Jak se stát funkcionářem

Po dvou dnech na policejní stanici mi napsal Kenneth, jestli se s ním nechci vydat za Oku do vesnice Dom, kde pracoval ve své první neziskovce a každý měsíc se tam vrací, aby na ní dohlídl. Kenneth je botanik, je vzdělaný, chytrý, moc fajn a jeden z mála místních, které pokládám za skutečné přátelé, ne jen za lidi, se kterými zdvořile smalltalkuju. Kenneth je také opravdový gentleman. Díky němu s plnou silou zažívám, co jsme jako ženy s emancipací ztratily. Otevírá mi dveře, stará se o mně a neustále trvá na tom, že bude platit, kvůli čemuž vedeme četné spory. Na druhou stranu mi Kenneth taky dokazuje, že ztráta gentlemanských ohledů je dost férová cena za to, co jsme emancipací získaly. Když mi bylo v Domu špatně a chtěla jsem jet do hotelu, hned mě chtěl jet na motorce doprovodit a pak se vrátit zpátky na pivo, jen proto, aby mi otevřel dveře. „Ale Kennethe, co kdybys mi místo toho dal klíče a přijel, až to tu dokončíš?“ povídám a on na to: „Jenže co kdyby se ti nedařilo ty dveře otevřít?“ Už dlouho jsem si nepřipadala pokládaná za tak nekompetentní, jako když jsem sesedla z motorky (řidič si ode mě, na Kennethovu instrukci, jak jinak, nenechal zaplatit) a hladce otočila klíčem v zámku. Neřekla bych v noci. V noci tu házím za hlavu veškerou hru na západní feministku a nadšeně se nechávám doprovázet až domů. Ale byl bílý den. Další den o tom s Kennethem diskutujeme. Dostaneme se ke kvalitě hotelu, kde bydlíme. Říkám, že je úplně v pohodě (což taky je, až na incident s generátorem, který mi kouří do pokoje a kluk co to tu obsluhuje, s tím odmítá cokoliv dělat). Kenneth mě ale začne přesvědčovat, že nejsem v pohodě, že to jen tak říkám, jako typická žena. Já ale opravdu v pohodě jsem, nedaří se mi mu to nicméně vysvětlit. Odpoledne mi bylo zas blbě a měla jsem chuť na ovoce. Ve vesnici jsem na trhu žádný neviděla a tak jsem poprosila Kennetha, jestli kdyby někde viděl ananas, tak ať mi ho vezme. Přidala jsem větu, ať se tím rozhodně moc nezatěžuje, prostě kdyby na něj náhodou narazil, protože už se známe, že jo. Long story short. Kenneth do operace ananas zatáhl další dva kluky, kteří mi z místa, kde se pěstují, dovezli na motorce dva obrovský ananasy. Zaplatit si je ode mně samozřejmě nenechali. Prozaické vysvětlení by bylo, že se mě Kenneth snaží sbalit. Kdyby to tak ale bylo, tak už měl nespočetně příležitostí, kdy jsme spolu byli sami, nalití tak akorát. Nicméně, nikdy se o nic ani náznakem nepokusil. Myslím, že Kenneth se tak prostě k holkám chová. Poslední příslušník svého druhu, kriticky ohroženého gentlemana.

