středa 28. února 2018

Rainbow

“Podle vize stepních indiánů se jednou všichni lidé všech barev a národností spojí v jeden duhový kmen a společně vybudují svět, ve kterém budeme respektovat přírodu, ducha, bohy, naše vnitřní i vnější já a sebe navzájem. Hippie v 60tých letech to pochopili a chodili se k indiánům učit jak žít. Došlo jim totiž, že my sami už to neumíme. Tak začlo Rainbow. Srazy jsou snad v každý evropský zemi, pak je jeden celoevropský, co trvá měsíc, od úplňku do úplňku a USA má samozřejmě také svoje akce. Noci s úplňkem jsou svaté. Po celou dobu mezi nimi se žije čistě, bez masa a bez alkoholu,” vysvětluje mi dredatej kluk v ušmudlané košili v lobby rozpadlého hotelu na Tenerifé a jedním dechem dodává: “Jiný drogy? To samozřejmě ano. Už indiáni používali halucinogeny ke svým rituálům. A nejen drogy, ale i výživa je důležitá. Já jsem třeba skoro frutarián. 80-90% mého kalorického příjmu pochází z cukrů z ovoce. Proteiny mi nechybí. To je totiž největší lobby potravinářského průmyslu. Ti nám tvrdí, že potřebujeme proteiny. Přitom všechny esenciální aminokyseliny jsou v ovoci a z toho si sami zesyntetizujeme to, co potřebujeme. Rozbourat a přestavět přijatý protein stojí tělo spoustu energie. Takhle je to efektivnější. Já to celý studoval, mám vystudovanou biologii.” Potom mě obejme a jde si zapálit jointa.



Vydávám se po schodech pokrytých střepy až do šestého patra a na střechu. Budova Merlin Resort Hotelu je vysoká a zábradlí už na ní dávno není, nebo možná ani nikdy nebylo. Fascinuje mě, že při množství zde konzumovaných drog se zatím nikomu z proměnlivého počtu několika desítek obyvatel nic závažného nestalo. Zato já mám závrať kdykoliv, kdy vylezu nad třetí patro. Hotel je obří, každý si může zabrat svůj pokoj a vyzdobit si ho poloroztrhaným sárí a vonnou tyčinkou. Součástí je free room, kde se každý může obléci ze shromážděného oblečení, guest room, ve kterém jsem dostala postel se zašlou matrací, mantra room, tantra room a cuddle pool room, kde je zašlých matrací na zemi víc než dostatek. V cuddle pool roomu se na nich leží na jedné hromadě, chain smokuje se tráva a haš a posílá plechovka piva. Z té se napiju, joint posílám dál. Stanovila jsem si v životě nový pravidlo. Pokud obývám víc než druhé patro bez zábradlí, tak se marihuany netknu. Ne že bych to jindy nějak zásadně dělala, s čestnou výjimkou horského klášteru v Makedonii, kde jsem se zhulila s Markétou a nějakým Turkem pod obřím do krajiny svítícím křížem a pak jsem se o něj opírala s rozpaženýma rukama a volala něco o tom, že se obětuji za všechny hříchy lidstva. Na střeše je improvizovaná kuchyně. Všichni jsou volaní na food circle. To je společné jídlo, uvařené z jídla, které se získalo dumpster-divingem. Skupina, která se vydala za buskingem se chlubí, že vydělali za hodinu a půl ve třech lidech 15 euro. Peníze si předávají vzduchem a vyměňují za kus haše. V podstatě se jedná o jedinou monetární transakci, kterou jsem v této komunitě zaznamenala. Všechno ostatní se sdílí. Jen tráva se kupuje. Pak se zabalí do jointu a až ten se sdílí. Nejžádanějším předmětem je zde kromě zapalovače malá kapesní váha, kterou se dají snadno odměřit gramové a nižší množství.

