Divoký tanec

Věřím na to, že lidé mají superschopnosti. Ne, že bychom uměli lítat, cestovat v čase nebo zastavovat kulky ve vzduchu a pak mezi nimi uhýbat. Někdo ale cítí, kudy tečou peníze. Nikdy se v byznisu neztratí. Jiný na cokoliv šáhne, na to má talent. Moje nevyžádaná superschopnost, kromě přitahování zvláštních situací, je, že kdykoliv se jakýkoliv umělecký soubor rozhodne vytáhnout někoho z publika, je poměrně slušná šance, že to budu já. Což je, když nad tím tak uvažuju, vlastně podmnožina přitahování bizáru. Naposledy se mi to stalo v Praze, když jsem šla na představení 120 dní sodomy od Depresivních dětí toužících po penězích. Z publika tehdy vytahoval chlapec v overallu s vystřiženou dírou na zadku, pod kterou měl tanga. Na nohou vysoké jehly. Seděly jsme v první řadě a všichni ho sledovali trochu vyděšeně, takovým tím pohledem „hlavně ne mně“. Vydržel na nás upřeně koukat dobrou půlminutu, dokud jsem, nervózně se ošívajíc na sedačce, omylem nekopla do plechovky od piva. Bylo to jasný. Na prknech, která znamenají svět, se mě potom před vyprodaným sálem dotazoval, jaké mám zkušenosti s análníma praktikama.

Tentokrát jsme šly na festival africké kultury, který se tu v Limbe právě koná. Zaujal nás taneční soubor, který byl oblečený v barvě kamerunské trikolóry, na černé kůži kontrastní fleky, udělané bílou hlinkou, hrozně dobře tancovali a bylo to prostě moc dobrý na pohled. Protože na mně pražilo sluníčko, koupila jsem si u místní prodejkyně úplně nejvíc příšerný, kýčovitý slamák s obrovskou krempou (zvykejte si na něj, od srpna spolu budeme pravidelně navštěvovat náplavku). Koukám se tak na ten tanec a asi už tušíte, co se stalo. Najednou mě jeden z kluků, ten v zeleném, bere za ruku a než se stihnu rozkoukat, stojím uprostřed kola diváků a chce se po mně, abych tancovala. Spustí se hurónský smích. Je to dost bžunda, koukat na bílou holku v obřím slamáku, jak se snaží napodobit africký styl a taneční soubor kolem ní, zase v zájmu zábavy, napodobuje naopak její pohyby. Registruji několik foťáků, mobilů a I-Pad, kterým mě evidentně natáčí na video. To tu ještě nebylo, že jo! V duchu oceňuju, že sem internet ještě moc nepronikl a pravděpodobně se tak okamžitě neobjevím na youtube. Exibicionisticky si přece jenom trochu popularity vychutnám, před tím, než se vrhnu do bezpečí za hradbu diváků. Týpek v zeleným mi ukazuje zvednutý palec. Aspoň, že se tentokrát nikdo neptal na ty anální praktiky.  

Festival v Limbe je něco mezi festivalem v Riu a Spartakiádou. Říznuté Afrikou.

Správný titulek musí přitahovat pozornost... takže... Šimpanzí mláďata!

Asi nejbáječnější věc, která v Limbe je, je záchranné centrum pro zvířata (Limbe Wildlife Centre). Vypravili jsme se tam samozřejmě podívat. Pro návštěvníky vypadá jako ZOO s výběhy pro obrovské množství primátů, kromě toho se ale podílí na celé řadě projektů. Rovnou se přiznám, že jsem tam dneska byla poprvé a samozřejmě nejsem odborník na jejich aktivity – ale tenhle blog je o mých subjektivních zážitcích a myslím, že to tak vlastně chcete.

Vlastní fotky zase nemám, takže vás (nejen z tohoto důvodu) odkážu na jejich stránky, případně na facebook, kde je máte stejně v mnohem lepší kvalitě:

http://www.limbewildlife.org/

https://www.facebook.com/limbewildlifecentre?fref=ts.  

A sem vám dám alespoň něco ilustračního, aby bylo jasný, jak ta zvířata vypadají.

