středa 13. září 2017

Hlava XXII.

Londýn je hostilní prostředí. Většina londýňanů je milá, dává se do řeči. Ptají se mě na jméno, já odpovídám, oni mi nikdy nerozumí, protože Tereza tu není moc obvyklá a ještě jí vyslovují tak, jak se mi to nelíbí. “Tereza, jako vaše premiérka, Theresa May…” opakuji. “Oh, such a cunt. I’m sorry you have to be named the same,” dostane se mi většinou soucitné odpovědi. Jmenovat se tu Tereza je něco jako jmenovat se Adolf. Londýňané jsou milí, ale jejich země ne. Protože je Anglie pořád v EU, tak mi nikdo nemůže zakázat se sem přestěhovat a začít tu pracovat. Můžou mi to ale znepříjemnit tak, že doufají, že se sama seberu a odejdu. Upřímně kdybych sem přijela na blint a neměla dopředu domluvenou práci, tak o tom už tak touhle dobou začnu vážně uvažovat. Jsem tu přibližně týden.


Připadám si jako hlavní hrdina románu, který spojenými silami napsali ve skupině kreativního psaní Franz Kafka, Joseph Heller, Albert Camus a Monty Pythoni. Je to komedie. Alespoň myslím.


Každý den se snažím vyřídit kus paperworku. Už se mi docela hladce povedlo zaregistrovat do GMC (obdoba České lékařské komory). To vidím jako svůj dosud největší úspěch. Rovněž mám od konce září domluvené bydlení a už teď si tam mohu nechat posílat poštu. To je s výhodou, byť se nejedná o potvrzenou adresu. Potvrzená adresa je taková, ke které vlastníte Proof of Adress. Jako Proof of Adress lze užít mnoho dokumentů. Nejjednodušší je výpis z britského účtu. Na to, abyste si v Británii mohli otevřít účet nepotřebujete mnoho. Stačí pas. A Proof of Adress. Pozornější čtenář již začíná chápat. Jako Proof of Adress může sloužit také například účet za energie. Na to, abyste mohli platit energie potřebujete tak nějak bankovní účet. A taky místo, kde platíte energie, což naprostá většina hostelů a sdílených bytů není. Zato nájemní smlouva na pokoj od soukromého vlastníka bytu Proof of Adress nepředstavuje. To by totiž bylo moc jednoduché. Zatím mám v záloze dopis na hlavičkovém papíře, kde se HR nemocnice zaručí za to, že u nich budu pracovat. Pokud se ale nezaručí v tomto dopise i za mojí adresu, pak se nebude jednat o Proof of Adress a budu opět na začátku. Zjistím to zítra, až se vrátí z dovolené jediná žena v celé velké nemocnici, která ví, zda se HR může za mojí adresu zaručit. V opačém případě budu muset spoléhat na to, že jako Proof of Adress budu moci použít dopis o vygenerování National Insurance Number, který by mi měl přijít do pouhých čtyř týdnů.


National Insurance Number je další věc, bez které se tu nehnete. Ačkoliv všude píší, že ho nepotřebujete proto, abyste mohli začít pracovat, dobrá žena v HR kanceláři mě ubezpečuje o tom, že bez něj nebudu moct nastoupit. Zároveň NIN potřebujete k tomu, abyste si mohli otevřít bankovní účet. Bez NIN tak pravděpodobně nemohu získat Proof of Adress, který po mně chce i paní z HR k nástupu. Do toho můj nastávající šéf deklaruje, jak nevidí problém v tom, abych nastoupila ještě tento týden. Snažím se mu říct, že podle informací z HR by to mohlo trvat několik týdnů. “Vždyť není žádný racionální důvod, proč bys nemohla hned nastoupit,” říká mi. V podstatě s ním souhlasím.


Aby vám bylo přiděleno NIN, tak musíte zavolat na telefonní linku (Telefonní linku. Telefonem. Žádný online formulář. Zavolat!), kde vás dvacet minut přepojují na operátora. Do toho hraje hodně dysmorficky změněná vážná hudba. Takový kříženec kakofonie na průměrné berlínské techno party a mým pokusem o to, hrát na housle. Na housle neumím hrát ani trochu. Nakonec se ozve operátor. Musíte vyspellovat přesně své jméno, které se píše hodně jinak, než by Brit odhadl. Vlastním papír, na kterém British Council deklaruje, že mám znalost angličtiny na úrovni C2, ale tohle je na hranici mých možností.  O like Ontario. N like Nebrasca… začínám po zkušenostech s komunikací s prodejci letenek. “C like Charlie. H like the second letter in Charlie,”… dochází mi trpělivost. Nakonec dostanu schůzku na pracáku hned na zítřek. Paní se mně tam ptá na naprosto stejné otázky, na které jsem již nadiktovala odpověď do telefonu. V počítači je překopírované nemá. Celá záležitost s telefonem tak slouží jen jako bariéra pro cizince.

Sedím v hostelu a čekám na zítřek, abych si mohla dojít zažádat o NIN. Všechno mi leze na nervy. Vzpomínám na psychologické experimenty z 80tých let. V 80tých letech muselo být s lidmi něco hodně v nepořádku, protože to, co prováděli bylo fakt hodně úchylný. Třeba vzali psa a pouštěli mu do podlahy jeho klece elektrický šoky. V kleci bylo tlačítko, který když zmáčknul, tak šoky přestaly. Pes se brzy naučil mačkat tlačítko a vyhnout se tak utrpení. Druhý krok byl nechat mu v kleci tlačítko, které ovšem přestalo vypínat pouštěné šoky. Ve třetím kroku tlačítko opět fungovalo, ale pes se ho již ani nesnažil mačkat a místo toho šoky snášel bez nejmenší snahy změnit svojí nezáviděníhodnou situaci. Ležím v hostelové posteli a přemýšlím nad příznaky deprese. Jedním z nich je neschopnost donutit se k osobní hygieně. Dochází mi, že jsem si už dva dny nevyčistila zuby a nedala si sprchu. Ihned po tomto zjištění odcházím do koupelny.


