pátek 25. prosince 2015

¡Somos amigos!


Mexiko je hrozně dobrý. Fakt. Po dvou týdnech v USA je jako balzám na duši. Je tu prach. A chaos. Všechno je barevný. Někdy jasně, někdy pastelově, ale barevný. Nebe je přes den šmolkový a večer růžový. Palmy jsou zelený, stejně jako křoví a prales. Moře je tyrkysový, písek světlý a dohromady tvoří pohled jak z pohledu. Po ulici chodí ženy v tradičních bílých šatech, vyšívaných obrovskými květy. Neodolám a za chvíli si kupuji stejně ozdobenou čelenku. Muži chodí v klobouku. Když se o budově říká, že je stará, pak už je tu po staletí. Ne po desetiletí, a to ještě v tom lepším případě, jako na Floridě. Staré budovy jsou buď ruiny mayské kultury, nebo španělské koloniální kostely. Obojí je báječné. Lidem v žilách koluje horká krev, na ulici mě zdraví a přejí mi pěkný den bez toho, aby se mi zároveň snažili něco prodat. Začala jsem se učit španělsky. Je to nezbytnost. Es necesario. A zároveň mě to hrozně baví. Polovinu slov už totiž vlastně znám, buď z angličtiny, nebo z latiny, nebo tak nějak z češtiny. Během chvíle se naučíte pár spojek a už jste schopní vést konverzaci. V přítomném čase prostém. Ale konverzaci. A ruku na srdce, kdo v Karibiku nežije prostě v přítomnosti?



Nejlepší škola jazyka je si jít s někým popovídat. Za tímto účelem volím místní salón. Jedná se o jednoduchou nálevnu, od ulice opticky oddělenou takovými těmi lítačkami jak z westernu. Vevnitř je plno, vzduch je ulepený od potu a rozlitého piva. A testosteronu. Ostré mexické slunce zrovna zapadlo. Ve výčepu jsem jediná žena, ve vedlejší místnosti jsem napočítala holky celkem dvě. Objednávám si pivo. Una cerveza, ¡por favor! Z balíčku v kabelce vytahuju padesát Pesos a natahuju ruku přes bar. Ještě než je stihnu podat vrchnímu, zjišťuji, že pivo už je zaplacené. Od vedlejšího stolu na mně mávají veselí chlapíci. Rozhovor začínám obligátním disclaimerem „No soy Americana, soy de la Republica Checa“. Nemám nejmenší tušení, jestli mám všechny koncovky dobře, ale nikdo nevypadá, že by mi to chtěl vyčítat. “Hablo Español un poquito...” přiznávám něco, co je všem už dávno jasné.


Turistka v jejich baru je ale tak zábavné vytrhnutí z každovečerní chlastačky, že mám kolem najednou hlouček kámošů, co nadšeně volají “¡La Republica Checa! ¡Checoslovakia! Říkají mi co dělají, ukazují mi fotky svého domu, vánočního stromečku, rodiny. Do dvou minut letí na stůl zip sáček naplněný bílým práškem. Tady se ví, co je to fiesta. Kokain odmítám, ale místo toho mi přistává na hlavě klobouk. Moji amigos se se mnou nadšeně fotí. Příchází valladolidský učitel. El maestro de esculia primaria. Potřásám mu rukou. Potřásám si rukou s půlkou lokálu. Na mobilu chválím video, na kterém José z ranče jezdí na koni. Říkám Josému, že jeho kůň je dobrý. Tienes bueno caballo. Bohužel, celý večírek dopadá jediným možným způsobem. První nabídky kvalitního sexu dostávám přibližně tak s posledními doušky třetinky piva. Zvedám kotvy. S expresivně zvednutou rukou nad hlavou zvolávám ¡No quiero el nuevo! Nechci přítele! Amigos se smějí a uvolňují mi cestu ven. A pak že je pro samostatně cestující holku America Latina moc nebezpečná!






2 komentáře:

  1. Mexiko je krásné.
    Předpokládám, ty fotky a zážitky jsou ze severní části Mexika? :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Tak ne, už jsem to našel... Valladolid, Yucatan. :-)

    OdpovědětVymazat