Když prší, je třeba zakrýt korbu plachtou

Abych se vrátila k cestě do Domu. Sraz byl v poledne a vyjeli jsme už v půl třetí, což je na kamerunský poměry úspěch. Jedeme obří Toyotou s korbou vzadu, konečně ten správnej auťák. Kromě mně a Kennetha ještě John z neziskovky ANCO, který řídí. Omlouvají se mně, že nás nečeká zrovna „smooth journey.“ „Do I look like I prefer my life smooth?“ ptám se na to já. Jedeme krásnou krajinou vulkanického původu, s ostrými vrcholy a hlubokými, strmými údolími. Sem tam vodopád. Jednotlivé ostrovy hor od sebe oddělují široké roviny. Všude se pasou ovce, kozy a krávy. Po nějaké době dojedeme do městečka Ndop, kde zastavujeme, abychom počkali na zbytek konvoje, jak dvouvozidlový útvar nazývají Kenneth s Johnem. Sedáme si do hospody a protože mám hlad, chci si koupit kuře. Paní mi ho ukazuje a sama mu moc nevěří, říká něco jako že už je od rána. Dávám si ho stejně, čímž jsem získala novou životní zkušenost, která zpětně hodnoceno vypadá jako samozřejmá. Když už tu i prodejce přede mnou říká, že tomu jídlu nedůvěřuje, je blbost ho jíst. Mohla jsem se tak vyhnout dvoudenní gastroenteritidě. Ale co už, není první a pravděpodobně ani poslední. (Poznámka autorky: V době psaní textu jsem ještě nevěděla, že kuře je v tom nevinně. Skutečným viníkem byl totiž komár, respektive prvok. Ano, mám malárii.) Začíná pršet. Pro ty z vás, kdo neví, jak moc prší během období dešťů, sdělím, že prostě leje jako z konve. V podstatě jako když pustíte sprchu. Sedíme vevnitř v kamerunskym baru a pijeme palmový víno, otevřenýma dveřma sleduji to boží dopuštění venku. Víno v Ndopu je mnohem lepší než to, co jsem pila na njangee, vůbec nechutná jako voda od kysaného zelí, spíš jako málo sladký burčák. Taková palma je hrozně užitečná rostlina, ze které lze získat spoustu věcí. Palmové víno se stáčí z její vrchní části, kde se odsekne ten kus, ze kterýho by jinak vyrůstaly plody. Odebraná tekutina už je alkoholická, ideální je jí nechat ještě dvě hodiny před konzumací dokvasit. Tímto způsobem lze získat tři litry z jednoho odběrového místa denně a jde to točit tak, že údajně opravdu dostanete asi 90 litrů za měsíc (což se mi zdá dost neuvěřitelný, ale prodávám, jak jsem koupila). Pokud nic neodseknete, vyrostou vám plody (palm nuts), které se dají buď přímo jíst, nebo z nich jde vylisovat „red oil“, tedy surový palmový olej se specifickou pachutí, který se tu hojně používá. Pachuti se dá víceméně zbavit rafinací, vznikne pak olej světlý, podobný našemu slunečnicovému. Kromě toho palma poskytuje dřevo, dá se použít na výrobu nějakých vláken, jestli jsem to dobře pochopila, a její listy jsou výborné jako košťata. A nejlepší na palmě je, že v ní žijí nutričně velmi zajímavé larvy brouků.

Včelařka z Domu

V Kumbe sjíždíme z velké silnice a přecházíme na polňačku. Auto skáče po kamenech jako pominutý a bude to dělat přibližně další tři hodiny. Cestou jen jednou zapadneme na mostku mezi vyjeté koleje, ale naštěstí se nám povede Toyotu poměrně rychle dostat ven. Do Domu dojíždíme už dávno za tmy, v baru si dáváme ještě nějaký piva a jdem spát. Ráno mi Kenneth ukazuje vesnici a aktivity, které organizace ANCO poskytuje. Podporují konzervaci přírody tím, že založili „komunitní les“, do jehož ochrany aktivně zapojují místní obyvatelstvo. Snaží se zavádět techniky dlouhodobě udržitelného zemědělství a rozšiřují včelaření, které je kromě pozitivního ekonomického aspektu také výrazně ekologické. Založit úl je záležitost, kterou si může dovolit v podstatě každý. Med se potom dá docela dobře prodat za peníze, což se rozhodně nedá říct o každé plodině. V Kamerunu jsou totiž peníze komodita sama o sobě, která má vyšší cenu než je jejich nominální hodnota, což poněkud popírá důvod, proč jsme si je jako společnost pořídili. Zemědělci generují produkty, kterými se buď přímo živí, nebo je mezi sebou vyměňují jako naturálie. Spoustu věcí si ale lze koupit jenom za peníze, ať už sofistikovanější zboží, dopravu, nebo třeba lékařskou péči. Peníze mi tu tak připomínají něco jako tuzexové bony. A med je kvalitní vexlák. Kromě toho ale včelaři mají vyšší potřebu chránit vegetaci, protože je dobrá pro včely. Zároveň nemusí tolik vytěžovat krajinu zemědělstvím, protože už tak mají dobrý zdroj příjmu. Včelařka z Domu, která má 10 úlů, se mi svěřila, že na medu vydělá 60 000 CFA měsíčně (asi 2500 Kč), což je dost dobrý, když si vezmete, že minimální plat za povětšinou fyzickou práci je 27 000 CFA. Navíc včelařit mohou i ženy a tato aktivita tak má velký emancipační potenciál. Ženský z Domu jsou na to náležitě hrdé, včelaří jich asi padesátka. 

