Všední den

Stálou adresu nemám už přinejmenším dva roky. Déle, když nepočítám bydlení na Erasmu.  Místo toho si pronajímám postel podle toho, kde se zrovna geograficky nacházím. Všední dny nevedu. Nudí mě. Zuby nehty se bráním přijetí standardního rytmu pracovního týdne. 5-2-5-2-5-2… Od devíti do pěti. Od devíti k pěti.

Místo toho vám popíšu, jak vypadal můj dnešní den. Předem upozorňuji, že se nebude konat žádná zásadní pointa, bude to poněkud rozvleklý a pravděpodobně to nebude pro čtenáře tak zábavný, jako pro aktéra, tedy mně. Nebudu vám tak vyčítat, když odpadnete. Ale byl to den, který byl přesně takový, jaké je chci mít. A vlastně mi nepřijde špatně tu vedle anekdotálních cestovatelských historek přiblížit i to, jak vypadá moje běžné modus operandi. Kdybych teda vedla něco, jako běžné.

Ráno jsem vstala až těsně před devátou. Dala jsem si kafe a vyšla na valladolidskou ulici. Slunce už pořádně pálilo, tak jsem si mázla tváře krémem. U pouličního stánku jsem koupila tři tacos, s kuřetem, salsou verde a cibulí. Mohla bych se po nich utlouct. Vozík má na jedné straně pracovní plochu, na druhé, oddělené plexisklem, se jí. Pozorovala jsem cvrkot kolem a snažila se sníst taco tak, aby ho většina neskončila na tričku. Takhle ve stoje je to větší výzva, než by jeden řekl. Následně jsem pokračovala až k nejbližší cenote. Cenote jsou krasová jezírka, kterých je po Yucatánu všude plno. Některá jsou otevřená, jiná vypadají spíš jako jeskyně. Z okrajů se do nich spouští dlouhé kořeny stromů, které tak získávají vláhu. Voda je čistá, tmavě modrá a plavou v ní černé ryby. Plaváním v cenote jsem nahradila ranní sprchu. Ono se tu stejně nemá moc smysl sprchovat, jak mi vysvětlila majitelka jednoho hostelu. V tomhle počasí je to tak do deseti minut vlastně úplně jedno, protože jste zase znova ulepení od potu. Na mokré plavky natahuju oblečení, protože se není kde v soukromí převléci. Jdu přes město zpátky do hostelu a zlobí mě, že mi uschly vlasy dřív než kalhoty, takže to teď už nevypadá, že jsem plavala, ale že jsem se prostě počůrala.

V hostelu sbalím svou krosnu, které říkám familierně cirkus, a ještě se vybíhám podívat na španělský klášter z 16. století. Baví mě, jak jsou tu všechny koloniální sakrální stavby opevněné, kamenné, bytelné. Vevnitř nacházím obří barokní oltář, dochovalé španělské střelné zbraně a hlubokou studnu. Kromě toho v klášterní zahradě pobíhají krocani. Nikdy jsem si vlastně nevšimla, jak moc zábavný zvíře je takový krocan. Od zobáku jim visí takový blemcátko, mají disproporčně malou hlavu a vydávají hudravé zvuky. Počítám, že ten krocan o mně smýšlí podobně. V hostelu si házím na záda cirkus a vyrážím hledat mikrobus, collectivo, který mě odveze na ruiny Ek Balam. V mayštině to znamená něco jako černý jaguár, nebo taky hvězdný jaguár. Najít takové collectivo ale není jen tak. Všichni vás totiž informují, že collectiva už takhle odpoledne nejezdí a musíte si vzít taxíka. Dostávám se do spínu. Taxíka nechci, pro mně samotnou by to vyšlo moc draho. Sedám si na batoh a tvářím se pasivně agresivně na sbíhající se taxikáře. Splín zaháním zmrzlinou. Ještě než jí stihnu dojíst, problém se vyřeší sám, jak to tak během cestování bývá. U krajnice staví moc pěkné collectivo, řidič mě bere dovnitř a odváží mě na Ek Balam. “To teda za to vstupný nestojí,” říkám si, když míjím dvě na mayský ruiny spíš průměrné stavby.

