Hell Ride

Ráno mě čekala osmihodinová cesta autobusem z Doualy do Bamendi. Jeli jsme mikrobusem, naše zavazadla byla přivázaná na střeše ve velké hromadě, přikryté plachtou. Dovnitř jsem si vzala jen příruční tašku s počítačem a podobnými cennostmi, která však byla tak velká, že se mi skoro nevešla pod nohy a nepohodlně překážela – tedy, spíš místo pro nohy bylo tak malé. Mikrobus měl původně dvě sedačky nalevo a jednu napravo. Ulička by ale v Kamerunu byla zbytečným mrháním cenným místem v dopravním prostředku a byly tak do ní přivařeny sklápěcí sedačky s nízkým opěradlem. A právě jednu takovou jsem vyfasovala já, takže o nějakém velkém prostoru nešlo mluvit. Namačkali jsme se dovnitř a konečně vyjeli z horkého hlavního města. U dveří ale zůstala stát nějaká paní. Nejdřív jsem si říkala, že na ní nevyzbylo místo k sezení, ale ukázalo se, že se jedná o, mimo západní svět v podstatě všudypřítomnou, autobusovou prodejkyni. Tahle na to ale šla chytře. Ještě stále jsem se nerozhodla, jestli dám prvenství v originalitě jí, nebo tomu pánovi v Hondurasu, co sugestivně vyprávěl o tom, jak dětem dáte všechno, všechno na světě a oni stejně neprospívají! „Krmíte je, šatíte je, staráte se o ně a nic! A můžou za to červy v jejich střevě. Ano, tito červi!“ Načež vytáhl zavařovačku plnou škrkavek ve formaldehydu a najednou si nabízený albendazol koupila půlka autobusu. Tahle paní nejdříve hovořila o lásce k Ježíši. Vedla jakousi improvizovanou bohoslužbu, zpívala se všemi oslavnou píseň a pořád se ptala: „Are we connected?“ Vysvětlovala, že Bůh v srdci je to nejdůležitější, ať už jste třeba student nebo nezaměstnaný. Protože můžete mít fyzickou krásu, bohatství, slávu, ale pokud nemáte víru, nemáte nic. Are we connected? Vyzvala nás, abychom se všichni usmály na oba naše sousedy, protože soudržnost a radost jsou v životě důležité. Po asi deseti minutách potom najednou vytáhla příručku do domácnosti „Pro studenty a nezaměstnané“ a řekla, že Bůh nás miluje a proto pro nás má tuhle báječnou publikaci jenom za 1500 Franků. Kdo si jí koupí? Všichni už věděli, že se musí počkat. Paní dala special promotion a knížka najednou stála jen 1000 Franků. To už si jí koupilo asi pět cestujících. Potom paní vytáhla mýdlo, udělané podle receptu v příručce. Zeptala se, kdo už si ho od ní někdy koupil. Chlapík vzadu se nesměle přihlásil. Prodejkyně toho hned využila a vyzvala ho, aby všem řekl o jejím mýdle cokoliv, ale hlavně hezkého. Mladík nevěděl a prodejkyně spustila: „Look how handsome he is! It is because of the soap! Are we connected?“ Evidentně to fungovalo, také mýdlo si několik cestujících koupilo. A já jsem tak zažila své první propojení s Kamerunci.