Hrdost místních obyvatel na své produkty mám koneckonců možnost na vlastní oči pozorovat na páteční slavnosti. Je to velký mecheche. Na hřišti od základky vyrostly stříšky, pod nimi jsou vyrovnané barevné plastové židle. Naproti, na zápraží školy, jsou další židle a křesla pro honoraci. A že jí tu nebude málo. Zástupci organizace ANCO, ochranáři lesa, zástupkyně městské rady, zástupci z lokální pobočky ministerstev zemědělství a forestry and wildlife (jo, jsem líná to překládat), jejich manželky, kněz… a dokonce má přijet i „správce“ oblasti. Celá sláva má začít v devět a fakt, že začala v půl jedný, pořád pokládám za úspěch. Během čekání se uchyluji pod strom s notebookem, potřebuji něco dopsat. Najednou mě obklopí asi 30 dětí z místní základky. Koukají na mně, jako bych byla první běloch, co v životě vidí (což asi nejsem, ale i v Bamendě tu potkáte bělocha tak jednou za dva týdny). Kruh kolem mě se neustále uzavírá. Vypínám laptop a bavím se s nimi, ale upřímně řečeno mi z toho jde trochu husina po zádech. Sahají mi na vlasy, aby se ujistili, že i na dotek jsou stejně divný jako na pohled. Ptají se, jestli jim ukážu své děti. Říkám jim, že nemám děti. Upřímně se tomu podivují. „No, víte, mně je teprve 25, já jsem ještě na děti mladá,“ říkám a společně se povedenému vtipu zasmějeme. Prolomí se tak ledy, které ještě víc rozbořím tím, že je naučím hru „Dobrý den, pane pojďte ven.“ Jenže jsem taky naivní, že jo, když si myslím, že to nějak uběhám. Všechny děti, včetně těch fakt malejch holčiček mě vždycky chytnou. Nakonec to vzdávám, koneckonců za chvíli už opravdu začne ta velká sláva. 

Posadím se do normálního publika pod pergolou. Pořád mi tu ale někdo přisuzuje statut, který mi nepřísluší, na základě toho, že jsem bílá. Na slavnost jsem se přijela podívat vlastně jako turista, ale neustále mi někdo děkuje a tváří se, jako bych měla v ANCO nějaký zásluhy. Lidi se se mnou chtějí fotit, potřásají mi rukou jeden za druhým. Stejně jako kdekoliv jinde v Kamerunu nemám chvilku jen pro sebe, kdy bych třeba jenom šla. Je mi to dost trapný, ale to je asi tak všechno, co s tím mohu dělat. Usadím se na židli, když tu moderátor do mikrofonu vyhlásí, že přijíždí ten správce a že ho následující lidé mají jít přivítat. Pak zahlásí několik jmén lidí, kteří tu opravdu něco dělají a „The Czech volounteer girl, who is smiling in the front row“. Auto je už téměř u tribuny, takže nemám žádnou možnost tuto poctu odmítnout. Chtě nechtě se zvedám, rudá jak rajče, a jdu potřást rukou místnímu papalášovi v béžové uniformě.

Potom si všichni zazpíváme národní hymnu, pomodlíme se, proběhne řada proslovů, jejichž dobrou polovinu obsahu tvoří zdvořilostní fráze (Kamerunci si na zdvořilostní fráze obzvláště potrpí, včetně obligátního oslovení sir/madame) a zvolí se nový zástupce vesnice pro les. Občas se stane, že se na mně některý Kamerunec obrátí s žádostí o radu, jako kdybych byla nějaká morální autorita. Doktor z Ndopu má například potíž s tím, že je jeho přítelkyně o 3,5 roku starší než on a že to jeho rodina a okolí špatně přijímá. Ukázal mi fotku a ptal se, co si o tom jakože myslim. Jako hlavní argument proti této paní udával, že za 15 let jí bude 46 a třeba bude už v menopauze (sic!) a on bude stále mlád. Během dne jsem také získala funkci porotce v soutěžní zemědělské výstavě (rovněž k té jsem přišla jako slepý k houslím). Musela jsem tak ohodnotit očíslované vzorky a vybrat kupříkladu ten nejlepší kýbl kukuřice z deseti úplně stejných kýblů kukuřice. Protože jsem neměla sebemenší páru, jaká kritéria zvolit, dostávaly body zejména zeleniny, který vtipně vypadaly, nebo jsem je viděla poprvé v životě. A nebo ta hodně divná věc číslo 127, co vtipně vypadala a zároveň jsem ji viděla poprvé v životě. Pravděpodobně to bylo něco jako obří, obří brambora, ale nebylo to pravidelný, ale spíš tvaru mořskýho korálu. Tu jsem myslím svým hlasem dokonce propašovala do finále, ačkoliv se na ní ostatní porotci tvářili spíše skepticky. 

