Rays from Above

Update z Kamerunu: Vzhledem k neshodám osobního charakteru jsem se rozhodla pokračovat po vlastní ose.

Prvním krokem bylo najít si bydlení. Chci v Bamendě zůstat ještě tak dva, tři týdny, abych mohla dodělat nějaké rozjeté věci. I napsala jsem doktorovi Nickovi, jestli by o něčem nevěděl. Od kamarádky Nadege jsem věděla, že platí za pokoj 10 000 CFA měsíčně (asi 400 korun) a je hodně basic (což mi nevadí) a na dost zapadlém místě (což bych se bála). Rozhodla jsem se, že za těch pár týdnů tedy obětuji kolem 30 000 CFA, s důrazem na bezpečnost. Doktor Nick se činil a během jednoho dne mi psal, že mi našel báječné, „absolutely secure“ místo. Píšu si s mámou a ta se mi směje, jestli nechci rovnou bydlet na policejní stanici. Doktora Nicka mám potkat v St. Louis, protože majitel bytu odjel do Bafutu a vrátí se až zítra, takže dneska přespím v nemocnici, která tak zůstává mým oblíbeným hotelem. V nemocnici má doktor Nick zrovna nějaký meeting v aule, tak že tam mám dojít. Sedla jsem do taxíku a nechala se dovézt do St. Louis. Na sesterně jsem si nechala baťoh (taková recepce) a dozvěděla  se, že meeting je ve skutečnosti křest knihy jedné ze sestřiček. Blížím se k aule (takové konferenční centrum). Před vchodem je dokonce registrace jak na kongresu, studenti-brigádníci v bílých košilích a černých kalhotech, musím se zapsat na registrační arch. Následně mě jeden student doprovází, aby mi ukázal místo, kde se můžu posadit. Nabídne mi pití, donese až ke stolku, dostanu sendvič (podobnost s kongresovým hotelem čistě náhodná) a celou dobu mě oslovuje madam. Powerpoint promítá na stěnu obálku knihy „Rays from above“ a vedle vysmátou fotku autorky, jak ji drží v ruce. V místnosti je obrovská sešlost, moderuje moderátorka, zpívá zpěvačka, sponzoři sponzorují. Má to grády. Zpěvačce teda omylem pustí hudbu, ještě než dojde na podium, takže je zoufale moc vidět, že to jede na playback. Publikum se ale chová jako by si toho nevšimlo, nadšeně tleská a aplauduje. A do toho sedím já a snažím se udržet vážnou tvář. Ono je to totiž zase docela bizár, najednou se objevit uprostřed křtu pravděpodobně nábožensko-duchovní knížky uprostřed Kamerunu. Ve skutečnosti v tu chvíli vůbec ani nevím, o jakou knihu se jedná, jediné vodítko poskytuje promítaný slide. Najednou kolem mě prochází autorka, a když mě vidí, tak se ke mně nadšeně vrhne a děkuje mi, že jsem přišla. Já mám ale dojem, že jsem ji zatím nepotkala. Tohle je totiž hrozně ošemetné. Rozpoznávání tváří máme nejvyvinutější u lidí stejné rasy a upřímně řečeno i doma se mi dost často stává, že někoho sice znám, ale neumím si ho zařadit. Tady jsem ale zoufalá. Neustále dělám faux-pas, protože někoho zařadím špatně, nezdravím, i když se známe, nebo naopak zdravím, ačkoliv je to někdo úplně cizí. Je to ještě ztížené o to, že se k vám nadšeně hlásí úplně cizí lidi na ulici a představí se mi tak tolik nových lidí, že to prostě nejde sledovat. Usoudím, že jsme se s autorkou poznaly, když jsem byla v nemocnici a gratuluji ke knize. Podobně se ke mně během křtu přitočí i Nadege, kterou taky hned nepoznám, má úplně jinak udělané vlasy než normálně. Ach jo. Moderátorka začla obcházet lidi jednoho po druhém a posílat je dopředu. Nevím přesně proč, ale trochu se bojím, aby mě neposlala taky a já neudělala hroznou ostudu, protože ani nevím, co mám tam vpředu dělat. Už je skoro řada na mně. Srdce se mi celé rozbušilo, ale naštěstí mě zachránil doktor Nick, který mě také přišel pozdravit a moderátorku ode mě poslal pryč. Po akci se za ním prý mám stavit. Mezitím jsem zjistila, že vpředu probíhá autogramiáda a nechala si od Nadege donést podepsanou kopii, takže už vím, že Rays from Above je sbírka poezie. Radši jí tu nebudu hodnotit, to nechám na vás. Co mě ale fascinuje je, že tady se evidentně všem moc líbí. Jasně, určitou roli v ocenění literatury hraje vzdělání, ale zrovna tady sedím na půdě vysoké školy, byť hodně technicky orientované. Obecně jsem v Kamerunu vypozorovala velký smysl pro kýč. Pro lesklé stuhy na plastikových květinách. Pro patetická hesla. Pochodování v průvodech. S naším sarkasmem se to pěkně tříská.

Abych to trochu vydejchala, došla jsem si po skončení celé slávy koupit ananas a pivo. Pivo jsem přelila do plastové flašky. Ze dvou důvodů. Zaprvé vás flašky odnikud nenechají odnášet, protože jsou zálohované – a placení zálohy konečným zákazníkem tu nějak není zvykem. A za druhé jsem to pivo chtěla propašovat do nemocnice tak, aby nebylo nápadný. Ležet v nemocniční posteli, koukat na seriály a pít z petky pivo, tomu říkám sobotní večer! Ráno jsem musela obligátně počkat, než se všichni vrátí z kostela. Před polednem tu v neděli nejde vyřešit vůbec nic. Potom mě doktor Nick vyzvedl, že mě zaveze na to báječné místo, kde odteď budu bydlet. Jedeme na kopec, v podstatě až mimo město, dokud nedojedem k oplocené, opevněné budově. Ptám se doktora Nicka, co vlastně dělá ten jeho kamarád. „Je to policajt. Má byt na policejní stanici, kde má volný pokoj, tak tě tam nechá bydlet. Chtěla jsi něco bezpečnýho, máš to mít,“ říká, když projíždíme obří železnou bránou. Myslím, že máma se podělá smíchy, až to uslyší. A já koneckonců taky. V Čechách jsem nějakou dobu bydlela na nádraží, v Kamerunu jsem k tomu přidala základku, nemocnici a policejní stanici. Z veřejných institucí mi myslím chybí už jen hasičárna, knihovna a poslanecká sněmovna. Co myslíte, že se stane, až se jim tam objevím z baťůžkem na prahu?  

Moje policejní stanice

V tomhle domečku bydlím