"Young male chimp" by Frans de Waal, Licensed under CC BY 2.5 via Wikimedia Commons 

Prošli jsme pokladnou a vydali se k výběhům. Po pravé straně přes potok mají prostornou probíhačku šimpanzi. Na kraji cestičky, ze které jsme je pozorovali, má každý z nich medailonek s mikropříběhem, jak se do centra dostal. Leitmotivem je, že mu pytláci zastřelili matku na bushmeat a mládě, na kterém je masa málo, prodali někomu jako domácí zvíře. To pak žilo v příšerných podmínkách, dokud si toho někdo nevšiml, nenahlásil to a lidoop nebyl zabaven a předán do stanice. Šimpanz je chráněné zvíře skupiny A, nesmí tedy být loven, prodáván, kupován nebo držen v zajetí. Za porušení se chodí do vězení, ale jak poznamenal o ochraně přírody jeden Kamerunec na minulém Jangee, „In Cameroon, the law is on the paper.“ Úplatkem se dá vyřešit leccos. Mezi medailonky mě zaujal příběh mláďěte, které si koupila kdoví od koho francouzská turistka. Sama ho do centra druhý den přinesla na zádech a žádala, aby ho nechali si hrát s ostatními, že si ho prý zase večer vyzvedne. Dopadlo to samozřejmě tak, že jí zvíře bylo zabaveno, ale fascinuje mě míra její ignorance. Vedle nás jsou otevřená vrátka a procházíme jimi přímo ke kleci s dalšíma šimpanzema. Koukáme na ně z půlmetrové vzdálenosti, Danče se jeden snaží učesat vlasy větvičkou. Nicméně se ukazuje, že branka byla otevřená omylem a nevědomky jsme vlezly do návštěvníkům nepřístupné části. Omlouváme se a prý to nevadí, nemohli jsme to vědět. Ale stejně. Byla jsem od šimpanze na dotek daleko. Procházím se pomalu dál a pozoruji, jak se opice chovají ve skupině. Ostatní jsou rychlejší a tak jsem najednou sama. Přicházím k výběhu plnému drillů. Zrovna dostávají krmení, snáší se na ně jako míčky červené, žluté a zelené koule. Někteří je chytají ze vzduchu a s kořistí utíkají na vyvýšená místa, kde jim je nemůže nikdo sebrat. Chlapík, co potravu přehazuje z kolečka přes plot, se ke mně blíží. Zajímá mě, co dostávají dobrého a tak se jdu podívat. Jsou to egg plants (což je v překladu lilek, ale tohle jako lilek nevypadá, spíš jako tvrdá rajčata). S chlapíkem se dáváme do řeči. Nechává mě házet egg plants přes plot, což s úsměvem od ucha k uchu dělám. Neziskovku, se kterou tu jsem, samozřejmě zná. Zakecáváme se a Glenn mě postupně provádí celou stanicí a říká mi o místních zvířatech hrozně moc zajímavých věcí.

Začínáme právě u drillů. Ve výběhu jich je prý 102. Z toho více než 50 se narodilo tady v centru: „Protože se jedná o kriticky ohrožený druh, necháváme je se volně množit i v zajetí. Zas tak volný to ale není. Každá samice může mít maximálně čtyři mláďata, potom jim zavádíme subdermální hormonální antikoncepci, abychom zachovali alespoň nějakou genovou diverzitu,“ vysvětluje mi Glenn. Najednou kolem nás projde samice drilla. Venku před plotem. Ptám se Glenna, jestli utekla. Prý ano, ale nevadí to. Mají dvě samice útěkářky, ale na krmení je vždycky zavolají zpátky a ony se vrátí. Horší je to se samcem. Jsou obecně větší a mají výrazně růžovomodře zbarvený zadek. Jeden z nich taky rád utíká. Nikomu sice neubližuje, ale sedí u cesty za stromem a straší návštěvníky. Musí ho tedy držet v ubikaci s uzavřenou střechou. Ostatně, podobně jsou na tom i šimpanzi, za kterými jsme omylem vlezli přes otevřená vrátka. Jsou to ti chytřejší z tlupy. Tak chytří, že se naučili utíkat. Výběh je oplocen elektrickým ohradníkem, ale jenom některé dráty jsou pod proudem. No a tito šimpanzi se naučili, které to jsou, a lezli jen po nenabitých drátech. Museli je tak izolovat od ostatních, protože by se to navzájem naučili. „To je docela blbá daň za inteligenci, že vás zavřou do stísněnějšího výběhu,“ říkám a přemýšlím nad paralelama s lidským světem.