Guest Room

Večer sedíme na střeše, pijeme víno, kouříme cigarety a trávu. Lidi se sebe mnohem více dotýkají, objímají se a různě po sobě polehávají. Vzhledem k tomu, že jsem dost kontaktní, tak mi to vlastně přijde dobrý. Je teda třeba překonat to, že se tady evidentně nikdo moc nemeje a všichni bydlí ve špíně v rozpadlym hotelu. Časem si ale vysvětlím, že tak nejhorší, co se dá tímto způsobem chytnout je gastroenteritida a asi teda vši a těch se dá celkem snadno zbavit šamponem a malým hřebínkem, který už mám dávno doma. No big deal. Chvíli se tu vždycky něčeho štítím, ale pak si vzpomenu kolikrát jsem kempovala v pobořený ruině někde v Milovicích, na sobě hadry, spala v prachu a krmila se plechovkou psího žrádla, kterou odněkud dotáhl Argon, protože postapo musí být. Ostatní otevírají heart circle. Debatu, při které je možné se otevřít, vyjádřit své niterné emoce a strachy. Často padají témata jako závislost, duševní onemocnění, šikana ve škole, obecný problém zařadit se do společnosti. Ti lidé rozhodně nejsou hloupí, byť tak jejich naprostá fixace na přítomnost a všeobecná vyhulenost může působit. Ptám se, jestli bydlí jenom takhle od squotu k gatheringu. “Já mám trvalý bydliště na berlínském úřadě, takže jsem oficiálně bezdomovec. Je to dobrý, dostávám takhle navíc nějaký peníze a za ty žiju tady na Tenerifé. Ale já bych stejně nějaký peníze dostával kvůli depresím, jsem vedený jako chronicky nemocný,” odpovídá mi dredáč s bradkou.

Laura's Room. Please donate weed or hash every time you enter. Thank you for your cooperation.

Ráno sedíme u kamínek na starý dříví a vaříme kafe. Najednou někdo najde starý utržený telefonní sluchátko. “Room service? Prosila bych si láhev šampaňského a vejce k snídani,” předstírá do něj holka v dlouhym svetru hovor na hotelovou recepci. Přijde mi to jako dobrý fór, tak rychle skočím do nejbližšího supermarketu a kupuju láhev lacinýho sektu a dvě plata vajec. Donesu to nahoru a za bujarého veselí boucháme bublinky a začínáme vařit. “Ty vejce uděláme tady s těma houbama,” říká mi holka, co předtím předstírala objednávku až na pokoj a mluví o něčem, co vzdáleně připomíná bedly. “A to jsou houby z obchodu, nebo jste je někde našli?” ptám se naivně. “Rostly za hotelem.” “A jsi si jistá, že jsou jedlý?” “Jasně, stoprocentně jistá.” Uděláme tedy vejce s houbama. Nakonec si na poslední chvíli vysvětlím, že tohle je jíst fakt blbost. Po tom, co ostatní houby stejně sní, přijde jiná holka a říká: “Jé, vy jíte ty houby? Ty včera jedla Anna a teď zvrací a je jí fakt špatně.” Kdoví, z čeho Anna zvrací, možností se nabízí hned několik. Ale toto tvrzení přesto vyvolá v komunitě potřebu na to nějak reagovat. Nakonec vyhodí zbytek hub na kompost a Polák Maciej odněkud vytáhne poslední tři tablety aktivního uhlí. Následně se rozhodne, že z lidí, co jedli houby vyberou tři s nejslabším žaludkem a každý z nich dostane jednu vzácnou tabletu. Tím je celá věc uzavřená ke všeobecné spokojenosti.

Obecně je být doktorem v této skupině na bolehlav. Nejsem ani zdaleka freak na čistotu, ale alespoň nějaké základní hygienicko zdravotní poučky mi přijdou jako dobrý nápad. Třeba že věru nelze doporučit konzumovat kuřecí maso v prostředí bez lednice na subtropickém ostrově, zejména pakliže bylo vytaženo z popelnice již včera. Nebo že po zapíchnutí si dlouhého střepu do nohy je dobré myslet na to, kdy jsem měla naposled tetanovku. “To je v pohodě, já si to vypláchla citrónem.” Když se Jan dozví, že jsem doktor, tak toho hned využije a nechá si převázat zahnisanou nohu. Naštěstí s sebou nosím vždy pohotovostní rukavice, tak mu tuto službu ráda poskytnu. “To je super mít tady doktora. Naposled jsme tu měli doktora jen, když jsme předstírali, že ten, kdo má narozeniny je doktor. A vlastně byl doktor jen Ray. A to ani neměl narozeniny,” říká mi nadšeně a jak jinak, než že si potáhne z jointu.

