V Kedjom-Keku
jsem potkala docela zajímavou komunitní tradici, o kterou bych se s vámi chtěla
podělit. Jungee znamená v místním jazyce setkání. Nepovedlo se mi zjistit,
jestli se pořádají v celém Kamerunu, nebo jenom v oblasti, kde teď sídlím,
třeba časem. Všichni jsme se sešli u místňáka Martina doma. Martin tu provozuje
místo, kde si jde dát pivo a koupit cigarety. Do hospody to má daleko, ale
nikoho to netrápí. Schází se nás asi deset, z toho tak půlku tvoří Češi.
Jungee se koná každé dva týdny. Už začalo období dešťů, takže sedíme uvnitř
dřevěného domku. Tradice velí, že je třeba sehnat nemalé množství palmového
vína, mléčně zakalené tekutiny v kanystru, která chutná trochu jako slabý
burčák, trochu jako lák od kysaného zelé. Upřímně, moc dobrý to není. Ale ani
to nikoho netrápí. Svůj první lok dostanu ochutnat ve zdobené misce udělané
z kokosu, pokračuju s plastovým hrnkem. Každý účastník Jungee má
nárok na jedno pivo, které vzápětí dostávám a zapíjím s ním palmové víno.
Martin mě slavnostně vítá, říká, že je rád, že se madame Tereza rozhodla přidat. Na posílení hloubky svých slov mi dává dárek – druhou flašku piva. Přebírám ji od něj oběma rukama, na znamení toho, že si ho vážím. Dávám si u toho taky pozor, abych neměla nohu přes nohu, to je totiž neslušné. Uklízím jí ale pod lavici, ještě jsem nejedla a alkoholu je na mně najednou trochu moc, což zjišťuju s plnou sílou, když vylézám z temné chatrče do bílého dne, abych si odskočila. Motá se mi hlava a mám ten zvláštní pocit, který se vám stane, když se opijete ještě před setměním. Vracím se právě včas, abych stihla formální část setkání. Je to vážná věc, jde o peníze. Nejprve se přečte, kolik kdo dnes platí. Je to jednoduché, v podstatě všichni mají dát 10 000 franků (1Kč je asi 25 franků). Chvíli se řeší, co se udělá s účastnicí, která se nedostavila, ale jde to trochu mimo mě, palmové víno mě lehce ukolíbává. Matně si pamatuju, že kolem mě někdo nese za nohy dvě živé slepice. Potom každý vytáhne bankovku a dá ji do společného paklíku, sejde se tam 100 000. Školník Peter ho potom vezme obřadně do ruky a (oběma rukama, jak jinak), ho s projevem vděčnosti předá Martinovi. Martin je totiž dnes na řadě, aby peníze dostal. Uzavírá tak celý kruh, který se od příště rozjede na novo a já s ním. Systém je jednoduchý. Každé Jungee se vyberou peníze a vždy je dostane jeden člen, který má zrovna nečekané výdaje, nebo je prostě jenom jeho kolo. Každý tak dostane to, co do jungee vloží, ale má našetřenou větší částku najednou a může si tak koupit něco pořádného. Po tom, co Martin dojatě převezme peníze, jede další kolo. Tentokrát se vybírá 1000 franků na občerstvení na příště. To už se přidávám i já.
Tím jsou podstatné věci uzavřené a začínají se dít věci neméně podstatné. Chlapi přináší banánové listy (pro ty, co neviděli banánovník, jsou obří, oválné a docela tuhé, takže zde slouží jako obal na jídlo nebo prostírání). Na ně dávají to, z čeho za chvíli vznikne kati-katy. Připravuje se tak, že vezmete slepici, zabijete jí a celou, včetně peří, ji hodíte na oheň. Peří ohoří, slepice se upeče a vy ji donesete na banánovník. Potom vezmete mačetu a celou ji rozsekáte na malé kousky. Seberete je a dáte do kotle s připravenou omáčkou z maggi, česneku, koření a dalších ingrediencí, které pro mě ale zatím zůstaly skryté. Následně ji podáváte na talíře s jamanem-jamanem (listí rostliny upravené trochu jako špenát) a fu-fu (kompaktní hmota udělaná z kukuřičné mouky). Všichni jíme, pijeme palmové víno a já si nechám otevřít druhé pivo. Držím ho u toho, přirozeně, oběma rukama. Potom už je čas se zvednout a jít zpátky do školy.