Po příjezdu do Bamendy jsem udělala něco, co subjektivně pokládám za jeden z nejnebezpečnějších počinů ve svém životě. Asi bych si na to ale měla zvykat, protože to budu dělat příštích pět měsíců. Dennis mě vyzvedl v Bamendě na autobusáku, jak bylo plánováno. Naložil na motorku moje věci a připevnil je gumovými špagáty. Můj laptop si vzal přes rameno. Najednou jsem si uvědomila, že jsem v šatičkách a chystám se na jízdu na motorce. Nutno dodat, že jsem už tři dny nepotkala ani postel, ani koupelnu, takže moje kognitivní výkonnost nebyla úplně na výši. Poprosila jsem ho tedy, jestli můžu ty špagáty zase rozmotat a vyndat si aspoň bundu a kalhoty. Naštěstí byl shovívavý. Přioblíkla jsem se tedy, ač nevěřící, krátce se pomodlila a připravila se na cokoliv. A pak nastal hell ride. Držela jsem se vzadu svého kufru, jakoby to mohlo něčemu pomoci. Nohy opřené o silně vibrující stupátka. Řítíme se silnicí mezi auty, chodci, Afrikou. Dennis se zkušeně vyhýbá provozu a z dvouproudé silnice tím vytváří přinejmenším tříproudou. Dokonce kličkuje skoro mezi všemi dírami. Skoro. Občas nějakou naberem a motorka poskočí. Vlasy mi vlají ve větru a zacuchávají se do jednoho velkýho smotku. V tu chvíli ještě netuším, že hned další den dokonají zkázu nesčetné páry dětských ručiček, pro které je nejlepší hrou na světě mi zkoušet dělat copánky, hned potom, co si do ruky utřou věčně unudlaný nos. Na hlavě tak budu mít hrozný jezevec, který se s přibývajícími dny v Kamerunu jen posiluje a vytrhávajíc nejhorší uzly, budu snít o kondicionéru. Dennis troubí na každého, na koho to jen trochu jde a každý troubení zase opětuje. Do kopce si to už skoro začínám užívat. Adrenalin z nuly na sto. Najednou zjišťuju, že se směju od ucha k uchu a na zubech se mi usazuje všudypřítomný červený prach. Jenže pak přijde kopec dolů a já jsem zase podělaná strachy. Dole Dennis přibržďuje, aby se se mnou pochlubil svým kumpánům. Prý jsem jeho nová žena. Jedem dál, provoz pomalu slábne, naopak kolem mě se vyloupnou hory. Najednou je klid a Dennis si se mnou začne povídat. Chce zjistit, jak na tom jsem se vztahy. Obratně tedy zvolí konverzační opening: „Is your boyfriend beating you?“ Rozený mistr small talku! Usoudím, že si šťavnaté podrobnosti své ložnice nechám pro sebe a vágně odpovídám, že je na mně moc hodný. Aby taky nebyl, když je fiktivní. Trochu se proklínám, že jsem si zapomněla navléct prstýnek, ale Dennis je fajn a pracuje pro školu často, tak bych mu stejně nechtěla  lhát přespříliš. Dennis mi tak vysvětlí, že by chtěl přítelkyni. Teda, má manželku, ale přítelkyně by bodla. V jednom dechu se pochlubí, že je novopečeným otcem. Synovi je teď jen malinko přes měsíc. Ale ta přítelkyně, to by bylo fajn. Z asfaltky se stala prašná silnice, z té cesta a z té pěšina. Mám pocit, že se kolo motorky musí co nevidět smýknout a my skončíme na boku. Dennis ale nejede poprvé. A jak mi Martin na letišti vysvětlil, motorka se překlápí spíš v období dešťů. Konečně dojíždíme do cíle. Otevíráme bránu a nechávám se přivítat osazenstvem. 

Školu tvoří dřevěná konstrukce, z jedné strany jsou obytné prostory, z druhé pak tři třídy, pod tím je kulatý přístřešek, který tvoří školku. Spí se na prkenném patře ve spacáku, vaří v kuchyni na ohni. Ze všeho nejvíc se chci umýt. Na ohni si tak ohřeju kotel vody a polévám se s ní v koupelně, což je místnost s podlahou udělanou z víček od piva, která má v rohu odtok. Svítím si k tomu petrolejkou. Obecně to tu hodně připomíná letní tábor. Když jsem hotová, dostanu na přivítanou plastový pytlíček s kávovým rumem. Má to objem 3 cl a 48% a je to dost sladký. Mezitím se setmělo. A ve škole se chodí spát a vstává se slepicema. Ačkoliv si na to budu muset zvykat, dneska mi to vůbec nevadí, protože už se sotva držím na nohou. Ráno vstáváme výjimečně v pět a jdeme zkusit poslouchat šimpanze. Zrovna se totiž prý zdržují blízko školy. Venku je ještě tma a úplněk. Jdeme po cestě z kopce dolů, dobíhá nás pes Odito, který formálně patří starostovi, a my se bojíme, že nám je vyplaší. Nenechá se ale zahnat a tak ho necháváme jít s námi. Nemáme moc na vybranou. Přivážeme ho alespoň tkaničkou těsně před místem, kde chceme poslouchat. To ale podceňujeme Oditovu touhu po společenském životě. Během chvíle se utrhne a dobíhá nás. Já už v té době ležím na zemi a poslouchám džungli. Odito mi nacpe čumák do obličeje a dokud se s ním nezačnu kamarádit, nedá pokoj. Šimpanzi už se asi stejně posunuli a pes aspoň hřeje, tak se s nastálou situací snadno smiřuji. V noci tu totiž je docela zima. Nahoře je úplně jiné klima než v Douale. A stačí sejít dolů do údolí a místo spacáku a deky stačí na noc na přikrytí jen šátek. Přitom je to pár kilometrů. Okolo se pomalu rozednívá a les kolem nás ožívá denními zvuky. Voní to tu jako v ZOO, zvířata zanechávají pižmové značky. Kopce jsou vysoké a zahalené do oparu, jakoby se na ně člověk díval přes mléčné sklo. Všechno je zeleno-žluté a suché, období dešťů má přijít až za pár týdnů.  Vracíme se do školy, kde za chvilku začíná vyučování…