Tajný agent v převleku za hippieka

Členem Rainbow se myslím nestanu. Ne, že bych tomu vlastně nerozumněla. Koneckonců ony ty naše LARPy musí zvenku působit asi tak stejně bizardně. A ve výsledku mají do jisté míry stejný účel. Kompenzujeme si jimi to, co normálně nemáme. Poskytujeme si komunitu lidí, co jsou podobně švihlý. A ačkoliv se nám daří lépe držet takový ty velký kameny, jako je mít práci, peníze a platit zdravotní a sociální pojištění, tak si většina z nás s obecnou společností rozumí asi tak stejně jako Jožka, který právě žehná vonnou tyčinkou prašivé potulné fence, která bydlí v hotelové kuchyni, aby si od ní potom nechal olízat obličej. Jenže mě by z Rainbow jeblo. Je krásný, že se rozhoduje komunitně, všichni si říkají bratře a sestro, každý poskytuje a bere si podle svých potřeb a všichni se neustále zajímají o emoce ostatních a celý je to jedna velká skupinová terapie. Dokonce bych i prominula to new age ezo, který to celý prostupuje, ačkoliv debatu na téma, jak znamení zvěrokruhu ovlivňují naše životy, jsem s vážnou tváří a neurážlivě schopná vést asi tak dvě minuty. Nedala bych ale, jak neefektivní ta společnost je. Třeba ta prašivá fenka. Je celá rozdrbaná od blech a spí na matracích, na kterých všichni sedí a připravují jídlo. “Ten pes potřebuje veterináře. Když už ne navštívit, tak aspoň koupit odčervovací tablety, takovou tu pipetu za krk proti ektoparazitům a když se hodně rozšoupnu, tak injekci proti vzteklině. A nejenom kvůli tomu psovi, ale hlavně kvůli nám lidem, co s ním máme kontakt,” zkouším to pomalu u snídaně. “Taky jsme si to říkali,” dostane se mi odpovědi. Vytáhnu telefon a zjistím, že nejbližší veterinář je 2 kilometry pěšky odsud. Normální by bylo naložit psa do auta a prostě to vyřešit. Nebo tam dojít. “To je dobrý nápad. Můžeme vytáhnout magic hat a vybrat na to peníze,” slyším a říkám si, že se to třeba pohne. Nikdo se ale nemá k tomu, to opravdu udělat. Navrhuju, že to třeba zaplatím a pak můžou vytáhnout magic hat a třeba se mi něco vrátí. Nikdo se ale nemá ani k tomu se zvednout a jít k tomu veterinářovi. “Víš, já mám pocit, že tohle není teď naše mise. Nejdřív to totiž musíme probrat na večerním vision circle, aby se k tomu mohli vyjádřit všichni a každý k tomu mohl něco říct,” schovává se lenost za vznešené komunitní řízení. Vzdávám to. Koneckonců já zvedám kotvy a jestli jsem do teď blechy nechytla, tak už je nechytnu.

Takovej normální rezort. La Caleta

Jedu se podívat ještě na pláž v La Caletě, kde novodobí hippies z celé Evropy tráví měsíce i roky svého života. Kempují ve stanech, přístřešcích z palmy a v jeskyních v černém vulkanickém podloží, asi tak 20 minut pěšky od hotelového rezortního městečka. Kolem rostou kaktusy a jiná subtropicko-tropická flóra. Opálení polonazí lidé sedí u ohně, koukají na moře, mazlí štěňata, hrají na kytaru a kouří trávu. Občas požebrají kolemjdoucího turistu o nějaký to euro. Když na zemi leží pytlíček, tak ho pečlivě prozkoumají, jestli někdo náhodou nepotratil trochu ganji. Celý den, celý týden, celý rok. Nějaký Litevec, u kterýho jsem nechytla ani jméno, mě provází po okolí. Najednou se ke mně bez velkého varování natáhne a začne mě líbat. Setřesu ho a řeknu něco o tom, že volná láska je sice super, ale dneska beze mně a uteču do bezpečí. Sedím na skále, pozoruju bouřící oceán a přemýšlím nad tím, jestli to s tím padesátihodinovým pracovním týdnem, kariérou a londýnským stresem vážně trochu nepřeháním. Aspoň teď mám plán. Ve většině Evropy právě tvrdě mrzne a po facebooku se burcují lidé, aby zakoupili nocleženky. Dochází mi, že jestli někdy budu chtít být bezdomovcem, je to mnohem lepší dělat na Tenerifé než v Praze nebo v Londýně.