Vyberte nejlepší kukuřici!

Plodina č. 127 v popředí v červeném škopku

Některé kulturní střety tak zvládám docela dobře, jinde mi to jde hůř. Určité faux-pas jsem udělala, když jsem v přítomnosti Fona (něco jako starosta vesnice, ale velmi tradiční role, spíš takový král vesnice vyvolený nadpřirozenými silami) nejdřív stála ve dveřích a potom jsem měla propagační kšiltovku neziskovky ANCO nasazenou kšiltem dopředu. Tak nějak by vás přirozeně napadlo, že když už to má význam, tak by mohl být urážlivý kšilt dozadu, ve stylu problémové mládeže ze sídliště 90. let. Chyba lávky. Tradiční pokrývky hlavy totiž nic jako kšilt nemají a fona tak uráží, že zasahují do obličeje. Kšiltovku jsem si prďácky otočila a krizi jsem zažehnala. Nutno dodat že jako večerní film volím tématicky diktátora.

Rays from Above

Update z Kamerunu: Vzhledem k neshodám osobního charakteru jsem se rozhodla pokračovat po vlastní ose.

Prvním krokem bylo najít si bydlení. Chci v Bamendě zůstat ještě tak dva, tři týdny, abych mohla dodělat nějaké rozjeté věci. I napsala jsem doktorovi Nickovi, jestli by o něčem nevěděl. Od kamarádky Nadege jsem věděla, že platí za pokoj 10 000 CFA měsíčně (asi 400 korun) a je hodně basic (což mi nevadí) a na dost zapadlém místě (což bych se bála). Rozhodla jsem se, že za těch pár týdnů tedy obětuji kolem 30 000 CFA, s důrazem na bezpečnost. Doktor Nick se činil a během jednoho dne mi psal, že mi našel báječné, „absolutely secure“ místo. Píšu si s mámou a ta se mi směje, jestli nechci rovnou bydlet na policejní stanici. Doktora Nicka mám potkat v St. Louis, protože majitel bytu odjel do Bafutu a vrátí se až zítra, takže dneska přespím v nemocnici, která tak zůstává mým oblíbeným hotelem. V nemocnici má doktor Nick zrovna nějaký meeting v aule, tak že tam mám dojít. Sedla jsem do taxíku a nechala se dovézt do St. Louis. Na sesterně jsem si nechala baťoh (taková recepce) a dozvěděla  se, že meeting je ve skutečnosti křest knihy jedné ze sestřiček. Blížím se k aule (takové konferenční centrum). Před vchodem je dokonce registrace jak na kongresu, studenti-brigádníci v bílých košilích a černých kalhotech, musím se zapsat na registrační arch. Následně mě jeden student doprovází, aby mi ukázal místo, kde se můžu posadit. Nabídne mi pití, donese až ke stolku, dostanu sendvič (podobnost s kongresovým hotelem čistě náhodná) a celou dobu mě oslovuje madam. Powerpoint promítá na stěnu obálku knihy „Rays from above“ a vedle vysmátou fotku autorky, jak ji drží v ruce. V místnosti je obrovská sešlost, moderuje moderátorka, zpívá zpěvačka, sponzoři sponzorují. Má to grády. Zpěvačce teda omylem pustí hudbu, ještě než dojde na podium, takže je zoufale moc vidět, že to jede na playback. Publikum se ale chová jako by si toho nevšimlo, nadšeně tleská a aplauduje. A do toho sedím já a snažím se udržet vážnou tvář. Ono je to totiž zase docela bizár, najednou se objevit uprostřed křtu pravděpodobně nábožensko-duchovní knížky uprostřed Kamerunu. Ve skutečnosti v tu chvíli vůbec ani nevím, o jakou knihu se jedná, jediné vodítko poskytuje promítaný slide. Najednou kolem mě prochází autorka, a když mě vidí, tak se ke