. Problém je, že musím používat redukci pro mexický konektor. Někdy je tak problém se s dalším přístrojem porovnat. Vytahuji sněhuláka ze zdi. Empiricky jsem tak potvrdila, že je elektřina nutná nejenom proto, aby pěkně svátečně svítil, ale zejména proto, aby zůstal nafouknutý. Kompresor přestává vrčet. Nevěřili byste, jak rychle kolabuje. Celá veselá postava s kloboukem a mrkví místo nosu se vrávoravě předklání, jako kdyby to včera poněkud přehnala s novoročními oslavami. Jeho cerebellární funkce je přinejmenším diskutabilní. 


Rychle přehazuji zásuvku do jiné zdířky, kompresor naskakuje, sněhulák se opět staví na svou spodní kouli. Pak připojuji laptop. Bohužel má nějak volný kontakt s redukcí a tak je potřeba si s tím trochu hrát, najít tu správnou pozici, kdy začne nabíjení fungovat. A to je přesně ta činnost, která narušuje kontakt mezi prodlužkou a sněhulákem. Kolem něj si hrají děti. Mám trochu strach, aby se na ně nezbortil a třeba je nezavalil. Kontroluju jeho tíhu, ale je to v podstatě jen plátýnko, masu tvoří jen vzduch. Zoufale se snažím najít pozici, kdy bude sněhulák stát a notebook se bude dobíjet. Třímetrový sněhulák předvádí divoký vrávoravý tanec. Mám pozornost celé čekací haly. Konečně! Sedám si na deku hnusňačku a dělám to, co dělám nejlépe. Kempím při čekání na dopravní prostředek. Po několika hodinách to balím a chci jít k autobusu. Jenže se stalo to, co se stane koneckonců vždycky. Ze všech mých kabelů, sluchátek, nabíječek a spojovaček se udělal jeden velký chumel. Takovej ten uzel, co nejde rozmotat a nerozumíte tomu, jak může vznikat tak rychle. No a tenhle uzel do sebe zavzal navíc ještě prodlužku s kabelem od sněhuláka. Gorlický uzel. Vypojuju sněhuláka, abych ho mohla vymotat, ten jde samozřejmě hned k zemi. Celý proces začíná na novo. Sněhuláka každou chvíli na moment připojím a dofouknu, stejně na sobě cítím pohled několika desítek očí. Nakonec se mi to povede. A sněhulák stojí, zubí se a vysmívá se mé snaze. Potvora jedna plastová! Jsme jen tak silní, jak silná je naše baterka... A jak silný je náš kompresor.