Hlavní loď kláštera ve Valladolidu

klášter ve Valladolidu

Modlitební stolek může být evidentně i na podstavci pod šicí stroj

klášter ve Valladolidu připomíná spíš pevnost

Vánoční stromeček může vypadat různě

Nejenom já mám cirkus!

Najednou zajdu za stromy a otevře se přede mnou obří akropole. Na vrchol vedou příkré, úzké schody. Na prostředním odpočívadle nacházím dokonale zachovalé vstupy do chrámu nebo co, zdobené sochami lidí, bohů, zvířat. A pak dojdu na vrchol a všude kolem mně, do 360 stupňů, není vidět nic jiného, než zelený les. Jediné, co z něj kouká, jsou vrcholky těch dvou ruin, co mě prve tak zklamaly. Jiný svět, jiná planeta. Překvapuje mě, že není vidět moře. Sedím nahoře dost dlouho, protože je to tam prostě dobrý. Tak dlouho, že bere za své plán dneska dojet do Meridy. Místo toho si skočím ještě k jedné cenote, co je hned vedle Ek Balam. Během jednoho dne tak navštěvuji hned dvě místa, co by se mohly směle zařadit do první desítky nejkrásnějších sladkovodních koupaček, co jsem dosud navštívila. Škoda jenom, že je tam tolik lidí.

Nad světem

Slunce už sestupovalo docela nízko k obzoru a bylo tak potřeba do toho šlápnout. Chci pokračovat do městečka Tizimin, měla by tam být další dost dobrá kostelopevnost. Collectiva ale zase nikde. Rozhodnu se jít pěšky k nejbližší velké křižovatce a cestou třeba něco stopnout. Najednou za sebou slyším motorku. Motorka zastavuje hned vedle mně a na ní sedí kluk oblečený v tradičním mayském oblečení. Přes den se fotí s turisty. Teď mi říká, ať si naskočím. Chvíli zpochybňuji svou schopnost porovnat se na motorce i s cirkusem, ale pak si vzpomenu na Afriku a přehazuju nohu přes sedadlo. Je to zase bizár. Svištím si to tak na motorce s krosnou a mayským válečníkem. Proč ne. Ale neříkejte mi, že tam nahoře není Bůh, který to celý režíruje.

Na křižovatce se loučíme a já přemýším, co dál. Asi budu muset stopovat, collectiva už se moc netváří. A zůstat tu sama přes noc na křižovatce nebude o moc bezpečnější. Do kapsy si dávám protimalarický repelent. Z toho, jak se mi jednou dostal do očí vím, že to je chemická zbraň hromadného ničení. Lepší než pepřák. Výstřih si zahaluju do plážového šátku. Ještě než to ale stihnu udělat, už vedle mě zastavuje desperadobus. Dveře od zavazadlového prostoru otevírá ještě za jízdy a jak brzí, tak se mu práší od kol. Je to scéna jak z Harryho Pottera, prostě pro mně přijel záchranný autobus, co se ukáže, když někdo potřebuje pomoct. Dost bych se divila, kdyby řidič nebyl Stan Silnička. Dovezl mě až do Tiziminu, ve kterém ale jak se ukázalo není pořádný hostel. Koukla jsem se tak na pokraji tmy na ten kostel (za to ten výlet stál) a chytla večerní autobus zpátky do Valladolidu. A teď sedím v baru na náměstí, piju ledovou margaritu a černý pivo, co se jmenuje příznačně Bohemia Obscura, pokukuju po Italech z hostelu u vedlejšího stolu (ale z New Orleans vím, že to ještě tři roky nemá cenu) a píšu si deníček. Nebyl to špatný den.