mně nadšeně vrhne a děkuje mi, že jsem přišla. Já mám ale dojem, že jsem ji zatím nepotkala. Tohle je totiž hrozně ošemetné. Rozpoznávání tváří máme nejvyvinutější u lidí stejné rasy a upřímně řečeno i doma se mi dost často stává, že někoho sice znám, ale neumím si ho zařadit. Tady jsem ale zoufalá. Neustále dělám faux-pas, protože někoho zařadím špatně, nezdravím, i když se známe, nebo naopak zdravím, ačkoliv je to někdo úplně cizí. Je to ještě ztížené o to, že se k vám nadšeně hlásí úplně cizí lidi na ulici a představí se mi tak tolik nových lidí, že to prostě nejde sledovat. Usoudím, že jsme se s autorkou poznaly, když jsem byla v nemocnici a gratuluji ke knize. Podobně se ke mně během křtu přitočí i Nadege, kterou taky hned nepoznám, má úplně jinak udělané vlasy než normálně. Ach jo. Moderátorka začla obcházet lidi jednoho po druhém a posílat je dopředu. Nevím přesně proč, ale trochu se bojím, aby mě neposlala taky a já neudělala hroznou ostudu, protože ani nevím, co mám tam vpředu dělat. Už je skoro řada na mně. Srdce se mi celé rozbušilo, ale naštěstí mě zachránil doktor Nick, který mě také přišel pozdravit a moderátorku ode mě poslal pryč. Po akci se za ním prý mám stavit. Mezitím jsem zjistila, že vpředu probíhá autogramiáda a nechala si od Nadege donést podepsanou kopii, takže už vím, že Rays from Above je sbírka poezie. Radši jí tu nebudu hodnotit, to nechám na vás. Co mě ale fascinuje je, že tady se evidentně všem moc líbí. Jasně, určitou roli v ocenění literatury hraje vzdělání, ale zrovna tady sedím na půdě vysoké školy, byť hodně technicky orientované. Obecně jsem v Kamerunu vypozorovala velký smysl pro kýč. Pro lesklé stuhy na plastikových květinách. Pro patetická hesla. Pochodování v průvodech. S naším sarkasmem se to pěkně tříská.

Abych to trochu vydejchala, došla jsem si po skončení celé slávy koupit ananas a pivo. Pivo jsem přelila do plastové flašky. Ze dvou důvodů. Zaprvé vás flašky odnikud nenechají odnášet, protože jsou zálohované – a placení zálohy konečným zákazníkem tu nějak není zvykem. A za druhé jsem to pivo chtěla propašovat do nemocnice tak, aby nebylo nápadný. Ležet v nemocniční posteli, koukat na seriály a pít z petky pivo, tomu říkám sobotní večer! Ráno jsem musela obligátně počkat, než se všichni vrátí z kostela. Před polednem tu v neděli nejde vyřešit vůbec nic. Potom mě doktor Nick vyzvedl, že mě zaveze na to báječné místo, kde odteď budu bydlet. Jedeme na kopec, v podstatě až mimo město, dokud nedojedem k oplocené, opevněné budově. Ptám se doktora Nicka, co vlastně dělá ten jeho kamarád. „Je to policajt. Má byt na policejní stanici, kde má volný pokoj, tak tě tam nechá bydlet. Chtěla jsi něco bezpečnýho, máš to mít,“ říká, když projíždíme obří železnou bránou. Myslím, že máma se podělá smíchy, až to uslyší. A já koneckonců taky. V Čechách jsem nějakou dobu bydlela na nádraží, v Kamerunu jsem k tomu přidala základku, nemocnici a policejní stanici. Z veřejných institucí mi myslím chybí už jen hasičárna, knihovna a poslanecká sněmovna. Co myslíte, že se stane, až se jim tam objevím z baťůžkem na prahu?  

Moje policejní stanice

V tomhle domečku bydlím