"Drill Lincolnparkzoo" by Grendelkhan, Licensed under CC BY-SA 3.0 via Wikimedia Commons

Drilly z Wildlife Centre v Limbe čeká zajímavá budoucnost. Brzy, prý do dvou let, je přesunou do chráněného volného přírodního prostoru. Bude jim tak umožněno žít mimo ZOO. Navíc se tím v centru uvolní místo pro gorily, které je už nutně potřeba. Aby mohli být drillové vypuštěni, je nutné všem udělat zdravotní prohlídku. Glenn je zná jménem a pozná je od sebe. Prý jsou to jeho nejmilovanější opice, ačkoliv by si jako ošetřovatel neměl dělat oblíbence. Má tak přehled v tom, že prohlídku už absolvovalo 89 z nich. Ty ostatní se ale nedaří chytit, protože už vědí, že když šli na prohlídku všichni okolo, čeká je to taky. A veterináře nemá nikdo rád, to je jasný. Kdykoliv otevřou ošetřovatelé dveře, uteče zbývajících 13 opic nejdál, kam jen jim plot dovolí. Glenn tedy říká, že teď dělají v prohlídkách pauzu, tak na měsíc, aby se na to v opičí komunitě zapomnělo. Pak se udělá zákeřný výpad a zbývající delikventi se pochytají a zkontrolují. „Zatímco dospělí drillové jsou spíše klidnější, mláďata nemají stání,“ komentuje Glenn a ukazuje mi opičata, jak utíkají od mámy na prolézačku. Matky si mezitím dělají svoje a zdánlivě si jich nevšímají. Každá z nich ale umí naprosto přesně rozeznat křik vlastního mláděte, a kdyby jim drobné šarvátky přerostly přes hlavu, matky okamžitě zakročí a peroucí se mláďata od sebe odtrhnou.

Postupujeme k betonovému okruží, uprostřed kterého bydlí krokodýl nilský. Vzpomínám na zbytky svého gymnaziálního vzdělání a ptám se Glenna, jestli mají také ty symbiotické ptáky. Mrkne na mně a řekne, ať se kouknu nahoru. Strom nad mou hlavou je posetý hnízdy snovačů. Samečci jsou zářivě žlutí, samičky tak nějak okrové. „Nevíme, jak přesně spolu snovači a krokodýli komunikují, ale jakmile jsme našeho krokodýla přesunuli sem do výběhu, během krátké doby se přesunuli i snovači z celého okolí. Nikde jinde je tady nenajdeš,“ říká mi a doplňuje pikantnosti z partnerského života těchto ptáků. V době páření splete samec z trávy hnízdo tvaru palčáku s děravým palcem, zavěšené na strom. Potom si před něj sedne a natřásá se. Samice se na hnízdo podívá a buď se jí líbí a spáří se s ním, nebo má výhrady a samec musí začít znovu a doufat, že se mezitím samice nespáří s nikým jiným. Hnízda na stromě jsou tak směsí těch užívaných a těch, které samice označily za nevyhovující k výchově potomstva. Ale zpět ke krokodýlovi. Postrach bažin, který se živí jakýmkoliv masem, které se mu dostane dost blízko, dobrovolně otevírá svou zubatou hubu a nechává snovače, aby mu zobáky čistili zuby. Snovači se tak najedí a krokodýl pravděpodobně nepodlehne potíži s chrupem. Tento vztah je ale vyvinutý jen s krokodýlem nilským. Dwarf crocodile (česky to neumím) se snovači nepeče. Kdo ale mimochodem se snovači peče, je kůň nahoře ve škole. Také na něm věčně sedí ptáci a vyzobávají mu parazity.

