Mexiko je hrozně dobrý. Fakt. Po dvou týdnech v USA je jako
balzám na duši. Je tu prach. A chaos. Všechno je barevný. Někdy jasně, někdy
pastelově, ale barevný. Nebe je přes den šmolkový a večer růžový. Palmy jsou
zelený, stejně jako křoví a prales. Moře je tyrkysový, písek světlý a dohromady
tvoří pohled jak z pohledu. Po ulici chodí ženy v tradičních bílých šatech,
vyšívaných obrovskými květy. Neodolám a za chvíli si kupuji stejně ozdobenou
čelenku. Muži chodí v klobouku. Když se o budově říká, že je stará, pak už je
tu po staletí. Ne po desetiletí, a to ještě v tom lepším případě, jako na
Floridě. Staré budovy jsou buď ruiny mayské kultury, nebo španělské koloniální
kostely. Obojí je báječné. Lidem v žilách koluje horká krev, na ulici mě zdraví
a přejí mi pěkný den bez toho, aby se mi zároveň snažili něco prodat. Začala
jsem se učit španělsky. Je to nezbytnost. Es necesario. A zároveň mě to hrozně
baví. Polovinu slov už totiž vlastně znám, buď z angličtiny, nebo z latiny,
nebo tak nějak z češtiny. Během chvíle se naučíte pár spojek a už jste schopní
vést konverzaci. V přítomném čase prostém. Ale konverzaci. A ruku na srdce, kdo
v Karibiku nežije prostě v přítomnosti?
Nejlepší škola jazyka je si jít s někým popovídat. Za tímto
účelem volím místní salón. Jedná se o jednoduchou nálevnu, od ulice opticky
oddělenou takovými těmi lítačkami jak z westernu. Vevnitř je plno, vzduch je
ulepený od potu a rozlitého piva. A testosteronu. Ostré mexické slunce zrovna
zapadlo. Ve výčepu jsem jediná žena, ve vedlejší místnosti jsem napočítala
holky celkem dvě. Objednávám si pivo. Una cerveza, ¡por favor! Z balíčku v
kabelce vytahuju padesát Pesos a natahuju ruku přes bar. Ještě než je stihnu
podat vrchnímu, zjišťuji, že pivo už je zaplacené. Od vedlejšího stolu na mně
mávají veselí chlapíci. Rozhovor začínám obligátním disclaimerem „No soy
Americana, soy de la Republica Checa“. Nemám nejmenší tušení, jestli mám
všechny koncovky dobře, ale nikdo nevypadá, že by mi to chtěl vyčítat. “Hablo
Español un poquito...” přiznávám něco, co je všem už dávno jasné.
Turistka v jejich baru je ale tak zábavné vytrhnutí z
každovečerní chlastačky, že mám kolem najednou hlouček kámošů, co nadšeně
volají “¡La Republica Checa! ¡Checoslovakia! Říkají mi co dělají, ukazují mi
fotky svého domu, vánočního stromečku, rodiny. Do dvou minut letí na stůl zip
sáček naplněný bílým práškem. Tady se ví, co je to fiesta. Kokain odmítám, ale
místo toho mi přistává na hlavě klobouk. Moji amigos se se mnou nadšeně fotí.
Příchází valladolidský učitel. El maestro de esculia primaria. Potřásám mu rukou.
Potřásám si rukou s půlkou lokálu. Na mobilu chválím video, na kterém José
z ranče jezdí na koni. Říkám Josému, že jeho kůň je dobrý. Tienes bueno
caballo. Bohužel, celý večírek dopadá jediným možným způsobem. První nabídky
kvalitního sexu dostávám přibližně tak s posledními doušky třetinky piva.
Zvedám kotvy. S expresivně zvednutou rukou nad hlavou zvolávám ¡No quiero
el nuevo! Nechci přítele! Amigos se smějí a uvolňují mi cestu ven. A pak že je
pro samostatně cestující holku America Latina moc nebezpečná!
Mexiko je krásné.
OdpovědětVymazatPředpokládám, ty fotky a zážitky jsou ze severní části Mexika? :-)
Tak ne, už jsem to našel... Valladolid, Yucatan. :-)
OdpovědětVymazat