Prohlížím se v zrcadle. Na těle mám spoustu červených teček. Sice pořád nemám Proof of Adress nebo NIN, ale zato jsem chytla štěnice.


Mojí finanční situaci lze i přes veškerý eufemismus označit jako za nejistou. Na jednu stranu píšu noviny, na stranu druhou jsem tuhle nechala pětadvacet tisíc na sociálce za zálohy a hlavně penále, protože se ukázalo, že dle nového zákona musíte při určitém příjmu platit zálohy i za vedlejší činnost. Rozbil se mi laptop a tak jsem si musela koupit nový. Nečekaných výdajů bylo hned několik za sebou. Najednou se stěhuju do jednoho z nejdražších měst na světě a potřebuju kapitál. Na první nájem. Na kauci. Na to, než dostanu první výplatu. Místo toho se mi rozbije mobil.

Na účtě mám stanovený limit na platbu kartou u obchodníků. Dá se změnit jen za pomocí zadání kódu, který vám přijde na mobil. Bez mobilu si tak nejde koupit mobil. Už jsem z těch smyček číslo XXII. unavená.


Potřebuju mobil se dvěma SIM kartama, jednou britskou a jednou českou. Jdu tak do velkého obchodního řetězce s telefony a ptám se, co mi mohou nabídnout. Nemohou mi nabídnout vůbec nic. Ukazuje se, že duální SIM je v Británii nelegální prodávat, dá se koupit jenom online nebo second-hand. Konsternovaně na prodavače hledím, Čekám už leccos, ale tohle ne. Prodavač mi na to povídá: “Víte, ona duální SIM je nelegální ve všech evropských státech, to byste musela někam do Asie.” “Hm,” odpovídám.


V second-hand elektronickém shopu kupuju mobil. Přestává fungovat ještě ten večer.


Kdykoliv mě zklame další britský úředník, kupuji si malou lahvičku Shirazu.


Začínám se uchylovat k alkoholismu.







Na sucho!

Sedím v metru a věnuji se své oblíbené činnosti. Pozoruji lidi kolem. Jsou pozoruhodně sušší. A teď nemluvím o pověstném britském humoru. Ze mně odkapává déšť co na mně napadal cestou na stanici. Přemýšlím, jak to ti lidé dělají. Nevidím žádné složené deštníky, žádné kapuce nebo pláštěnky. Asi adaptace. Vzhledem k tomu, že slušná část se jich narodila v úplně jiném klimatu, tak pravděpodobně negenetická. To mi dává naději, že pode mnou časem taky nebude loužička. Nestálý obyvatel Londýna se pozná nejenom podle toho, že je mokrý, ale taky proto, že chodí v protisměru. To se má tak. Když se řídí na druhý straně, tak se na druhý straně i chodí. To, jak vás už učitelka ve školce učila, že na eskalátoru se vpravo stojí a vlevo chodí, to vás teď zrazuje. Metro přijíždí z druhého konce tunelu, než byste ho čekali. Aspoň že hodiny jdou po směru hodinových ručiček. Od Britů by mě nepřekvapilo ani to. Jdu se nechat zaregistrovat do britské lékařské komory. Na záchodě se nejdřív suším pod sušákem. Přece nebudu mít na fotce v databázi mokrý vlasy.
Slyšela jsem, že je teď v módě, když se pražští intelektuálové převlíkají za prostý lid a píší o tom po internetu. Nerada bych zůstala pozadu. Žiju v nejlevnějším hostelu v Londýně, stojí šest Liber za noc. Pokoj sdílím s jednadvaceti spolubydlícími a do jedné do rána mi za papírovou zdí hraje popová muzika z baru. Ráno rychle típu budík, abych nikoho nevzbudila. Rozhlídnu se, ale není moc koho. Pokoj je skoro prázdný. Všichni už vstali a šli do práce. Taková Barcelona naruby. V Barceloně by byl pokoj taky prázdný, ale jen proto, že se ještě paří, pije sangrie a do postele se dostanete, až když je slunce vysoko nad hlavou. Poznávám svět lidí, co dělají mizerně placenou práci v Londýně. V levných hostelech je jich víc než turistů. Hostely se tomu snaží bránit tak, že mají maximální dobu pobytu čtyři týdny. Potom tam i půl roku nemůžete. Musíte se tak co chvíli přestěhovat. Na druhou stranu jim to asi vlastně taky vyhovuje. Holka na recepci se diví, že tam chci spát jen dvě noci. Hostelů je i tak v Londýně tolik, že se to nějak dá. Důležitý je udělat si ze spodní postele na palandě svůj pokojíček. Rozvěsit si tam kapsáře z Ikey. Dát si tam prostěradlo místo závěsu. A pořídit si špunty do uší. Nevím, kdy se mi podaří nastoupit do práce. Může to trvat dva dny a můžou to být dva měsíce. Přemýšlím, co budu dělat, když se to přikloní spíš k té druhé variantě. Možnost je samozřejmě jet do Prahy. To je ale trochu srabácký. Místo toho bych si mohla najít práci za barem, v kavárně nebo za pokladnou a žít další tři týdny a pět dní v hostelu na Seven Sisters, než se přesunu do hostelu v Tottenhamu. Když to zvládla Saša Uhlová, nevidím důvod, proč bych to nemohla zvládnout i já.