Přesunujeme se k výběhu šimpanzích mláďat. Glenn mi je představuje. Jsou tam čtyři mladí lidoopi do přibližně pěti let a jeden starší, s pohnutým osudem. Jedná se o šimpanzího samce, kterému jako většině zde přítomných pytláci zabili matku. Pravděpodobně při pádu ze stromu, který následoval, se poranil a ochrnul od krku dolů. Intenzivní fyzioterapií a expozicí ostatním opicím se u něj povedlo docílit poměrně dobré rehabilitace, chodí a užívá i horní končetiny. Přesto po umístění do normálního výběhu byl vystaven takové agresi ze strany tlupy, že ho museli přesunout zpět, aby to vůbec přežil. „Šimpanzi jsou nesmírně hraví a milí tak právě do věku pěti let. Pak se z nich stávají poměrně agresivní zvířata se složitými vztahy v rámci skupiny. Právě to si řada lidí, co je chtějí chovat doma, neuvědomuje,“ upozorňuje Glenn a jde až za mláďaty. „Mám tady naprosto příšerný pracovní podmínky. Vážně, je to hrozný. V pracovní době si povinně musím hrát dvě hodiny denně se šimpanzatama,“ mrkne na mně a rozesměje se. Říká ale taky, že si musí dávat pozor, aby nezanedbával právě dospělého ochrnutého samce. Když si prý nepohraje i s ním, tak je smutný a žárlí. Opička Madame k nám natahuje tlapku (Nebo ruku? Jsou na tom nehty a vlastně to do ruky nemá vůbec daleko) s prázdnou petflaškou. Sice mají ve výběhu fontánku s vodou, ale prý mnohem raději pijí z petflašek. Glenn si jí od ní pod plotem bere a naplňuje jí čerstvou vodou z kohoutku. Ve flašce je ale díra. Ihned nabízím svojí petku, co mám v kabelce a daruji tak Wildlife Centru svojí materiální podporu. Glenn ji plní vodou, zavře víčkem (šimpanzi si jí přece umí otevřít) a podává Madame, který to ale sebere jiná šimpanzice. Glenn tak ve výběhu nachází jinou láhem a před Madame na ní ukazuje prstem. Ta okamžitě pochopí, pro flašku doběhne a donese nám jí, aby se jí dostalo tekuté odměny. Glenn mi taky vypráví, že si šimpanzi umí flašky sami i z fontánky naplnit, ale jde jim to jenom večer, když je větší tlak vody. Kromě toho také umí vzít ovoce s velkým podílem vláken, namáčet ho do vody a ždímat si ho do pusy (Nebo tlamy? Já už tady vážně nevím…).

"Mandril" by I, Malene. Licensed under CC BY 2.5 via Wikimedia Commons 

Procházíme kolem mandrilů, nejbarevnějších opic se zadkem jak kdyby si sedli do vodovek. Teda jenom samci, samice jsou, jak to tak bývá, zbarvené decentněji. Glenn láká alfa male k plotu kusem chutného listí, abych si ho mohla zblízka prohlídnout. Samec ho bere a odnáší si ho do stínu přístřešku, kde ho sdílí se samicí v říji. To se pozná podle toho, že má celou zadní část těla nateklou a překrvenou, jako by měla u zadku růžový balón. Necháváme jim trochu soukromí a postupujeme ke gorilám. Gorily mají dva poddruhy, Cross River a Western Lowland (doufám, že to píšu správně a nechtějte po mně, jak se to překládá). Cross River už je skoro vyhubená a ve stanici mají jednu samici. Ptám se na to, jestli se spolu navzájem mohou rozmnožovat. Technicky prý ano, ale vytváření hybridů není žádoucí, protože lze jen těžko odhadnout, co to do budoucna udělá. V sousedním výběhu je samotný samec. Je to prý proto, že právě dospěl a snaží se bojovat se samcem dominantním. Takové souboje ale mohou být dost tvrdé a ošetřovatelé se o něj bojí. A tak je raději drží odděleně. Když totiž nechali minule jiného samce bojovat, skončilo to zlomenou holení a sedmi měsíci v sádře. Lidoopi jsou ale nesmírně zvědaví a pacienta tak celou dobu zajímalo, co je pod sádrou ukryto. Sedm měsíců tak na něj musel někdo 24 hodin denně koukat, jestli si znehybnění nesundavá. A takový zápřah služeb prý byl únosný tak maximálně jednou. Celé centrum teď přemýšlí o tom, jak situaci vyřešit. Prý pomůže snad právě přesunutí drillů do přirozeného prostředí, čímž se uvolní velký výběh a gorily tak půjde rozdělit.

Docházíme na konec okruhu. Doháníme ostatní a Glenn nám ještě ukazuje zázemí centra. Pravidelně se tam udávají výukové projekty pro místní děti. Také zde se ví, že bez vzdělání obyvatelstva, které v jedinečné kamerunské přírodě bydlí, se její ochrana dělat nedá. V Glennově kanceláři visí plánek pražské ZOO a její ředitel je zde v Limbe prý docela pravidelným návštěvníkem. Další výuka prý bude v sobotu a můžeme se přijít podívat. Snad to stihnu.