Večer, jakmile se setmí, se rozhoduji, že dnes budu spát na terase a nechám se uspat zvuky nočního lesa. Před usnutím se ještě koukám na kus filmu Blood Diamond, ve kterém rebelové v Sieře Leonne pořádají masakr na všechno, co se hýbe. Říkám si, že to možná není dobrá kulturní náplň pobytu v Africe, ale plně si to uvědomuji až, když mě po pár hodinách spánku budí naši psi. Vehementně štěkají k přístupové cestě, kde září baterka. Boko Haram! Pomyslím si a celá se rozetřesu strachy. Vzhledem k filmu, na který jsem koukala, mi to dává perfektní smysl. Teda jenom do chvíle, kdy se ukáže, že se jedná o školníka Petera, který to poněkud přehnal s palmovým vínem a teď se snaží dohrabat domů. V cestě mu ale stojí zákeřná zamčená brána. Stejně ale nenechávám nic náhodě, beru si svoje spací věci a vracím se pěkně za ostatníma na prkenné patro. Tam jsme totiž, jak známo, před Boko Haram v bezpečí.
Martin mě slavnostně vítá, říká, že je rád, že se madame Tereza rozhodla přidat. Na posílení hloubky svých slov mi dává dárek – druhou flašku piva. Přebírám ji od něj oběma rukama, na znamení toho, že si ho vážím. Dávám si u toho taky pozor, abych neměla nohu přes nohu, to je totiž neslušné. Uklízím jí ale pod lavici, ještě jsem nejedla a alkoholu je na mně najednou trochu moc, což zjišťuju s plnou sílou, když vylézám z temné chatrče do bílého dne, abych si odskočila. Motá se mi hlava a mám ten zvláštní pocit, který se vám stane, když se opijete ještě před setměním. Vracím se právě včas, abych stihla formální část setkání. Je to vážná věc, jde o peníze. Nejprve se přečte, kolik kdo dnes platí. Je to jednoduché, v podstatě všichni mají dát 10 000 franků (1Kč je asi 25 franků). Chvíli se řeší, co se udělá s účastnicí, která se nedostavila, ale jde to trochu mimo mě, palmové víno mě lehce ukolíbává. Matně si pamatuju, že kolem mě někdo nese za nohy dvě živé slepice. Potom každý vytáhne bankovku a dá ji do společného paklíku, sejde se tam 100 000. Školník Peter ho potom vezme obřadně do ruky a (oběma rukama, jak jinak), ho s projevem vděčnosti předá Martinovi. Martin je totiž dnes na řadě, aby peníze dostal. Uzavírá tak celý kruh, který se od příště rozjede na novo a já s ním. Systém je jednoduchý. Každé Jungee se vyberou peníze a vždy je dostane jeden člen, který má zrovna nečekané výdaje, nebo je prostě jenom jeho kolo. Každý tak dostane to, co do jungee vloží, ale má našetřenou větší částku najednou a může si tak koupit něco pořádného. Po tom, co Martin dojatě převezme peníze, jede další kolo. Tentokrát se vybírá 1000 franků na občerstvení na příště. To už se přidávám i já.
Tím jsou podstatné věci uzavřené a začínají se dít věci neméně podstatné. Chlapi přináší banánové listy (pro ty, co neviděli banánovník, jsou obří, oválné a docela tuhé, takže zde slouží jako obal na jídlo nebo prostírání). Na ně dávají to, z čeho za chvíli vznikne kati-katy. Připravuje se tak, že vezmete slepici, zabijete jí a celou, včetně peří, ji hodíte na oheň. Peří ohoří, slepice se upeče a vy ji donesete na banánovník. Potom vezmete mačetu a celou ji rozsekáte na malé kousky. Seberete je a dáte do kotle s připravenou omáčkou z maggi, česneku, koření a dalších ingrediencí, které pro mě ale zatím zůstaly skryté. Následně ji podáváte na talíře s jamanem-jamanem (listí rostliny upravené trochu jako špenát) a fu-fu (kompaktní hmota udělaná z kukuřičné mouky). Všichni jíme, pijeme palmové víno a já si nechám otevřít druhé pivo. Držím ho u toho, přirozeně, oběma rukama. Potom už je čas se zvednout a jít zpátky do školy.
Večer, jakmile se setmí, se rozhoduji, že dnes budu spát na terase a nechám se uspat zvuky nočního lesa. Před usnutím se ještě koukám na kus filmu Blood Diamond, ve kterém rebelové v Sieře Leonne pořádají masakr na všechno, co se hýbe. Říkám si, že to možná není dobrá kulturní náplň pobytu v Africe, ale plně si to uvědomuji až, když mě po pár hodinách spánku budí naši psi. Vehementně štěkají k přístupové cestě, kde září baterka. Boko Haram! Pomyslím si a celá se rozetřesu strachy. Vzhledem k filmu, na který jsem koukala, mi to dává perfektní smysl. Teda jenom do chvíle, kdy se ukáže, že se jedná o školníka Petera, který to poněkud přehnal s palmovým vínem a teď se snaží dohrabat domů. V cestě mu ale stojí zákeřná zamčená brána. Stejně ale nenechávám nic náhodě, beru si svoje spací věci a vracím se pěkně za ostatníma na prkenné patro. Tam jsme totiž, jak známo, před Boko Haram v bezpečí.
Žádné komentáře:
Okomentovat